Miluji brýle! Aneb jak se nutnost změnila v posedlost

30. listopadu 2015 v 15:58 | Minion |  Retro oblečení a doplňky
Zazvonil budík, můj velký nepřítel, kterého bych nejraději každé ráno zbušila pěstí, zahrála si s ním fotbal po místnosti a s pohrdlivým výrazem v tváři ho prohodila oknem... Místo toho ale vždy své nepěkné, agresivní choutky zadusím už v samém myšlenkovém zárodku a budík jemně zamáčknu, protáhnu ztuhlé tělo a s funěním se deru z lůžka... A pak již následuje divoký běh do koupelny, na toaletu, hrabání v šatníku, do toho příprava snídaně, krátké vydechnutí při konzumaci té krátké ranní lahody, pečlivá kamufláž mé tváře pod nánosem světloulinké "omítky" jak přezdívám make-upu, ještě pár tahů řasenkou, vyčarování vějířovitých řas (co na tom, že protažení čítá jednu desetinu milimetru) i srdíčka na rtech tmavě růžovou rtěnkou, pár šperků pro "rozzáření" outfitu (jak se s oblibou říká) a na závěr brýle - protože... no to se vlastně ještě dozvíte.

Přehodila jsem přes sebe svrchník, popadla kabelku, znovu se vrátila z chodby shodit bačkory a honem nazout adekvátní obuv pro venkovní použití a šup, ba přímo alou do školy na přednášku. V hlavě mi znělo jenom "Už zase přijdeš pozdě!!" a pak omluvné "Však jsi dělala, co jsi mohla! A oni už jsou beztak zvyklí...", když tu mne náhle vytrhl z myšlenek silný mužský hlas: "Hele, tamhle jde teda brejloun, koukni!" a druhý hned "No jo, to teda!" Trochu jsem zpomalila, podívala se po směru linoucích se hlásek a uviděla dva dělníky na lešení, kteří mě pobaveně sledovali... a spolu s nimi celá ulice, která zaslechla ono popíchavé zavolání a tázavě se na mě zahleděla - jako by ti lidé čekali, jak zareaguji a ze vzduchu cítili, že by mohla být i legrace, pokud se ta dotčená slečna směrem k dělníkům osupí... Já se však uchychtla a vesele kráčela dál - vždyť ti týpci mají vlastně pravdu:

Ano, jsem brejloun a nestydím se za to! Já totiž brýle MILUJI!


Ještě v první třídě základní školy jsem měla zrak jako ostříž, přečetla jsem všechno i na velkou dálku, viděla každičký detail, nic mi neuniklo! V rámci povinných prohlídek mne ale maminka jednoho dne vzala k nedalekému očnímu lékaři a ten mi do mých oček nakapal nějaké sérum. "Dcera dnes bude vidět krapet rozmazaně, ale to je normální." Ano, pamatuji si, že jsem vyváděla, sváděla s doktorem boj, ale nakonec mne stejně přemohl a přípravek nakapal. Celý den jsem neviděla ostře ani svou vlastní ruku, vše bylo rozmazané... a od této doby už napořád. Alespoň takto si pamatuji z dětství story o "zkažení" svého zraku já. Měla jsem náramný vztek, nechtěla jsem žádné brýle nosit, ale nebylo zbytí - nakonec jsem dostala onen podlouhlý, papírový recept s předepsanými dioptriemi a hasila si to s maminkou do nedaleké optiky - vybírat své první brýle.

Pamatuji si, jak to v optice vonělo pověstnou novotou. Byl to malý krámek, na tu dobu celkem moderní - veškerý nábytek se pyšnil svým oranžově zbarveným dřevem, společnost mu dělalo množství zrcadel a za malým pultíkem seděla dáma středního věku se stejně zrzavými, krátkými a jemně zvlněnými vlasy. Vyrovnala přede mě desítky brýlí a už se jenom zkoušelo. Já sama si detaily bohužel již tolik nepamatuji - vždyť je to dlouhých 16 let zpátky, ale vím, že jsem vzhledu brýlí nepřikládala velkou váhu a více mne zaujalo pouzdro, do kterého měly být uloženy - černé s potiskem dalmatinů. Ó jak já dalmatiny milovala! Tehdy to byl velký pohádkový hit! 101 dalmatinů se objevovalo všude - i v televizních reklamách, sbíraly se body z etiket Aquily, kupovaly se knížky, dokonce i povlečení jsem s černobílými hafany dostala! A tak není divu, že se má dětská duše zamilovala právě do toho pouzdra, což znamenalo, že výběr prvních brýlí byl v podstatě úspěšně splněn... Co na tom, že připomínaly lehce lenonky a dnes by si mě pletli s Harrym Potterem! :-)

Za pár roků mne mamka dotáhla znovu do optiky - ano, první brýle už vykazovaly určité opotřebení, možná i nemódnost (jako dítě jsem toto nevnímala a klidně bych je nosila dál), proto bylo načase vybrat brýle nové. Moje dětská duše se opět přihlásila o slovo a z nabízených okulárů vybrala jedny světle fialové, které měly zespodu paciček nosníku obrázek kanárka Tweetyho - ano, to byl velký důvod k tomu, abych si vzala zrovna tento model! :-)

Když začaly být nevyhovující i kanárkové brýle, které mimochodem zažily řadu karambolů včetně rány pěstí mezi oči, již mi uštědřil můj stejně starý soused, čímž okuláry totálně zdevastoval, avšak šikovné ruce paní z optiky je vrátily do původního stavu, ale s tím, že pacičky (ano, ty s Tweetym!!!) je nutné nahradit za jiné (bez obrázku :-( ), zajely jsme s mamkou znovu do té stejné optiky jako poprvé a vybraly společně již modernější brýle - tentokrát v mé tehdy velmi oblíbené modré barvě. Moc si na ně nepamatuji, nosila jsem je celkem dlouho, věřím a tuším, že i je potkalo mnoho karambolů, ale víc k nim vám bohužel nepovím...


V 7. třídě jsem si vybrala brýle s červeným horním rámečkem. Byla jsem na ně nesmírně pyšná a připadala jsem si v nich jako pořádná kočka! Ano, o slovo se pomalu hlásila puberta a u mě se vzbudil zájem o větší fintění. Vím, že poprvé jsem je na nos vzala na našem lyžáku - když se pro nás večer přichystala malá diskotéka na chatě. Jo, vzala jsem si na sebe své modré džínsy s hnědým prošíváním (jasně, že do zvonu, to tehdy letělo), k nim bordovou halenku s límečkem a béžovými rukávy (od babičky, mamka říkala, že je nemoderní, ale mně se líbila - teď zpětně dávám za pravdu mamince) a na ruce si nakreslila tetování speciálními UV fixy, díky kterým mi pod diskotékovým světlem krásně zářilo... Jo to byla jízda!

Červené brýle jsem nosila ještě ve 2. ročníku střední školy, nechápu, že jsem s nimi vydržela tak dlouho! V 15 letech mě zastihlo kruté stádium puberty - dost jsem se uzavřela do sebe, styděla se za svůj vzhled, věčně jsem byla se sebou nespokojená a... začala jsem nesnášet jakékoliv změny, především ty týkající se mé vizáže. A tak, když mě mamka donutila si koupit další brýle, byla jsem dost nešťastná. Doma jsem sehrála hysterickou scénu: "Ne, v nich nikam nepůjdu!! Vypadám otřesně!!" křičela jsem ve svém pubertálním vzteku... Probrečela jsem kvůli těm brýlím tři noci a až poté se v nich s klepajícím žaludkem odvážila vstoupit do třídy. Přišlo mi, že každý musí vidět tu změnu a jakýkoliv pohled mým směrem mě děsil. K mému údivu mi brýle kamarádky pochválily, a po týdnu, když jsem se s nimi zžila, jsem musela uznat, že zase tak špatné nejsou! Co špatné, byly super! Tentokrát s hnědým rámečkem a módnějšími, plastovými, širšími stranicemi v průhledné barvě s barevnými kolečky.

A psal se rok 2011 - blížil se můj maturitní ples - no co k tomu více dodat! Snad jen, že se náš dívčí svět začal točit výhradně kolem plesových šatů a doplňků. Každá jsme chtěla být tou nejkrásnější, mít nádherné, bohaté šaty, dokonalý účes a líčení... Bezchybný výsledný efekt mohly zaručit jedině nové brýle, a tak jsem chtě nechtě zašla znovu do optiky a s mamčinou pomocí jsme vybraly nové brýle, tentokrát kovové černé s úzkými skly, půlrámem a zajímavou kovovou aplikací na nožičkách. Moc se mi líbily, byla jsem z nich nadšená! A tyto brýle mám dodnes mezi aktuálně nošenými, avšak pasovala jsem je na roli mých "domácích" - něco jako tepláky, jsou fajn, člověku je celkem jedno, pokud se zničí, protože již něco pamatují, pohodlné, ale v žádném případě vás v nich nesmí vidět nikdo mimo nejbližší rodinu :-) :-) Protože po stránce vzhledové je to opravdu "nic-moc".


Ty černé brýle jsem na veřejnost nosila ještě v druhém ročníku na vysoké škole. Pak ale přišel velký zlom. Šla jsem jednou kolem zdejší oční optiky a za výlohou uviděla krásné brýle, opravdu velkých rozměrů (oproti mým dosavadním modelům), s plastovými obroučkami - byla to láska na první pohled! Nakvasila jsem si to dovnitř, a když jsem prodavačce řekla, co bych chtěla, nestačila koukat. Zřejmě je ve výloze vystavila jen tak a netušila, že o ně ve zdejším, zapadlejším městečku bude zájem. Láska mi však nedovolila jednat jinak - brýle jsem si koupila.

Za tři týdny jsem si pro ně štrádovala do optiky, již měly vsazena skla s mými dioptriemi a já tak mohla konečně uzřít svou tvář s novými brýlemi.
"Proboha! To jsem přehnala!!!" pomyslela jsem si a brýle honem strčila do pouzdra a s hranou spokojeností a úsměvem od ucha k uchu zaplatila druhou půlku ceny, poděkovala prodavačce a vypotácela se z obchodu na ulici. Moje cesta vedla do vedlejšího nákupního centra - respektive na toaletu, kde jsem si nové brýle nasadila, abych se v klidu mohla "pokochat" tím obrovským, pučmeloudím nadělením, co mi přistálo na nose. "Máš, cos chtěla holka, jsou retro, jsou... to byl tvůj cíl, nedá se už nic dělat..."
A tak jsem těžce polkla a vyrazila v nových brýlích rovnou mezi lidi - léčba šokem a stresem, jak já říkám Smějící se A bylo to krušné, lidé v té době ještě vůbec nebyli zvyklí na tak výrazné dioptrické obruby, měla jsem pocit, že na mne koukají úplně všichni... Srdíčko mi bylo... ale říkala jsem si neustále: "Chtělas to, chtělas to, chtělas to, máš to, zatni zuby a nos je s hrdostí!" Týden trvalo, než jsem se s nimi "sehrála", a pak jsem již zvídavé pohledy neřešila, ba jsem je dokonce začala milovat! Změnila jsem celý svůj styl, začala se jinak oblékat, jinak líčit - výrazně, extravagantně, s nádechem retra. A tak mi to zůstalo dodnes.


Říká se, že když si dá člověk vytetovat své první tetování, tak se pro něj tetovací jehla stane okamžitě závislostí a není cesty zpět - další malůvky přibývají v horoucí kůži... zachvacují celé tělo... je to vášeň, posedlost. Zrovna tak se tomu stalo i v mém případě - jen prim nehrály obrázky vpálené v kůži, ale brýle.

Došlo to tak daleko, že mi mé první černo-bílé retro brýle začaly zdát dokonce malé... Zatoužila jsem po větších. Ale jak to tady v ČR bývá - extravagantnost se příliš nenosí a dle toho vypadá i nabídka v obchodech, která cílí na šedou většinu. Trvalo mi další rok, než jsem sehnala další retro krásky - a to díky velkému risku. Objednala jsem je totiž bez zkoušky z internetového obchodu s optikou - a světe div se, vše klaplo! Do rukou se mi dostaly dvoje nádherné retro brýle velkých rozměrů - ano, sahají mi do půl tváře, přesně tak, jak jsem si to přála! Stal se ze mě skutečný brejloun a zvídavé pohledy směrem k mé tváři se mi staly denním chlebem. Už je vlastně ani nevnímám. A když zrovna náhodou ano, jsem polichocena. Miluju extravagantní obroučky, MILUJI BRÝLE!




Vlastně jsem moc ráda, že je mohu nosit! A věřte, že ty obrovské jsou i velmi praktické - vidíte na všechny strany! Už bych jiné nechtěla, v brzké době zase rozšířím svou "sbírku" - už čítá 4 retro kousky, poslední mi došel před 2 týdny - brýle ve tvaru "cat eye" v želvovinovém provedení. Babička jen dodala: "Jééé, to se přesně nosilo za nás." A já jsem předla blahem... :-)

Snad jsem vás svou brýlovou historií neunudila k smrti, ale měla jsem potřebu o své "úchylce" napsat... A také mě máte zase možnost trošku blíže poznat. Takže až potkáte brejlouna, je velká šance, že to budu zrovna já při jedné ze svých toulek do ulic měst. A že jich nyní před Vánoci podnikám! Tak mě napadá... Ježíšku, dones mi nové brýle! Nevinný

A vy, ostatní, kterým nebyl nadělen do vínku ostříží zrak a potřebujete také sklíčka, se nebojte, odvažte se a brýle přiznejte! Žádné čočky, žádné rádoby neviditelné obroučky, ale... krásné brýle, které vystihnou vaši osobnost, vaše já a podtrhnou půvab i charisma vaší tváře! Nestraňte se experimentování! ;-)

Ještě malý bonus pro ty vzorné čtenáře, kteří text dočetli až sem - opravdové retro, tedy spíše vintage brýle po mém již dávno zesnulém strýci... Pamatují desítky let dozadu, bohužel přesné datování nevím :-( Ale jsou úžasné! A bedlivě je opatruji...




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lauralex Lauralex | Web | 10. prosince 2015 v 17:28 | Reagovat

Mně se strašně líbí brýle jako módní doplněk. Bohužel mám smůlu, že mi nesluší (ani sluneční). Ale moje máma pracuje v optice, takže vždycky, když tam přijdu, všechny si je zkouším. :-D

2 Elis Elis | Web | 10. prosince 2015 v 20:34 | Reagovat

Brýle z každého udělají intelektuálně vypadajícího člověka, zdá se mi :D), dlouhou dobu přemýšlím o nedioptrických, ale ne těch, které frčely teď.

3 Vědmi Vědmi | Web | 16. prosince 2015 v 20:57 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že jsem po obou rodičích podědila jejich "nejkvalitnější" geny - totiž že co nemám na patnáct centimetrů od obličeje, jako bych neviděla, taky jsem si prošla několikerým výběrem nových a nových obrouček (zas tolik jich nebylo, v současnosti to jsou už pět let páté...). Vede cerveno-růžová :D
Ad ty vintage z konce - táta má malou sbírku, některé s dotací do počátku minulého století :D Bohužel...vidím v nich asi tolik co bez mých běžných brýlí :D

4 Viollet Viollet | E-mail | Web | 5. února 2016 v 1:33 | Reagovat

Ty posledni jsou naprosto uzasne! O_O

Lennonky jsou moje srdcovka. Je velice nepravdepodobne, ze si nekdy koupim jiny typ bryli (leda by je v optice nemeli). Akorat je treba si zvyknout na potrouble pubertalni poznamky, nahodne vyrvavane kletby a pripadne Potterovske karikatury nacarane na zarosena okenka MHD. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama