Září 2016

Můj bododeníček 2: Jak jsem si poprvé pohovořila na prvním pohovoru

23. září 2016 v 12:12 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Týden minul týden a já opět sedím u svého Igora s klávesnicí a ťukám do téměř naskrz propsaných tlačítek. Nevadí, písmenka už vidět stejně nepotřebuju, a dokud klávesy píšou, tak je vše ok. A ony píšou stále dobře a obzvlášť skvěle jim jde zapisování mých životních patálií.

Kdeže jsme to posledně skončili? Ach, už vím! U mé deprese z hledání pracovního uplatnění… Jelikož jsem tento můj aktuální problém stále nevyřešila, zůstaneme u něj. Jo, jdeme si pořádně zrekápnout zážitky za uběhlých X dní…

LIDI, JÁ MAKÁM!

Tak tohle jsem si přesně přála sem napsat, ale jelikož mne učili nelhat pod trestem zdřevěnění jazyka a vyrašení půlmetrového rypá(č)ku, musím vás zklamat (potěšit? Vy škodolibci!) realitou. Jsem stále ekonomická přítěž rodiny.

Ale je tu jedno velké ALE. Ale v podobě prvního absolvovaného pohovoru. Už dost vyzrazování, jdeme na mé deníkové bodozápisky!


1.) Pondělí ráno. Vytahané tepláky, vykypěná ovesná kaše, olepené ruce, ještě víc olepená klávesnice, vyteklý čaj na stole, výraz sekuriťáka po nonstop směně…

2.) To všechno je úplně normální. Jen jediná věc mě štve. Prázdné konto na poli přijatých mailů a značné přesycení na poli odeslaných.

3.) Moje CV už má půlka Prahy.

4.) Jsem slavná, každý zná moji půvabnou tvář!

5.) Kdyby tak viděli realitu…

6.) Díky bohu, že ji nevidí.

7.) Úprk od zrcadla. I Lord Voldemort je na tom líp… A to nemá nos!

8.) Já mám nos. Ale nemám sakra práci!!! Tak k čemu mi je nos?!

9.) Proč se zlobím na nos?!

10.) Můj nos je fajn, nechme ho žít. A smrkat. A volně dýchat.

11.) Telefonát žádný. Mobil mlčí. Já mlčím. Igor mlčí.

12.) Paní Spanžbobová se tlemí. A blbě kecá. Proč nemlčí?!


13.) Ha, email, od Jobs.cz! Nové nabídky práce! Šup na ně!

14.) Konečně i mezi uklízečkami jedno zajímavější místo. Honem předběhnout ostatní a šup tam s CV a motivačním dopisem.

15.) Večer. Frustrovaně usínám. Nic se nemá přehánět. Ani snaha najít si pracovní uplatnění.

16.) Úterý ráno. E-MAAAAIL!

17.) Hurááá!

18.) V pátek jedu na pohovor!

19.) COŽEEE? Tak to nechceš…

20.) Vlastně, co to plácám, to chceš!

21.) To nechceš. Nemám co na sebe.

22.) Gůglím. Co na sebe na pohovor? Sukně, blůzka… Klik na "Co čekat na pohovoru?".

23.) COŽEEE? Ono se nestačí usmívat a nesmrdět potem?

24.) Vystřízlivění. Ono se bude i zkoušet. O jo joj. Paní Spanžbobová, jak tohle dopadne?

25.) Telefon. Volají další! Volají! Chtějí mě!

26.) Omyl, nechtějí mě. Chtějí nejdřív vypracovat úkol. A pak možná si mě milostivě pozvou…

27.) Sem s úkolem!

28.) Pryč s ním… To je pořádný úkol! 12 otázek, vypracovat ukázkový projekt, vytvořit popisky k 16 produktům, test… A deadline do neděle!

29.) Těžce přepočítávám. V pátek na pohovor, v sobotu na jarmark a v neděli deadline.

30.) To nezvládnu.

31.) To zvláááádnu, klíííd povídám.

32.) Pracuju na tom. Jdu spát ve 3 ráno. Půlka za mnou.

33.) Chystání na pohovor. Můj první pohovor. Jaký asi bude?

34.) Tranz etapa. Představuji si všechny možné i nemožné trapasy, co mne potkají. A blbě se u toho směju.

35.) Růžová košile, tužková sukně s barokním vzorem, výrazný náhrdelník z perel a saténové stuhy… A kabelka, co nejde dopnout.

36.) Ale já ty náhradní boty, deštník a 3 kolečka sekaný od maminky prostě potřebuju. Ne, bez toho na pohovor nepojedu!

37.) Bez sekaný fakt nepojedu!!

38.) Zapínáme to s mamkou. Víc blonďatých hlav = víc rozumu = větší šance, že tu kabelku dopnu.


39.) Je celá zapnutá! (a taky změnila tvar ze stylového kvádříku na nestylovou kouli)

40.) Moment, potřebuju peněženku…

41.) 4:15 budíček! Mohl si to zvonění odpustit - po dvou hodinách spánku, přerušovaných artistickými výkony křeččího Tarzana v kleci. Já bych to zvíře nejradši…

42.) Ty jeden mrňavej..! Ještě, že na škrcení alá Houmr nezbývá čas.

43.) Stěží jsem se nasnídala, ale fasádu jsem si na obličej namalovala dokonale! Ani se nepoznávám!

44.) Mamka mě nepoznala.

45.) Není čas na odličování. Jedu s cizím ksichtem. Nekoukejte se!!

46.) Za 3,5 hodiny v Praze. Ještě, že mi to pán, kterému jsem se při svém usínacím, vlakovém rituálu svalila na rameno, oznámil.

47.) Tak tohle je Praha!

48.) Jsem v Praze a dýchám pražský vzduch a jsem prostě velká holka, že jo!

49.) COŽE?! Já jsem v Praze?! Je mi zle.

50.) Už je to dobrý. Jak se dostanu z nádraží ven?!

51.) 15 minut hledání světla signalizujícího východ.

52.) Jsem venku!

53.) Jdu na Václavák. Musím ho vidět.

54.) Jdu do Palladia. Musím čůrat. (odpusťte, nešlo se nesvěřit :D )

55.) Zabloudila jsem. Musím ale čůrat!

56.) S očima navrch hlavy jsem našla vyhlášený nákupák, hurá!

57.) Musím čůrat. Slečna ve stylové retro buřince mi podává na uvítanou lízátko v obalu alá kondom. To je milé… a možná i trochu vtipné…

58.) "Pojďte dnes do Sephory, máme slevové akce!"

59.) "Máte tam záchod?"

60.) Ne, to jsem jí neřekla. Ale chtěla jsem. Jako správný balík z vesnice, kterou mají problém zaměřit i Gůgl maps. Místo toho jsem cudně sklopila oči, s upřímným díky čajzla lízo a při vykročení směr Sephora (aby slečna neřekla) jsem to strašně nenápadně krouhla na "toilets".

61.) Mise splněna. Nyní bojový úkol "najdi metro A".

62.) Metro A nalezeno. Při cestě jsem nemohla předběhnout dav huličů trávy zabírající celý chodník. Cítím se mírně uvolněně a vesele. A nesmrdím potem. Jen trochu trávou. Smažka na pohovoru, jsou na toto v capital city zvyklí?

63.) Čekám na metro! Poprvé v životě sama v metru! Užívám si to!

64.) Ta atmosféra prosycená parfémem zaschlé moči! Ty odpadky a bezdomovci! Ti podivíni trpící samomluvou! Ti opilí lůzři! Ti všichni a já! Jsme si tak podobní!

65.) No dobře, jen v jedné věci. Jsme nemakačenko.

66.) Ale my vám, makačenko, ukážeme! Jednou přijde ten čas!

67.) Jedu metrem. Stojím u tyče a hypnotizuju tabuli s výstupními stanicemi.

68.) Pankrác. To je moje. To je ona. Tam patřím. Osudové!

69.) Prý že je na Pankráci věznice… Kecali. Je tam obchoďák. OBŘÍ OBCHOĎÁK!!!

70.) Shrňme si to. Jsem nepracující, nevydělávající, v podstatě bez peněz ale… tu krásnou bundu tam prostě nemůžu nechat!

71.) Nenechala jsem ji tam.


72.) Sedím 3 hodiny v obchoďáku a pozoruju kolemjdoucí.

73.) Opravdu hodně kolemjdoucích.

74.) Jím sekanou od maminky. A všichni ti kolemjdoucí na mě koukají.

75.) Určitě mi závidí tu sekanou. Je totiž od maminky.

76.) Nedám Pražáci, nedám!

77.) Pohovor se přiblížil.

78.) Táhne mi z pusy česnek, nohy mám sedřené do krve, potřebuju zase čůrat, vedle mě leží giga igelitka s novou bundou a fasáda se mi v tom horku slila. Opět je ze mě někdo jiný, Kájínek by mi mé umění měnit tvář určo záviděl! (Kdeže je ta věznice?!)

80.) První potíž překryly tři Orbitky, to druhé vyřešily náhradní boty, to třetí vystání fronty na toalety, to čtvrté zmizelo nabouchané v mé už tak napěchované kabelce a čtvrté jsem už nedokázala zachránit. Holt se nejdu ucházet o místo modelky!

81.) A safra, zbývá 20 minut do startu.

82.) Předstart. Běžím do protější budovy. Strejda Gůgl tvrdil, že tam ten pohovor bude.

83.) Strejda Gůgl kecal.

84.) S úsměvem se ptám recepční. S neúsměvem mi odpovídá, že je to ta budova vedle.

85.) S úsměvem se ptám dál: "Kde najdu vchod?"

86.) "U vlajek." Opět s neúsměvem. A s výrazem vypovídajícím o tom, že jsem se ten den transformovala zase do někoho jiného… tentokrát jsem přejala fasádu krávy.

87.) Bůů, bůů, a jsem tam. Tur trefil. A čeká snad 20 minut na výtah.

88.) 8. patro! Souhra osmiček!

89.) Já a další 3 slečny. Čekáme na personalistku.

90.) Zkoumám sokyně.

91.) Proč jsem šla spát tak dlouho kvůli holení nohou, lakování si nehtů? Proč jsem vstávala tak brzo kvůli líčení a oblékání toho nejpředpisovějšího outfitu na pohovor?

92.) Při pohledu na sokyně kroutím hlavou. V duchu kroutím hlavou. Málem jsem si ji vykroutila. Krutibrko.

93.) Děravé tenisky, děravé a 20 let staré památeční džíny (ale jo, za retro vohoz palce nahoru =) ), ultra krátké mini šortky, seprané černé tílko a sepraná bílá ramínka od spodního prádla…

94.) Připadám si nepatřičně. Že bych si aspoň honem natrhla silonky? Nebo rozepla kabelku? No to by byla exploze... :D


95.) Nestihla jsem to, personalistka nás zve dál.

96.) Personalistka je kočka. To je lepší než kráva. Závidím jí.

97.) Personalistka je šíleně milá.

98.) Je skvělá!

99.) Asi ji zabiju. Rozdala nám 5stránkové testy a dotazník. S tím jsem nepočítala. Teda aspoň jsem doufala, že nic takového nebude.

100.) Sakra, není to lehké. Ale bojuju.

101.) Přemýšlím nad tím, jestli mne taky neoznačí za krávu, až to budou opravovat.

102.) Kráva je ale moc hezký a chytrý zvíře. Takže je to vlastně kompliment! Už dobré dvě hodiny mně tedy všichni skládají komplimenty! Bůů!

103.) Jsem spokojená a nespokojeně odevzdávám test, který jsem spokojeně nestihla. Smůla, sokyně už jsou dávno venku.

104.) Dohnala jsem je. Sokyně kamuflují. Všechny jsou nad věcí.

105.) Sokyně to nevydržely, na dvě to bylo taky těžké. Třetí kamufluje dál. Je to kamuflátorka. Pozor na ni.

106.) Pohovor trval 74 minut. Gůgl tvrdil, že maximum je 60 minut. Zase mě podfoukl.

107.) Jedu metrem. A lepí se na mě zvláštní lidé.

108.) Zabíhám do Orsay, popadnu rolák a ve zkušební kabince ze sebe strhávám silonky a měním obuv. Rolák vracím netknutý. Není nadto se chodit převlékat do zkušebních kabinek! Nashledanou.

109.) Našla jsem svůj vlak!

110.) Našla jsem dokonce místo k sezení!

111.) A našla ho i paní s místenkou vedle mě. Dáma s krásnou, žlutou kabelkou. Přesně tak žlutou jako je Spanžbobyně. A dokonce byla i stejně upovídaná. Ta paní. Kabelka byla na můj vkus až příliš tichá.

112.) Dáma byla tak moc upovídaná, že mi nedovolila usnout a sklátit se jí na rameno.

113.) Paní měla vážně kliku! A já smůlu, šlofík musel počkat.

114.) Jedu domů.

115.) Po 3 hodinách jsem doma.

116.) Vyluxovala jsem celou misku jídla a jako hřeb si dala sardinky.

117.) Nic není lepšího než sardinky. Ani sekaná od maminky.

118.) Usínám. Ozvou se?

119.) Spím. Ozvou se?

120.) Budím se. Ozvou se?

121.) Zatím se neozvali. Ale oni se ozvou. Musí se ozvat! Takovej test jim ještě nikdy nikdo neodevzdal!

122.) Vsadím na to svá kopyta!

123.) Tak zatím bůůů a brzy dám zase vědět.

Jak jsem se porvala se zadaným úkolem od druhé firmy? Jak probíhal další týden? Co se změnilo a co zůstalo při starém? Na to si mí milí, na to si mí drazí, na to si mí netrpěliví, na to si trpělivě počkejte ;-)

S láskou,

vaše M.

Keramika, kam oko dohlédlo aneb Jaký byl hrnčířský jarmark v Kunštátě 2016?

20. září 2016 v 21:57 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Hodila jsem na sebe své modré šaty s krajkou, vyslechla si, že vypadám jako selka a Manka (děkuji ti maminko za tak milá slova! :-) ), sbalila si do uzlíčku deštník, svetřík a rizoto v krabičce (no dobrá, byl to igelitový pytlík, který se mi cestou ještě roztrhl, ale uzlíček zní líp) a usedla do našeho už téměř retro automobilu. Cíl cesty byl jasný již dobrý měsíc - ano, sobotní den s datem 17. září 2016 byl vyhrazen všem šikovným rukám, které se rády vrtají v hlíně. V hrnčířské hlíně, aby bylo jasno.


Spanilá jízda po pidi silničkách ubíhala celkem rychle. Párkrát jsme projeli pěkným lijákem a já si v duchu říkala, že jsem si měla vzít spíš pořádné holiny a zabalit se do pláštěnky od hlavy a k patě. Po chvíli ale zase vykouklo sluníčko, což mi zvedlo náladu a přesvědčilo mě v tom, že můj selkovohoz je tím pravým ořechovým pro daný den.


Na místo jsme dorazili na desátou a po zbrklém bloudění přeplněnými ulicemi při hledání volného parkovacího místa, jsme to naštvaně a vystresovaně otočili a píchli to na začátek města. Nasupeně jsme poté absolvovali dvou kilometrový výlet, abychom se konečně ocitli na náměstí a mohli si vychutnat vůni pálené hlíny. Ještě fialový náramek kolem zápěstí, aby bylo vidět, že nejsme načerno a frr dovnitř. Do říše bucláčků, zapékaček, talířů, táců i roztodivných figurek…


A vy se, mí milí čtenáři, pojďte pokochat - nafotila jsem pro vás pár snímků. To abyste nebyli ošizeni o tu krásu, která dokládá, že české ručičky jsou stále ještě zlaté a obě pravé. Levoručáky mezi Čechy nenajdete. Tedy alespoň ne mezi kunštátskými trhovci na hrnčířském jarmarku.


Vcházíme dovnitř a začínáme u proutěných košíků a prvního stánku s keramikou. Škoda jen, že se většina lidí moc "nevyšňořila", ale musím taky napsat, že jsem zaregistrovala i pár jedinců ve stylových, lidových krojích! Palec nahoru!


Co to je? Speciální látkové vaky na bochník křupavého chleba, voňavé bylinky, sušené houby... Geniální a pěkné!


Záplava "gulí" :-)) Stačí dát svíčku a můžete si vesele svítit klíďo celou noc - třeba ropuchou s vyplajzlým jazykem!


Něco pro nadšence do bylinek a tak nějak do toho pořádku... Aneb všechno správně pojmenované - to musí být. A s těmahle cedulkama budou vypadat ty do řádků srovnané květináče a ultra rovné záhonky opravdu suprově! No uznejte!


Kvítí z keramiky se mi velmi líbilo a málem jsem si jednu červenou krásku odnesla... Málem... Pak ovšem zvítězilo mé pořádkumilovné "já" a zakázalo mi to - další "blbinku" do domu už prostě NE!


Jo, i tomuhle říkám "blbinky" a lapače prachu. Ale musím uznat, že jsou ty figurky roztomilé!


Stánků bylo opravdu dost! Trvalo nám snad pět hodin, než jsme všechny okoukli!


Tahle tradiční modrá keramika se mi velmi líbí! Nádhera! A jak mi ladila k šatům! Jen moje mamka opět s nadzvedlou bradičkou pravila, že se jí to prostě nepáčí... No jo, asi moc selkovské :-D


Nechyběla ani moderna! A já se opět zamilovala! Ach! Ani bych nevěděla, který si vybrat! Naštěstí mi pomohly ceny na dně krasavců a já se pomalu odšourala k dalšímu hrnčíři... Mimochodem pro zájemce - jedná se o tvorbu Radky Linhartové - gůglujte!


Vskutku krásný nápad! Hrníčky s květinovou pokličkou - a řeknu vám, byla pořádně těžká! Tady mne sice cena neodradila, avšak ta velikost... No jo, my, co jsme zvyklí pít z litráků, tyhle štamprdlata neoceníme...


Áááá, puntíky a v červené! Nádhera! Miluju je! Ale opět malé zklamání - vytoužená snídaňová miska v potřebné velikosti chyběla... Mé srdce krvácelo...

P.S.: Všimněte si neotřelého nápadu s muchomůrkou :-)


I rarit jsem se dočkala! Palice s čepicí mne dostaly do kolen! :D Co na ně říkáte vy, píchli byste je na zahradu? :D


Ten květinač chci!!


A opět úžasný nápad - láhve od vína coby tácy na servírování sýru! Milovníka dobrého vínka a sýrového gurmána v jednom by toto opravdu potěšilo!


Ptáčci všeho druhu - my jsme neodolali a odnesli jsme si sojku - tu napravo dole.


Konečně také něco velmi extravagantního! Pro někoho možná kýč, pro druhého zajímavý a výrazný prvek do interiéru. Zakoupili byste si takovou výraznou záležitost?


Nádherní andělé! Vskutku kvalitní, jemná práce, obdivovala jsem je!


A andílci podruhé - takoví malí oběšenečci, ale hezky třepotali nožkama ve vzduchu :-)


Trojhrnek! A byla jsem paf znovu! Jen netuším, jestli byl určen opravdu k podávání chutného moku či měl sloužit jen jako květináč?


A další tvorba bez zábran! Ta příšera lezoucí do rádia mě děsila! Ale příjemně děsila! Jo, líbilo se mi to! Fandím neotřelým věcem!


A ještě příšerky na zeď - ten třetí zleva jako by mi z oka vypadnul! :D :D :D Zřejmě zapomenutý pokrevní bratr :D I ta modrá barva pleti nás spojovala (aneb když vám začne být v šatech fakt zima :D )


S mořským dékórem - netradiční barevná kombinace, mezi ostatní keramikou tato opravdu vynikala.


No a můj úlovek :D Jooo, odjet z jarmarku plného keramiky (a stánků s občerstvením - ach ti lidé, na klobásy se stály fronty, kdežto u keramiky postávalo podstatně míň jedinců) s dřevěnou vařečkou můžu snad jen já :D Ale na kaši bude super, už se těším, až mu ten knírek smočím ve vločkách s mlékem a pudinkem! :D


Byli jste někdy na jarmarku s keramikou? Či snad dokonce sami vyrábíte? A co vás na fotografiích zaujalo? Podělte se se mnou!! Ať s dozvím něco hezkého a nového :-)

Těžké chvíle exstudentky aneb Jak je těžké najít si fleka

11. září 2016 v 22:05 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Toto je část první. Doufám. Doufám, že to bude mít pokračování, protože jestli je tenhle začátek rovnou i koncem, tak musím říct, že jsem hodně nespokojená! :-)

Když vás škola "vykopne" s diplomem v ruce před svou velectěnou a honosnou budovu, říkáte si: "Joo, jsem machr, zvládla jsem to!" Překypujete nadšením a jdete slavit. Teda ve většině případů. A dopřejete si pořádnej "voraz". Měla jsem to všechno v plánu, ale když vidím ty dvě lahve vína stále na skříni, tak, jak tam na mě koukají už půl roku a čekají, říkám si, kde nastala chyba…

Chtěla jsem jimi nejdřív zapít odevzdání diplomky. Ale seběhlo se to tak rychle, že nebyla chuť. A pokud nějaká byla, tak mě hodně rychle přešla. Slavit odevzdání, když víte, že vás čeká ještě to úmorný učení tisíců stránek a následné zkoušení, to prostě nejde… To totiž není vůbec "vono".

A tak jsem si to víno (a to si představte, že obvykle piju jednou za rok na Vánoce! Vážně nejsem notor, jak to teď vypadá! :D ) odložila na postátnicový čas. A teď v postátnicovém čase zase není chuť, takže ho rovnou odkládám na čas, kdy si seženu práci… Anebo ho mám rovnou nechat na ty Vánoce? (nakonec to dopadne tak, že ho archivuju, byť je nearchivní :D )

No ale vraťme se k poslednímu bodu v předposlední větě v předchozím odstavci (zkouším vaši pozornost, he he :D ).

JÁ JSEM NEZAMĚSTNANÁ!

No to je objev. Už cca 13 dní! Pěkný číslo. Gratuluju si. Ne, spíš se fackuju. 13 dní a já tu frustrovaně sedím u svého lapťopu Igora a se svou drahou a vysmátou pomocnicí a psychoterapeutkou Paní Spanžbobovou a s méně vyřehtaným výrazem v tváři lustruju nabídku pracovních míst. (Věřte, že to zvládám i při psaní tohohle článku! :D Jsem jako nemocná!)


Nemůžu se ubránit dojmu, že najít si práci se rovná druhým státnicím. Nebo jsem jen tak neschopná...? Ale kuš, na sebevědomí si nesahej holka, ať ti taky něco zbude… (povídá pan mozek, který to vydedukoval z četných motivačních citátů určených pro tu hrstku… ubohých)

JAK TEDY VYPADAJÍ TĚŽKÉ CHVÍLE EXSTUDENTKY(aneb studie na konkrétním případu: na mně)? Pojďte na to hodit panenku… a duhovku.


Bodový deníček ekonomické zátěže rodiny, start 29. srpna 2016:

1.) S nadšením usedám ke svému přístroji, který mi pomáhá s udržením se v kontaktu alespoň s online světem + za pomocí strejdy Gůgla selektuji ty nejzajímavější portály s nabídkou pracovních míst (= ty první, co se zobrazí).

2.) To je bomba! Tolik pracovních míst! Paráááda! Tam se musí napsat, tamhle taky! Jak někdo může říct, že je málo práce? Kecalové.

3.) After 30 minutes: Cože? 3 cizí jazyky a plynule? Znalost grafiky? Znalost programování podmínkou? 3 roky praxe? Aktivní řidič? …?

4.) After 40 minutes: No, mohlo by být těch vhodný pracovních míst trochu více…

5.) After 50 minutes: Z 500 nabídek vybráno 10. Mise splněna.

6.) Mise nesplněna. Mise vlastně teprve začíná. Jde se psát životopis. A motivační dopisy.

7.) Jak se to píše?! Searching… Takže, být originální. Radši nevyčnívat. Tak co?! Jsem z toho jelen…

8.) Nakonec z toho něco vzešlo. A celkem to i vypadá dobře.

9.) 10x si to přečíst. Ať tam není chyba.

10.) Pojedenácté: Super, není tam chyba. Podvanácté: Je tam chyba! Ještě, si to přečtu znova 10x.

11.) Nemám to poslat až zítra?

12.) Pošlu to pozítří. Ještě si to stokrát přečtu.

13.) Ty motivační dopisy jsou fuška. Ale co, pro dobrou práci to udělám… Takže na každý post poctivě nový.

14.) Ještě sepsat nějaké reference, poskytnout ukázky práce…

15.) Po 3 dnech neustálého zavírání a otevírání souborů životopis.doc a motivačnídopis.doc přecházím do emailu. Střídavě teď otevírám a zavírám složku Rozepsané.

16.) Další 3 hodiny v trapu. Výsledek? 8 připravených emailů různým potencionálním zaměstnavatelům. A dokonce jsou už přiložené i přílohy, no sláva!

17.) S bušením srdce odesílám. Je to tam. Good luck.

18.) Jdu si dát sprchu. To kliknutí na "Odeslat" mně způsobilo orosení i na řasách.

19.) Střídavě otevírám a zavírám. Zase. Tentokrát složku "Doručené".

20.) Nový email! Šok! Ani Jack Rozparovač by se krve nedořezal!

21.) Zklamání. Jobs.cz poslalo jen upozornění na nové pracovní místo v nabídce… Uklízečka. Teď už by se Jack krve i dořezal a možná bych mu i poděkovala za tento záslužný čin.

22.) Klikání na "Doručené". Nic.

23.) Balím to, jdu spát.

24.) Další dny. Klikání na "Doručené". Nic.

25.) Babička volá na pevnou. Mobil je prý nedostupný. COŽEEE?!!

26.) Zahodím pevnou. Babička nebabička. Kde je ten dotykovej skřet?!!

27.) Lituju, že se v něm nedořežu krve. Tak ráda bych ho viděla trpět.

28.) Házím se do klidu. 3x restart. 3x zadání pinu. 3x sms.

29.) Máte zmeškaný hovor z… Tak se ozvěte! Vodafone

30.) Ne, ne, ne! Volalo neznámé číslo. Oni nebudou posílat email? Oni mi nepošlou email?? Stejně ještě 3x kliknu na "Doručené". Jistota je jistota.

31.) Zadávám číslo do Gůglu. Sakra. Volali. Hned první potencionální zaměstnavatel.

32.) Volám zpět. Chci tu práci. Chci ji. Moc ji chci.

33.) Dobrý den… zavoláme vám zpět odpoledne. Nyní před sebou nemáme Váš životopis. Potřebujeme se Vás ještě na něco zeptat.

34.) Pocit radosti. Oni o mě snad stojí! Oni mi odpoledne zavolají! COŽE??? Oni budou volat!

35.) Gůgl radí: pohovory mohou být i po telefonu.

36.) Gůgl radí: připravte si odpovědi na nejčastější otázky zaměstnavatelů.

37.) Vypracováno. Odříkáno. Připraveno. + v potaz brán apel na milý hlas + hlavně znít rozvážně a sebevědomě. OK. Zhluboka dýchat.

38.) Čekám telefonát. Cítím se důležitě. A nervózně. Ale těším se. Oni mi zavolají!

39.) Večer. Oni mi zavolají!

40.) Půlnoc. Oni mi nezavolali.

41.) Ráno. Oni mi vážně nezavolali.

42.) Ale určitě zavolají dnes!

43.) Mobil stále u mě. Miláček můj. Žádnej skřet. Jsme všude spolu! Už nic nezmeškáme!

44.) Pořád spolu. I na záchodě…

45.) Ruply mi nervy. Stahování dokončeno. Kniha s návodem jak programovat, druhá jak vytvářet grafiku. Jdu na to. Škola nekončí.

44.) Kniha třetí. Půjčena od mamky. "Jak si správně přát".

45.) Jsem šťastná, pracující, milující, úspěšná. Andělé mi pomáhají. Nebeské universum slyší moje prosby. Doufám, negace potlačuji. Všechno je tak sluníčkový!


46.) Jsem sluníčková jako… jako sluníčko.

47.) Uklízím celý dům. Zuřivě gruntuju. Ať aspoň něco užitečnýho dělám. Vyhazování věcí mi činí vnitřní radost.

48.) Se staženým žaludkem se kradu k naší lednici s cílem lohnout tvaroh ke svačině. Ten jsem si neplatila. V podstatě na něj nemám právo - bez práce přece nejsou koláče. Teda tvarohy.

48.) Na články o nepracujících neklikat. A taky ne na ty odsuzující cetileté za život u rodičů.

49.) Klik.

50.) Tak aspoň dál neklikat na diskuzi pod článkem.

51.) Klik.

52.) Huso.

53.) Depka. Jsem prej hnusnej příživník a mají mě vykopnout z domu, dokud to jde.

54.) Vzpomínám si na svůj drahý blog. Ležel ladem. Konečně něco opravdu pozitivního - objevení ztraceného oře. Píšu.

55.) 3. den a stále s mobilem. Začínáme mít ze sebe ponorku.

56.) Přivydělávám si z domu. Ze zoufalství beru i práci s výdělkem 49 Kč/2 hodiny.

57.) Projíždím nabídku brigád. Ale je to k ničemu. Musel by tu projíždět autobus. Anebo vyrazím na svém bicyklu už dva dny s předstihem. Jenže to jim tam budu trochu zapáchat po tý jízdě.

58.) Směju se vlastním, pitomejm fórkům. Jsou tak nevtipný, až jsou vtipný.

59.) Stále klikám na "Doručené" . Nic. Jen Jobs.cz. 4x nabídka práce uklízečky.

60.) Luxuju dům a uklízím. Děkuji Jobs.cz za motivaci. Děkuji.

61.) Vynáším odpadky ze 4 velkých košů. Všechny koše myju ve vaně. Košová pool párty!

62.) Myju vanu.

63.) Beru zakázky 30 Kč/2 hodiny. Na penězích nezáleží, ne?

64.) 8:22 zvoní mobil!! Vylítnu z postele, chvatně vyplivnu rovnátka kamsi do peřin, profackuju se, odkašlu a…

65.) "Ty spííííííš??? Já myslela, že už néééé. Nakrm psa, joooo?"

66.) Mám chuť být opět Jackem. A zabít ji. Moc dobře ví, že vstávám v 8:35.

67.) Nemám rovnátka.

68.) Jedno patro nalezeno v pantofli.

69.) Je to dobrý. Mám i druhé. Seděla jsem na něm. Ještě trochu připomíná patro.

70.) Mobil stále se mnou. V "Doručené" nabídka od Jobs.cz. Uklízečka.

71.) Zpráva od kamarádky. 2 měsíce pracuje. Po 4 měsících hledání. A ke všemu na prd. Není moc spokojená.

72.) Ještě, že mám ten návod "Jak si správně přát". Já si fakt přeju. Píšu to na papírek. Vesmírné universum mě vyslyší!

73.) Hurá sobota, mobil do kouta!

74.) Moment… Oni nezavolali…

75.) Oni to slíbili… A nezavolali…

76.) Tak to je špatný. Ale v pondělí zavolají!

77.) Neděle. Nic, ticho. Ani Jobs.cz mně neposílá motivující pracovní pozice snů.

78.) Stále tápu v tom, jestli vůbec vyjdu s výplatou. Ten nájem je opravdu drahý. A kolik toho sním!

79.) Odpověď přichází záhy: 10. 9. 2016 a Novinky.cz: Pracující chudoba.

80.) Ale mě se zatím týká jen to druhé. "Pracující" nesplňuji.

81.) Otevírám Gůgl mapy. Vybírám si své budoucí bydlení. Dá se vlastně přespat pod Karlovým mostem? Ale i ty mosty vedle vypadají dobře.

82.) Jé, street view je super. Těch deset kontejnerů vedle sebe na jedné z malebných pražských uliček by mi mohlo zajistit slušnou obživu.

83.) Doufám, že už nejsou obsazený!!

84.) Fakt si to přeju! A já si už umím přát!

85.) Určitě si tu knížku taky přečtěte. Budeme si přát spolu. U konťasů.

86.) Zítra je pondělí. Oni zavolají. Já to vím. Ale vy to ještě nevíte. Řeknu vám to, za týden.

87.) A vlastně by mohl zavolat/napsat i někdo další... Třeba zase ráno, když ještě spím, ráda plivu rovnátka... :D


Čekejte. A myslete na mě. Jdu zatím trénovat s mopem.



Mám vás ráda,
M.

P.S.: Nic proti uklízečkám nemám. Jen se mi teď fakt víc líbí ten popelář. Vždyť by mi to záviděly i děti... dle anket o vysněné práci...

Recept na dobrou náladu. Papírový a v barvách duhy!

9. září 2016 v 9:09 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Sedím, koukám, nic nedělám. Tečka. Jo vlastně něco jo, stresuju se. Je to blbý, ale musím to přiznat, občas se mi to prostě stává (ale komu né). Propadnu pocitům bezmocnosti a připadám si jako klubíčko, se kterým si pinkají koťata při jedné ze svých divokých her. Lítám ze strany na stranu a jednou mířím nahoru, podruhé padám dolů a pak zase chvilku hopsám. Směju se, mračím se, zubím se, stahuji rty do úzké čárky… Ale to druhé a to poslední mi nikdy nevydrží moc dlouho. :-) Víte proč? Protože mám fígle, jo silný a velký páky na to, jak to změnit - během několika málo minut.
Někdo si zapne oblíbené songy, jiný se zabalí do deky a ponoří do svých snů a já? Já vytasím… Chvilka napětí… Ještě ji protáhneme… Moment, kde je mám… (Ach my systematičtí uklízeči, co bychom potřebovali návod na to, kam jsme to s tím hlubokým rozmýšlením se zase flákli!) A už, už, už jsou tady! Moje krásné omalovánky!

COŽE?

TY SI VYBARVUJEŠ OMALOVÁNKY? KOLIK TI JE, PROBOHA?

Jako bych ji slyšela - svoji milovanou mamču a taky ostatní členy rodiny. Jo, i ten psík na mě kouká nějak podezřívavě… No dobrá, dobrá, táhne mi na pětadvacet, ale to mně přece vůbec nebrání v tom si vybarvit obrázek! Přecéé!

Moje dětská dušička si zkrátka stále nevybrala svůj nárok na důchod a doprovází mne během všedních dnů. A já ty omalovánky měla ráda už od dětství, fakt! Nejlepší byly ty od čertů a Mikuláše - ty byly totiž pracně "vyzpívané" a směle vybojované. A taky byly super ty od babiček a dědečků. Jo a ty velké, s lesklými deskami, co nám je každý rok prodávali ve škole za dvacku! A taky ty zděděné od mamky, též v dětství vášnivé vybarvovačky (nebo jak to říct inteligentněji? :-D )… Jasně, ty jsou opravdu dokonalé ve všech směrech - nejen, že pobaví ještě teď, ale potěší i každou správnou retro dušičku, protože už je nikde, ale nikde neseženete!

No, ale zpět k těm, co mi zpříjemňují moje bytí v tuto chvíli. Mám hned dvoje, jedny voní novotou a druhé RETROTOU :-) Pravidelně je střídám - to aby na sebe, holky moje, nežárlily.


Vsadím se o pastelku, že se vám budou také líbit a též byste měli špatný pocit, kdybyste upřednostnili jedny více.



Že jste ty první už někde viděli? Nedivila bych se, jsou z oblíbeného marketu Lidl - "lídlácké" exkluzivky za 89 Kč, no nekupte je! (No vlastně málem ne, byl o ně boj, jako o každé atraktivnější zboží ve čtvrtek v 7 hodin ráno :-D Jsou to opravdu ulovené krásky mezi divou zvěří a drátěnými stvůrami na kolečkách!) A ty obrázky - vidíte? To je napínačka na skřipec, než to člověk všechno vybarví, než ty barvičky sladí… Občas ujede trpělivost a taky klesne ruka vyčerpáním, ale vzdát se úplně? To né, to nikdy…



A co ty druhé? No ty jsou královské! Jste též generace 90s? Pokud ano, tak vám nyní nostalgií zaplesalo srdce, nemýlím se? Desky se mi už trošku rozdrbaly a odskočily od stříbrných sponek, avšak nejdůležitější je stejně jejich obsah! Jen mrkejte! Zbývá ještě spousta obrázků bez života, ale já jim ho již brzy vnuknu. I mé pastelky s voskovou tuhou jsou již patřičně připravené a po styku s Panem ořezávátkem nažhavené - jen se zapíchnout tím barevným hrotem do bělostného papíru! A tramtadadáá, ptáček cvrlikáček už září do dáli!


Kromě omalovánek musím připomenout i ony čokoládky, ve kterých jsme jako malé děti nacházely samolepky, ááách! To byly krásné časy! A víte, co je hezké? Že se prodávají dodnes, byť s trochu jiným obalem. :-)


No, co dodat na závěr? Snad jen, že jste poznali můj způsob relaxace, meditace, zušlechťování i naplňování mé dětské duše a tužeb… Inspirujete se, malujete též, dáváte s oblibou černobílým obrázkům život? Máte své oblíbené omalovánky? Dejte mi vědět mí milí do komentářů, ať vím, že tím dítětem ve světě dospělých nejsem sama. A že je ještě spousta nadšenců, kteří vlastní Království zvířat a omalovánku s majestátním lvem s korunkou na hlavě si nechávají až na úúúplný konec… :-) :-)


Jak jsem státnicovala - podruhé a zřejmě již úplně naposled

6. září 2016 v 21:09 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Smutně koukám na výpis článků v levé informační liště a je mi až stydno, když vidím, že poslední mnou publikovaný text je až z dávného prosince roku 2015! Neuvěřitelné! Milí čtenáři, zřejmě jste mě po celou dobu proklínali za mou neaktivitu a je dost možné, že mi ani jeden z vás neodpustí a na tento blog už ani nevzpomene. Já však na svou obhajobu musím říct, že jsem neustále myslela na můj malý blogový zápisníček a toužila napsat alespoň pár řádků...

Co mi bránilo? Co mne vždy od myšlenky volnočasového pisálkovství odvedlo? Odpověď je jednoznačná a možná i očekávatelná: opět studijní povinnosti.

Zatímco v roce 2015 jsem si sem tam čas na sepsání článku našla, letos se šance naskytla až nyní - téměř v září. Jak je to možné? Opět vám mohu podat jasnou odpověď: Můj studentský život dneškem skončil.

Vzpomínka na koleje - dveře pokoje 201. Naše dveře, moje a mé spolubydlící. Stýská se mi.

O, jak mě ta předchozí větička bodla do srdce! Ano, já, nadšený student a částí okolí proklínaný šprt, jsem dneškem naposled vdechla státnicovou atmosférou prostoupený vzduch na žlutě vymalované chodbičce filosofické fakulty a se smíšenými pocity kvapně odcházela směrem k autobusové zastávce, odkud mne již za několik málo minut odvážel modro-bílý ICOM. Chtěla jsem se ještě jednou podívat přes okna onoho dopravního prostředku na milovaný kampus - na studentské koleje, kde jsem 5 let skládala hlavu a nořila se do všemožných snových příběhů, na menzu, kde jsem 5 let jídávala všemožné kuchařské experimenty našich usměvavých tvůrkyň pokrmů, na knihovnu, která mě 5 let zásobila notnou dávkou vědeckých titulů, nad kterými jsem proseděla snad tisíce hodin... Avšak ten proradný zrádce měl v oknech nalepenou reklamní síťovinu, a tak se můj dychtivý kukuč upíraný směrem k druhému domovu topil v černých kostičkách a bojoval alespoň o malou škvírku, kterou by prokoukl a pokochal se výhledem...

Těch několik málo sekund uplynulo ještě, než jsem stačila mrknout a už jsme uháněli šedými ulicemi dál do centra města. Burácející žaludek mi připomněl, že by měl dostat nějakou náhražku za oběd, který jsem neměla šanci stihnout, a tak jsem drající se slzy rychle zamáčkla a dala se do boje s plechovkou na kousky rozervaného tuňáka, ke kterému jsem poté přikusovala ultra křupavé (a megaultra drobivé) grahamové chlebíčky. No nejsem já pravý gurmán? :-)

S každým křupnutím jsem měla pocit, že se všichni okolní buso-sedící otáčejí a a pohrdlivě nade mnou zdvihají brady. Ano, ten tuňák zrovna nevoněl (jako každá rybí konzerva) a z toho křupání zaléhaly uši i mne (+ pane řidič, moc se omlouvám za tu hrstičku drobečků, kterými jsem bez vnitřního úmyslu poprášila sedadlo), ale když je hlad, tak je hlad. A tenhle provizorní oběd byl navíc tak zasloužený!

Ptáte se proč? Pak vězte, že jsem měla za sebou několik vyčerpávajících hodin a ještě mnohem více nejnáročnějších dnů. Ano, dostáváme se pomalu zase zpátky k úvodu tohoto textu - k důvodu mé absence tady na blogu. K důvodu mého zanevření na vlastní život.

Že přeháním? Že se chci bezostyšně ospravedlnit a vymluvit? Ne, pravím vám, hovořím jen a jen pravdu. Svůj život jsem zasvětila vysoké škole již od prvního dne, kdy jsem na ni nastoupila, avšak s dalším a dalším rokem jsem svoji oddanost studiím gradovala. Čas na osobní radovánky se kamsi vytratil a i ten můj poslední koníček - psaní - se stal obětí vyššího cíle - už neplnil funkci prostého zabavitele ve dnech dlouhé chvíle, ale nyní jsem jej zneužila pro tvrdou orbu. Pro tvrdou orbu na poli slovních semen, které pomáhal pěstovat a trpělivě spolu se mnou čekal na onen lahodný plod - na samotnou diplomovou práci ve své finální podobě.

Slůvko po slůvku, věta po větě. Přesně tak vznikala. Má práce. Moje dítě. Odraz mne a přece mou osobou prostoupen jen zlehka. Mnohem více v něm totiž zářily prameny, o které jsem se opírala.

Prameny jsou základní veličinou, kterou při své práci historik používá. Právě ony vnáší do díla jistou objektivitu, když už se soudobý autor snaží proniknout do tajů dřívějších epoch. Já se také snažila, a tak jsem prameny naháněla všude možně - ve vědecké knihovně, v archivech, v online archivních materiálech a hledala, pátrala, podrobovala kritice, analyzovala, destrukturovala... A nakonec interpretovala, sepsala a vytiskla. Ještě nyní cítím tu horkost černých kožených desek, které mi paní v tiskařském středisku položila na ruce. Svíraly na dvě stovky listů posetých desetitisíci písmenek. K nevíře - tohle jsem skutečně dokázala stvořit? Kroutila jsem hlavou já, tiskařka i náhodní kolemjdoucí, kteří mě s tím tlusťochem viděli.

Cítila jsem hrdost? Ani nevím, spíše snad jen úlevu. Úlevu, že po dvouleté dřině je diplomová práce na světě. A že jsem stihla i termín odevzdávání - jen tak tak. A pak týden volna. A pak svíravý pocit v žaludku - to při vzpomínce na blížící se státní zkoušky.

Sepsat práci není lehké, pokud chcete, aby to byl text dobrý, za který se nebudete muset stydět. Vždyť co dá za námahu vymyslet dobré téma, najít ochotného vedoucího, shromažďovat primární i sekundární prameny, probírat se jimi, analyzovat a vyvozovat nové poznatky! Jak já soucítím s každým uvědomělým studentem, který nemá zábavu z toho, že dílo sečmáře během dvou týdnů na koleni (byť nevylučuji, že jsou i géniové, kteří takto narychlo sestavili pozoruhodné práce!), ale naopak se pilně snaží, pomalými krůčky staví větu za větou, odstavec za odstavcem a těší se na výsledek - na tu svoji dokonalou stavbu... Co stavbu, přímo svatyni! :-)

Vzpomínka 2: Naše malá a šeredně hezká kuchyňka na kolejích, jo, co jsme si v ní všechno zažili! Včetně výbuchu vařiče a vyhození pojistek na celém patře! (jen jsem si chtěla uvařit kaši :D )

I já takto budovala a dobudovala jsem. Jestli je statika dobrá, to nedokážu říct, ale určitě je někde alespoň jedna malá prasklina - vždyť dokonalost neexistuje a nikdy existovat nebude. Je jen iluzí.

Pár statiků mi práci prohlédlo, něco nalezli, něco doporučili poopravit, ale vesměs hodnotili výborně, což mně udělalo radost. Ano, tušíte správně, mluvím o odborných posudcích mé diplomové práce. Zbývalo ji jenom obhájit u již zmiňovaných, blížících se státních zkoušek. "Jenom".

Datum toho od rána strachu plného dne bylo stanoveno na 29. srpna 2016. Nechtěla jsem riskovat, že svou častou nedochvilností přijdu pozdě, a tak jsem si vše potřebné nachystala již večer, vyžehlila státnicové šaty s nabíraným fiží na dekoltu. Po měsíci živoření nad státnicovými otázkami jsem se pokusila ze sebe udělat opět ženu, což mi zabralo několik hodin. Holení nohou, mytí vlasů, lakování nehtů, nanesení pleťové masky... O, jak si o to mé tělo už žádalo! Jako správná příslušnice "krásné pleti" (tak se dříve označovaly ženy v dobových materiálech z 19. století), jsem při tom všem zvládala ještě učení. Ano, elán nadrtit se co nejvíc mne málem nepřešel ani při vstupu do sprchového koutu. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že papír se s vodou nekamarádí, a tak jsem se při sprchování a masírování rebarborovým ultra pěnivým gelem spokojila jen s odříkáváním "z hlavy". Jistě, to víte, že mi ostatní nadávali: "Už se neuč, jen to zhoršuješ! Kašli na to! Už nic nedohoníš!", ale já taková nejsem, já zkrátka jedu do poslední sekundy.

Konečně postel. Pomodlila jsem se k Bohu, o němž jsem ještě před týdnem prohlašovala, že neexistuje (avšak jak to bývá, když jste na dně, začnete uctívat i lodyhu fenyklu jen pro vlastní víru, že se nad vámi ta chudinka suchá nějakým záhadným způsobem smiluje a druhý den vám od problémů opravdu pomůže) a padla do tranzu, když mi budík oznámil, že čas na spánek se smrskl na pouhé 2 hodiny. 2 hodiny za kterých nakonec bylo asi 3x15 minut spánku a neustálé mačkání čudlíku na mobilu, jestli už náhodou nemám vstávat.

Až jsem se dočkala... Z lůžka ovšem nevstala ultra chytrá a nadrcená kočka, ale zombie s dírou v hlavě a pocitem, že všude okolo trousí piliny... No dobrá, jak se později ukázalo - piliny přes tu krátkou noc vytrousil můj křeček, který si zvesela jezdil v kolotoči ve své kleci a 3x15 minutový spánek zpestřoval divokým hryzáním klece. Nezmar jeden.

Vzpomínka 3: Pohled na kolejní chodbu. Vždycky jsem po ní běhala a dupala u toho =)

Snídani jsem si připravila chytře s předstihem, aby mi zbyl ráno dostatek času na krášlení zevnějšku. Neklaplo to. To jídlo bylo nechutné, zkrátka jsem to nevychytala a z původní syté snídaně se stalo pár lžiček. Fasádu na obličej jsem však hodit stihla, a tak jsem vybíhala z domu jen s 10 minutovým zpožděním (s tím jsem ale počítala, takže jsem bus přesně stihla :-) ).

Cesta ubíhala potemnělou krajinou, pan řidič mi ji zpestřoval vyhráváním Wanastovek, a tak jsem si za útržků písní, které jsem ještě zvládala vnímat, pročítala svoje lejstra s vypracovanými otázkami. Byl toho 10 cm vysoký štus. A měl asi 4 kila, takže jsem jej táhla v další extra tašce. Poznámka: "Jsem skoro panic, není to lehký..." mně hrálo v hravě po celý den, včetně státnicových okamžiků - není nad českou hudbu. :-) :-) :-)

Po příjezdu na nádraží jsem se setkala se svou nejúžasnější kamarádkou, čerstvě zasnoubenou a šťastnou slečnou. Zlepšila mi náladu a jsem jí neskonale vděčná za její ochotu, dobrotu a kamarádskou věrnost. Není vnitřně krásnějšího člověka. Věřte mi, opravdu není. Moc si jí vážím.

S pocitem vnitřního stísnění, avšak za povzbuzujících slov mé podporovatelky, jsme se obě vydaly směrem k univerzitě. Po cestě jsem se zastavila v místním obchodním domě a chvatně zakoupila hustý selský jogurt ve skleničce, balíček již zmiňovaných grahamových chlebíčků a jedny modré Orbitky. Ano, myslet se má i na detaily - "stresový" pot jsem potlačovala svojí Rexonou a další tělesný odér jsem se rozhodla zahnat žvýkačkou. No dobrá, měla posloužit i jako uvolňovací pomůcka - divoké žvýkání mne ve vypjatých chvílích skutečně uvolňuje :-)

Netrvalo dlouho a jindy vleklou, 2 kilometrovou trasu jsme měly za sebou. A před sebou 14 patrovou budovu filosofické fakulty. Nebyla a není hezká, za 5 let svého studia jsem v ní prožila bezpočet zkoušek a dokonce i ty bakalářské, ale rovněž i mnoho pěkných chvil plných smíchu. Měla jsem ji ráda a mám ji ráda.

Výtah nás hbitě dopravil do 10. patra, kde již vyčkávala moje spolužačka - taktéž značně nervózní, neboť i ona měla za krátký čas projít zkouškovým drilem. Během 15 minut jsme byly na místě už všechny čtyři zkoušené a vyčkávaly na příchod komise. Brrr, cítíte také to napětí? Ten strach v nás? Dokážete si to představit? Ty nervy? Ty chvíle plné zpytování svědomí, litování toho, proč jste se neučili ještě mnohem víc? Ano, chodila jsem spát ve 3 hodiny ráno, vstávala v 8 a celé dny se učila a učila, ale jakákoliv jistota byla tatam - stačilo, že jedna ze spolužaček věděla něco navíc a já tu danou informaci nikdy předtím neslyšela....

Zkoušení začalo přesně v 9 hodin, 29. srpna 2016. Každá z nás, z nás přítomných slečen, jsme postupně předstupovaly před komisi a obhajovaly své diplomové práce. Když se otevřely dveře potřetí, byla jsem na řadě já. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do třídy...

Vzpomínka 4: Takhle se sbalila dáma! :D Odnosit to do auta? Zápřah!

"Vážená komise, ráda bych vám představila slečnu bakalářku XY, která napsala práci nazvanou XY, která se nachází na stole před vámi. Slečna XY nám nyní o práci něco bližšího poví...", dozněly věty z úst paní profesorky a já mluvila a mluvila... A přitom pozorovala zbylé členy komise i moji oponentku. Seděli všichni přede mnou - paní profesorka s úsměvem pokyvovala, tři docenti se probírali se zápalem mou prací a oponentka koukala kamsi z okna. Když jsem dodrmolila svoje představení práce, začaly se číst posudky a padat první dotazy, na které jsem odpovídala. A pak další a další. Nechtěli mne nechat jen tak odejít, svou práci jsem si musela skutečně obhájit a uspokojit zvídavé otázky členů komise. Když se již nikdo nevěděl na co zeptat, mohla jsem odejít. Téměř 40 minut hrůzy bylo za mnou. Ze dveří jsem vystoupila opět na chodbu, avšak již s úsměvem na rtech - ano, ano, ano! První část státnic splněna!

Teprve od 11 hodin začalo další zkoušení. Každou z nás čekaly 2 otázky - jedna vycházela ze seznamu zadaných (takže jsme tušily, jaký dotaz může padnout) a druhá byla náhodná na základě uvážení komise (moc jsem se bála, neboť mohla padnout otázka z celkem 5 velkých předmětů, které jsem během 2 let absolvovala). Na potítko šly prvně dvě mé kolegyně, já a má další spolužačka jsme šly až po půl hodině. Byly nám zadány otázky, a zatímco jsme se snažily napsat co nejvíce informací na bílý list papíru, porota zkoušela.

Nedopadla jsem nejhůř - dostala jsem otázku týkající se postavení ženy ve 20. století a proměn společnosti a druhá, ta náhodná, směřovala ke škole Annales a revoluci v historiografii. Zatímco místo první jsem si přála spíše téma žen a umění, s tou druhou jsem byla velmi spokojená - o škole Annales jsme se učili mnoho a i já sama jsem si přečetla několik významných historických děl z per historiků řazených k okruhu vědců vycházejících z principů dané školy.

Samotná zkouška probíhala celkem rychle, ke každé otázce jsem hovořila cca 20 minut a vždy mne zkoušeli dva členové komise. Jelikož jsem učivo znala a neměla jsem problém si vzpomenout, probíhalo zkoušení v poklidném a příjemném duchu. Kolem 12:50 bylo vše za mnou a s ostatními jsem na chodbě čekala, až se komise dohodne na výsledných známkách. Po 13. hodině jsme vstoupily opět do třídy a porota začala sdělovat své konečné verdikty. Prospěly jsme všechny čtyři a tři dokonce s vyznamenáním! Ano, čekají na nás červené desky - ne, že by mně konkrétně nějak více záleželo na tom, zda budu mít desky modré, stříbrné nebo červené, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mne to vnitřně nepotěšilo. Přeci jenom jsem se celé 2 roky magisterského studia snažila a svědomitě plnila každičký zadaný úkol. A pak ta diplomová práce... Ta práce, co mě stála tolik nervů! A v podstatě dva roky mého života... Dva roky plné povinného shromažďování materiálů a psaní.

Členové komise každé z nás potřásli rukou, pogratulovali a popřáli hezký vstup do profesního života. Z nás čtyř se na vyšší doktorské studium přihlásila pouze jedna slečna. Já už dál pokračovat nechtěla, přeci jenom - chtělo by to nějakou životní změnu. Jak jsem již výše psala, školu miluju a bude mi moc chybět, ale přišel čas, abych se osamostatnila a začala si sama vydělávat, sama se živit...

Po vyhlášení výsledků jsem honem pospíchala do knihovny vrátit napůjčované odborné knihy, chvatně se převlékla z propocených, černých šatů do oblíbených retro kraťásků a květovaného tílka a utíkala zase zpátky na studijní odevzdat potvrzení, že již nedlužím žádnou knihu a mohu tedy úplně uzavřít své studium. Nutno podotknout, že mi mé kroky znesnadňovaly černé balerínky, které mi sedřely kotníky do krve, a také musím připomenout, že mi nezbývalo mnoho času - autobus mi jel už v 13:45, hodinky ukazovaly 13:25... Rozloučila jsem se se svou nejlepší kamarádkou a se slíbením brzké návštěvy jsme si zamávaly...

A moje loučení s kampusem a putování domů už vlastně znáte z úvodu tohoto zápisu. Dodat mohu snad jen to, že jsem se ještě stačila pochlubit do telefonu mamince, které stejně jako mně spadl velký balvan ze srdce a po příjezdu domů také mé babičce, která mne s radostí objala a pochválila...

Ještě status na Facebook, aby o mém "magorovském" titulu věděl i zbytek přátel a poté přihlášení sem na svůj blog, na blog, který zel prázdnotou 8 měsíců... Jak krásné to završení celého dne! Jak příjemné je sdělovat vám, milí čtenáři, tak potěšující informace! Jsem volná, jsem volná, jsem volná! A čekají na mne velké změny! Bojím se a zároveň se velmi těším a pevně věřím v to, že mi osud připravil jen samé radosti a spokojený život. Moc bych si přála být opravdu šťastná a nosit v sobě pocit vnitřního naplnění.

Nyní mne čeká hledání pracovního místa, snad i první pohovory a možná i přijetí. A také stěhování, neb za prací musím bohužel odejít z rodného hnízda - z našeho krásného venkovského statku. Jistě chápete - sehnat pracovní uplatnění v lokalitě, kde je nejbližší městečko vzdálené přes 20 kilometrů a i v něm nejsou téměř žádné možnosti, je v podstatě nesplnitelné... Proto mne čeká skutečně velký krok do neznáma a jsem na to úplně, ale úplně sama. Snad to bude jistý a pevný krok a ne nemilé zakopnutí a snad i upadnutí.

Překrásný diářek od mé spolužačky z VŠ, moc jí za něj děkuji. Budu si do něj pečlivě zaznamenávat všechny mé nápady :-) Ať je o čem psát!


Myslete na mne a čekejte další články, chci se s vámi dělit o své zážitky, zkušenosti i zajímavosti mnohem častěji! Snad již bude čas... Ale slibovat nic nemůžu.

S úctou a láskou,
M.