Jak jsem státnicovala - podruhé a zřejmě již úplně naposled

6. září 2016 v 21:09 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Smutně koukám na výpis článků v levé informační liště a je mi až stydno, když vidím, že poslední mnou publikovaný text je až z dávného prosince roku 2015! Neuvěřitelné! Milí čtenáři, zřejmě jste mě po celou dobu proklínali za mou neaktivitu a je dost možné, že mi ani jeden z vás neodpustí a na tento blog už ani nevzpomene. Já však na svou obhajobu musím říct, že jsem neustále myslela na můj malý blogový zápisníček a toužila napsat alespoň pár řádků...

Co mi bránilo? Co mne vždy od myšlenky volnočasového pisálkovství odvedlo? Odpověď je jednoznačná a možná i očekávatelná: opět studijní povinnosti.

Zatímco v roce 2015 jsem si sem tam čas na sepsání článku našla, letos se šance naskytla až nyní - téměř v září. Jak je to možné? Opět vám mohu podat jasnou odpověď: Můj studentský život dneškem skončil.

Vzpomínka na koleje - dveře pokoje 201. Naše dveře, moje a mé spolubydlící. Stýská se mi.

O, jak mě ta předchozí větička bodla do srdce! Ano, já, nadšený student a částí okolí proklínaný šprt, jsem dneškem naposled vdechla státnicovou atmosférou prostoupený vzduch na žlutě vymalované chodbičce filosofické fakulty a se smíšenými pocity kvapně odcházela směrem k autobusové zastávce, odkud mne již za několik málo minut odvážel modro-bílý ICOM. Chtěla jsem se ještě jednou podívat přes okna onoho dopravního prostředku na milovaný kampus - na studentské koleje, kde jsem 5 let skládala hlavu a nořila se do všemožných snových příběhů, na menzu, kde jsem 5 let jídávala všemožné kuchařské experimenty našich usměvavých tvůrkyň pokrmů, na knihovnu, která mě 5 let zásobila notnou dávkou vědeckých titulů, nad kterými jsem proseděla snad tisíce hodin... Avšak ten proradný zrádce měl v oknech nalepenou reklamní síťovinu, a tak se můj dychtivý kukuč upíraný směrem k druhému domovu topil v černých kostičkách a bojoval alespoň o malou škvírku, kterou by prokoukl a pokochal se výhledem...

Těch několik málo sekund uplynulo ještě, než jsem stačila mrknout a už jsme uháněli šedými ulicemi dál do centra města. Burácející žaludek mi připomněl, že by měl dostat nějakou náhražku za oběd, který jsem neměla šanci stihnout, a tak jsem drající se slzy rychle zamáčkla a dala se do boje s plechovkou na kousky rozervaného tuňáka, ke kterému jsem poté přikusovala ultra křupavé (a megaultra drobivé) grahamové chlebíčky. No nejsem já pravý gurmán? :-)

S každým křupnutím jsem měla pocit, že se všichni okolní buso-sedící otáčejí a a pohrdlivě nade mnou zdvihají brady. Ano, ten tuňák zrovna nevoněl (jako každá rybí konzerva) a z toho křupání zaléhaly uši i mne (+ pane řidič, moc se omlouvám za tu hrstičku drobečků, kterými jsem bez vnitřního úmyslu poprášila sedadlo), ale když je hlad, tak je hlad. A tenhle provizorní oběd byl navíc tak zasloužený!

Ptáte se proč? Pak vězte, že jsem měla za sebou několik vyčerpávajících hodin a ještě mnohem více nejnáročnějších dnů. Ano, dostáváme se pomalu zase zpátky k úvodu tohoto textu - k důvodu mé absence tady na blogu. K důvodu mého zanevření na vlastní život.

Že přeháním? Že se chci bezostyšně ospravedlnit a vymluvit? Ne, pravím vám, hovořím jen a jen pravdu. Svůj život jsem zasvětila vysoké škole již od prvního dne, kdy jsem na ni nastoupila, avšak s dalším a dalším rokem jsem svoji oddanost studiím gradovala. Čas na osobní radovánky se kamsi vytratil a i ten můj poslední koníček - psaní - se stal obětí vyššího cíle - už neplnil funkci prostého zabavitele ve dnech dlouhé chvíle, ale nyní jsem jej zneužila pro tvrdou orbu. Pro tvrdou orbu na poli slovních semen, které pomáhal pěstovat a trpělivě spolu se mnou čekal na onen lahodný plod - na samotnou diplomovou práci ve své finální podobě.

Slůvko po slůvku, věta po větě. Přesně tak vznikala. Má práce. Moje dítě. Odraz mne a přece mou osobou prostoupen jen zlehka. Mnohem více v něm totiž zářily prameny, o které jsem se opírala.

Prameny jsou základní veličinou, kterou při své práci historik používá. Právě ony vnáší do díla jistou objektivitu, když už se soudobý autor snaží proniknout do tajů dřívějších epoch. Já se také snažila, a tak jsem prameny naháněla všude možně - ve vědecké knihovně, v archivech, v online archivních materiálech a hledala, pátrala, podrobovala kritice, analyzovala, destrukturovala... A nakonec interpretovala, sepsala a vytiskla. Ještě nyní cítím tu horkost černých kožených desek, které mi paní v tiskařském středisku položila na ruce. Svíraly na dvě stovky listů posetých desetitisíci písmenek. K nevíře - tohle jsem skutečně dokázala stvořit? Kroutila jsem hlavou já, tiskařka i náhodní kolemjdoucí, kteří mě s tím tlusťochem viděli.

Cítila jsem hrdost? Ani nevím, spíše snad jen úlevu. Úlevu, že po dvouleté dřině je diplomová práce na světě. A že jsem stihla i termín odevzdávání - jen tak tak. A pak týden volna. A pak svíravý pocit v žaludku - to při vzpomínce na blížící se státní zkoušky.

Sepsat práci není lehké, pokud chcete, aby to byl text dobrý, za který se nebudete muset stydět. Vždyť co dá za námahu vymyslet dobré téma, najít ochotného vedoucího, shromažďovat primární i sekundární prameny, probírat se jimi, analyzovat a vyvozovat nové poznatky! Jak já soucítím s každým uvědomělým studentem, který nemá zábavu z toho, že dílo sečmáře během dvou týdnů na koleni (byť nevylučuji, že jsou i géniové, kteří takto narychlo sestavili pozoruhodné práce!), ale naopak se pilně snaží, pomalými krůčky staví větu za větou, odstavec za odstavcem a těší se na výsledek - na tu svoji dokonalou stavbu... Co stavbu, přímo svatyni! :-)

Vzpomínka 2: Naše malá a šeredně hezká kuchyňka na kolejích, jo, co jsme si v ní všechno zažili! Včetně výbuchu vařiče a vyhození pojistek na celém patře! (jen jsem si chtěla uvařit kaši :D )

I já takto budovala a dobudovala jsem. Jestli je statika dobrá, to nedokážu říct, ale určitě je někde alespoň jedna malá prasklina - vždyť dokonalost neexistuje a nikdy existovat nebude. Je jen iluzí.

Pár statiků mi práci prohlédlo, něco nalezli, něco doporučili poopravit, ale vesměs hodnotili výborně, což mně udělalo radost. Ano, tušíte správně, mluvím o odborných posudcích mé diplomové práce. Zbývalo ji jenom obhájit u již zmiňovaných, blížících se státních zkoušek. "Jenom".

Datum toho od rána strachu plného dne bylo stanoveno na 29. srpna 2016. Nechtěla jsem riskovat, že svou častou nedochvilností přijdu pozdě, a tak jsem si vše potřebné nachystala již večer, vyžehlila státnicové šaty s nabíraným fiží na dekoltu. Po měsíci živoření nad státnicovými otázkami jsem se pokusila ze sebe udělat opět ženu, což mi zabralo několik hodin. Holení nohou, mytí vlasů, lakování nehtů, nanesení pleťové masky... O, jak si o to mé tělo už žádalo! Jako správná příslušnice "krásné pleti" (tak se dříve označovaly ženy v dobových materiálech z 19. století), jsem při tom všem zvládala ještě učení. Ano, elán nadrtit se co nejvíc mne málem nepřešel ani při vstupu do sprchového koutu. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že papír se s vodou nekamarádí, a tak jsem se při sprchování a masírování rebarborovým ultra pěnivým gelem spokojila jen s odříkáváním "z hlavy". Jistě, to víte, že mi ostatní nadávali: "Už se neuč, jen to zhoršuješ! Kašli na to! Už nic nedohoníš!", ale já taková nejsem, já zkrátka jedu do poslední sekundy.

Konečně postel. Pomodlila jsem se k Bohu, o němž jsem ještě před týdnem prohlašovala, že neexistuje (avšak jak to bývá, když jste na dně, začnete uctívat i lodyhu fenyklu jen pro vlastní víru, že se nad vámi ta chudinka suchá nějakým záhadným způsobem smiluje a druhý den vám od problémů opravdu pomůže) a padla do tranzu, když mi budík oznámil, že čas na spánek se smrskl na pouhé 2 hodiny. 2 hodiny za kterých nakonec bylo asi 3x15 minut spánku a neustálé mačkání čudlíku na mobilu, jestli už náhodou nemám vstávat.

Až jsem se dočkala... Z lůžka ovšem nevstala ultra chytrá a nadrcená kočka, ale zombie s dírou v hlavě a pocitem, že všude okolo trousí piliny... No dobrá, jak se později ukázalo - piliny přes tu krátkou noc vytrousil můj křeček, který si zvesela jezdil v kolotoči ve své kleci a 3x15 minutový spánek zpestřoval divokým hryzáním klece. Nezmar jeden.

Vzpomínka 3: Pohled na kolejní chodbu. Vždycky jsem po ní běhala a dupala u toho =)

Snídani jsem si připravila chytře s předstihem, aby mi zbyl ráno dostatek času na krášlení zevnějšku. Neklaplo to. To jídlo bylo nechutné, zkrátka jsem to nevychytala a z původní syté snídaně se stalo pár lžiček. Fasádu na obličej jsem však hodit stihla, a tak jsem vybíhala z domu jen s 10 minutovým zpožděním (s tím jsem ale počítala, takže jsem bus přesně stihla :-) ).

Cesta ubíhala potemnělou krajinou, pan řidič mi ji zpestřoval vyhráváním Wanastovek, a tak jsem si za útržků písní, které jsem ještě zvládala vnímat, pročítala svoje lejstra s vypracovanými otázkami. Byl toho 10 cm vysoký štus. A měl asi 4 kila, takže jsem jej táhla v další extra tašce. Poznámka: "Jsem skoro panic, není to lehký..." mně hrálo v hravě po celý den, včetně státnicových okamžiků - není nad českou hudbu. :-) :-) :-)

Po příjezdu na nádraží jsem se setkala se svou nejúžasnější kamarádkou, čerstvě zasnoubenou a šťastnou slečnou. Zlepšila mi náladu a jsem jí neskonale vděčná za její ochotu, dobrotu a kamarádskou věrnost. Není vnitřně krásnějšího člověka. Věřte mi, opravdu není. Moc si jí vážím.

S pocitem vnitřního stísnění, avšak za povzbuzujících slov mé podporovatelky, jsme se obě vydaly směrem k univerzitě. Po cestě jsem se zastavila v místním obchodním domě a chvatně zakoupila hustý selský jogurt ve skleničce, balíček již zmiňovaných grahamových chlebíčků a jedny modré Orbitky. Ano, myslet se má i na detaily - "stresový" pot jsem potlačovala svojí Rexonou a další tělesný odér jsem se rozhodla zahnat žvýkačkou. No dobrá, měla posloužit i jako uvolňovací pomůcka - divoké žvýkání mne ve vypjatých chvílích skutečně uvolňuje :-)

Netrvalo dlouho a jindy vleklou, 2 kilometrovou trasu jsme měly za sebou. A před sebou 14 patrovou budovu filosofické fakulty. Nebyla a není hezká, za 5 let svého studia jsem v ní prožila bezpočet zkoušek a dokonce i ty bakalářské, ale rovněž i mnoho pěkných chvil plných smíchu. Měla jsem ji ráda a mám ji ráda.

Výtah nás hbitě dopravil do 10. patra, kde již vyčkávala moje spolužačka - taktéž značně nervózní, neboť i ona měla za krátký čas projít zkouškovým drilem. Během 15 minut jsme byly na místě už všechny čtyři zkoušené a vyčkávaly na příchod komise. Brrr, cítíte také to napětí? Ten strach v nás? Dokážete si to představit? Ty nervy? Ty chvíle plné zpytování svědomí, litování toho, proč jste se neučili ještě mnohem víc? Ano, chodila jsem spát ve 3 hodiny ráno, vstávala v 8 a celé dny se učila a učila, ale jakákoliv jistota byla tatam - stačilo, že jedna ze spolužaček věděla něco navíc a já tu danou informaci nikdy předtím neslyšela....

Zkoušení začalo přesně v 9 hodin, 29. srpna 2016. Každá z nás, z nás přítomných slečen, jsme postupně předstupovaly před komisi a obhajovaly své diplomové práce. Když se otevřely dveře potřetí, byla jsem na řadě já. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do třídy...

Vzpomínka 4: Takhle se sbalila dáma! :D Odnosit to do auta? Zápřah!

"Vážená komise, ráda bych vám představila slečnu bakalářku XY, která napsala práci nazvanou XY, která se nachází na stole před vámi. Slečna XY nám nyní o práci něco bližšího poví...", dozněly věty z úst paní profesorky a já mluvila a mluvila... A přitom pozorovala zbylé členy komise i moji oponentku. Seděli všichni přede mnou - paní profesorka s úsměvem pokyvovala, tři docenti se probírali se zápalem mou prací a oponentka koukala kamsi z okna. Když jsem dodrmolila svoje představení práce, začaly se číst posudky a padat první dotazy, na které jsem odpovídala. A pak další a další. Nechtěli mne nechat jen tak odejít, svou práci jsem si musela skutečně obhájit a uspokojit zvídavé otázky členů komise. Když se již nikdo nevěděl na co zeptat, mohla jsem odejít. Téměř 40 minut hrůzy bylo za mnou. Ze dveří jsem vystoupila opět na chodbu, avšak již s úsměvem na rtech - ano, ano, ano! První část státnic splněna!

Teprve od 11 hodin začalo další zkoušení. Každou z nás čekaly 2 otázky - jedna vycházela ze seznamu zadaných (takže jsme tušily, jaký dotaz může padnout) a druhá byla náhodná na základě uvážení komise (moc jsem se bála, neboť mohla padnout otázka z celkem 5 velkých předmětů, které jsem během 2 let absolvovala). Na potítko šly prvně dvě mé kolegyně, já a má další spolužačka jsme šly až po půl hodině. Byly nám zadány otázky, a zatímco jsme se snažily napsat co nejvíce informací na bílý list papíru, porota zkoušela.

Nedopadla jsem nejhůř - dostala jsem otázku týkající se postavení ženy ve 20. století a proměn společnosti a druhá, ta náhodná, směřovala ke škole Annales a revoluci v historiografii. Zatímco místo první jsem si přála spíše téma žen a umění, s tou druhou jsem byla velmi spokojená - o škole Annales jsme se učili mnoho a i já sama jsem si přečetla několik významných historických děl z per historiků řazených k okruhu vědců vycházejících z principů dané školy.

Samotná zkouška probíhala celkem rychle, ke každé otázce jsem hovořila cca 20 minut a vždy mne zkoušeli dva členové komise. Jelikož jsem učivo znala a neměla jsem problém si vzpomenout, probíhalo zkoušení v poklidném a příjemném duchu. Kolem 12:50 bylo vše za mnou a s ostatními jsem na chodbě čekala, až se komise dohodne na výsledných známkách. Po 13. hodině jsme vstoupily opět do třídy a porota začala sdělovat své konečné verdikty. Prospěly jsme všechny čtyři a tři dokonce s vyznamenáním! Ano, čekají na nás červené desky - ne, že by mně konkrétně nějak více záleželo na tom, zda budu mít desky modré, stříbrné nebo červené, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mne to vnitřně nepotěšilo. Přeci jenom jsem se celé 2 roky magisterského studia snažila a svědomitě plnila každičký zadaný úkol. A pak ta diplomová práce... Ta práce, co mě stála tolik nervů! A v podstatě dva roky mého života... Dva roky plné povinného shromažďování materiálů a psaní.

Členové komise každé z nás potřásli rukou, pogratulovali a popřáli hezký vstup do profesního života. Z nás čtyř se na vyšší doktorské studium přihlásila pouze jedna slečna. Já už dál pokračovat nechtěla, přeci jenom - chtělo by to nějakou životní změnu. Jak jsem již výše psala, školu miluju a bude mi moc chybět, ale přišel čas, abych se osamostatnila a začala si sama vydělávat, sama se živit...

Po vyhlášení výsledků jsem honem pospíchala do knihovny vrátit napůjčované odborné knihy, chvatně se převlékla z propocených, černých šatů do oblíbených retro kraťásků a květovaného tílka a utíkala zase zpátky na studijní odevzdat potvrzení, že již nedlužím žádnou knihu a mohu tedy úplně uzavřít své studium. Nutno podotknout, že mi mé kroky znesnadňovaly černé balerínky, které mi sedřely kotníky do krve, a také musím připomenout, že mi nezbývalo mnoho času - autobus mi jel už v 13:45, hodinky ukazovaly 13:25... Rozloučila jsem se se svou nejlepší kamarádkou a se slíbením brzké návštěvy jsme si zamávaly...

A moje loučení s kampusem a putování domů už vlastně znáte z úvodu tohoto zápisu. Dodat mohu snad jen to, že jsem se ještě stačila pochlubit do telefonu mamince, které stejně jako mně spadl velký balvan ze srdce a po příjezdu domů také mé babičce, která mne s radostí objala a pochválila...

Ještě status na Facebook, aby o mém "magorovském" titulu věděl i zbytek přátel a poté přihlášení sem na svůj blog, na blog, který zel prázdnotou 8 měsíců... Jak krásné to završení celého dne! Jak příjemné je sdělovat vám, milí čtenáři, tak potěšující informace! Jsem volná, jsem volná, jsem volná! A čekají na mne velké změny! Bojím se a zároveň se velmi těším a pevně věřím v to, že mi osud připravil jen samé radosti a spokojený život. Moc bych si přála být opravdu šťastná a nosit v sobě pocit vnitřního naplnění.

Nyní mne čeká hledání pracovního místa, snad i první pohovory a možná i přijetí. A také stěhování, neb za prací musím bohužel odejít z rodného hnízda - z našeho krásného venkovského statku. Jistě chápete - sehnat pracovní uplatnění v lokalitě, kde je nejbližší městečko vzdálené přes 20 kilometrů a i v něm nejsou téměř žádné možnosti, je v podstatě nesplnitelné... Proto mne čeká skutečně velký krok do neznáma a jsem na to úplně, ale úplně sama. Snad to bude jistý a pevný krok a ne nemilé zakopnutí a snad i upadnutí.

Překrásný diářek od mé spolužačky z VŠ, moc jí za něj děkuji. Budu si do něj pečlivě zaznamenávat všechny mé nápady :-) Ať je o čem psát!


Myslete na mne a čekejte další články, chci se s vámi dělit o své zážitky, zkušenosti i zajímavosti mnohem častěji! Snad již bude čas... Ale slibovat nic nemůžu.

S úctou a láskou,
M.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Markéta Markéta | Web | 7. září 2016 v 15:39 | Reagovat

Krásný vzpomínky, tak jsem se vrátila ve svých myšlenkách na mé loučení s kolejí v Ústí....moc děkuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama