Čeho je moc toho je příliš - Filmový fanoušek /recenze povídky/

16. července 2015 v 14:49 | Minion |  Ke čtení
Před naší studentskou knihovnou vždycky stojí stolek a na něm jsou vyrovnány desítky knih, sešitů, spisků a časopisů. Většina návštěvníků jej míjí bez povšimnutí, projdou skrze otočné turnikety a zmizí v útrobách té velké budovy, kde poté pátrají po četbě, kterou potřebují v rámci studia a instituci s plnou náručí potištěného papíru ihned opouštějí, jiní zase zaboří své nosy (i oči :-) ) do zhusta popsaných stránek a hltají řádky z per všemožných autorů přímo "na place" - jak se říká... A já? Já často také mizela honem pryč, posbírala jsem předem vytipované tituly a frrr na kolej, mnohem raději totiž čtu v soukromí a tichu... až jednou... můj zrak spočinul na tom dřevěném stolku, stolku, který se prohýbal pod množstvím a tíhou písmen... ano, písmena jsou skutečně těžká! Čím víc jich je, tím narůstá i jejich váha, avšak ta obsahová, ta se přímou úměrností změřit nedá.

Stál odstrčen u vchodu a východu - to záleží, kterou stranou dveří zrovna procházíte - a vábil mě k sobě: "Hej, hej! No ano, ty! Pojď sem, pojď ke mně! Jsem tu tak sám, každý mne přehlíží, nebuď jako oni! Prosím, pojď ke mně, možná si budeme rozumět!"
Je to legrační, pomyslela jsem si a k stolku přeci jenom zamířila, ač mi letmý pohled na mé hodinky s kočičím ciferníkem prozrazoval, že velká paní ručička měla již dávno šestku za zády a za krátký čas mi začne přednáška týkající se hospodářství a ekonomiky v dějinách lidstva... Zapudila jsem ve své mysli obraz zakaboněné tváře našeho vyučujícího a i přes hrozbu jeho přísného pohledu a pohrdlivého zkřivení rtu nad mým opovážlivým zaťukáním a vstoupením do třídy již dávno po zahájení hodiny, jsem k čtyřnohému, dřevěnému vyzyvateli svižně vykročila.
Vždyť se jenom podívám, co to na něm leží a zase půjdu svou cestou! Zastavila jsem těsně u přední strany horní desky a naklonila se nad vyrovnané tituly, oči mně těkaly po vystavených artiklech, až z jejich hřbetů sklouzly na malý papírový štítek s vytištěnými pokyny přímo od knihovnic: "Vystavené knihy jsou vyřazeny z fondu knihovny a je možno si je odnést domů." Štítek jsem přečetla ještě párkrát než mi došlo, že si z nabídky mohu skutečně vybrat, co chci a ponechat si to už napořád...

...a tak mi poskočilo srdce, což je pro knihomoly typické - zvlášť, když si můžou nakřečkovat čtivo do zásoby a stojí je to jen to těžké rozhodování, co vzít a co ne, protože není místo ani v náručí, ani poté doma na poličce...

Přejížděla jsem ukazováčkem po hřbetech knih a natáčela hlavu, abych lépe přečetla názvy děl a jména autorů. Většina z těch pisálků už dávno upadla v zapomnění, stejně jako jejich řádky, ale pro mne v tu chvíli doslova vstávali z mrtvých. Znovu ožívali, protože se skýtala naděje, že si zase po letech někdo přečte jejich myšlenky a možná toho dotyčného čtenáře ovlivní natolik, že knihu doporučí svým známým...

Neustále mi vrtalo hlavou (a stále vrtá, vrr vrr vrrr), proč se vlastně knihovna těch knih zbavovala? Proč je vyvezla na to hanebné místo u vchodu/východu (vždyť víte) a nechala je tam čekat, až se jich ujme nějaká milosrdná, sečtělá duše? Po odpovědi jsem pátrala, ale stále tomu nerozumím... Údajně, je-li kniha delší období nevypůjčena, pak ji knihovna automaticky při revizi vyřadí ze svého fondu a nabídne zdarma čtenářům... To je sice krásné, že si někdo udělá radost novou a grátis publikací, avšak není to škoda? Nebude jednou někdo dané dílko v knihovně shánět? Dle mého názoru, by instituce měla shromažďovat a pod svou patronací držet všechny tituly a neponechávat si pouze a jen ty, co jsou hvězdami a vévodí v žebříčku výpůjček...

Zpět ale k tomu hlavnímu - k mému výběru. Nakonec jsem si odnesla jen několik knih - ty, co mne nejvíce zaujaly. Mezi nimi byla např. knížka od Dagmar Kludské, kterou jsem udělala radost mé mamince, nadšené vykladačce karet, dále dva anglické romány, jenž ve svých útrobách schovávaly ještě americké kartičky zahraničních knihoven s cizími jmény čtenářů, životopis muzikanta Eltona Johna a také útlý spisek s pěkným názvem "Filmový fanoušek" - a o tomto posledním titulu bych vám nyní chtěla něco povědět.



Píší se čtyřicátá léta dvacátého století a John Boynton Priestley1 dopisuje poslední větu svého šedesáti stránkového dílka, kteréž by si měl přečíst každý filmový nadšenec, někdo, kdo dokáže před obrazovkou prosedět spoustu hodin, hltat příběhy druhých, ale na vlastní příběh - na svůj život - trochu pozapomíná... a nebo jen čistě ze zvědavosti, protože málokterého retro nadšence ponechá chladným knížka, která v českém překladu vyšla již v roce 1947!

Já se řadím do druhé skupiny, kniha mi byla sympatická svou obálkou s vykračujícím si elegantním štramákem s vycházkovou hůlkou v ruce a buřinkou na hlavě, vůní starého papíru i nepříliš velkým rozsahem - ideální pro odpolední, odpočinkové čtení! A ten pěkný název "Filmový fanoušek" - o čem tak titul může být? Vždyť v roce 1947 byl filmový průmysl vlastně ještě v plenkách, porovnáme-li ho s dnešní dobou! A tak jsem se před pár dny zabořila do měkkých peřin svého lůžka, rozsvítila malou lampičku na nočním stolečku a s touhou poznat onoho filmového fandu jsem se vrhla do víru milých vět.

Jak mohou být věty milé? Co to povídám za nesmysly? Určitě víte, že mám ráda československé filmy pro pamětníky, ty staré černobílé snímky, kde herci švitoří sice naší rodnou češtinou, přitom každé slůvko vyslovují tak odlišně od dnešní mluvy, tak archaicky - v mnohém z nás ta tehdejší řeč vyvolává pocit čistoty bílé lilie! Stejně tak krásně zní řádky psané o několik desítek let dozadu, je to doslova balzám pro mysl současného člověka, který se ve většině případů setkává na veřejnosti s nadávkami, urážkami, neslušností, hrubostí...


Právě Filmový fanoušek je psán tím dávným stylem mluvy, tou dnes již zapomenutou řečí, kdy slovesa končí na "ti" a v textu nenajdete jedinou urážku, a to ani v případě kapitoly s nebezpečnou přestřelkou.

Vraťme se ale k samotnému příběhu spisku. Děj není nikterak obtížný a pro většinu z nás možná i předvídatelný, ale určitě stojí za přečtení. Hned v úvodu mne tvůrce seznámil s hlavním hrdinou - mladým 24 letým Albertem Limpleyem z Puddyworthu, městečka, kteréž je široko daleko proslavené výrobou galoší, kulečníkovými stoly a karbanátky :-) Albert pracuje v místním obchodě se starožitnostmi, kde spolu s ním vydělává na živobytí i písařka Nelly Weedonová - dívka, která neumí vyslovovat "r" a má ke všemu a všem drzé poznámky. Hrdina příběhu ji neměl v lásce a vztah se ještě zhoršil, když Nelly prohlásila, že má Bouře Štěstí nalepovací, falešné řasy...

Albert byl totiž vášnivým divákem, miloval filmy a ještě více filmový svět - tedy hlavně samotné herce... Dokázal o nich hovořit hodiny, věděl o nich vše, hltal nové informace a sbíral jejich fotografie, které vystřihoval z novin a lepil si je i na zeď... Zkrátka, Albert byl pravým filmovým fanouškem! A Bouře Štěstí jeho novým objektem platonické lásky, překrásnou herečkou, která zastínila i Gretu Garbo či Marlen Dietrich!

Jednoho dne však Albertovi nebylo nejlépe... nachladil se, avšak léčbu silně podcenil, protože večer měli promítat nový snímek s Bouří Štěstí a on ho musel vidět! Chtěl sedět na nejlepším sedadle v kině a kochat se tou kráskou, míhající se na velkém, stříbrném plátně!

Jeho bytná mu podala zvláštní lék - Blesk, jehož užil hned po třech velkých lžících... a vydal se spěšně k biografu. Film začal, Albert se spokojeně kochal mistrně natočenými scénami, když tu najednou... byl vtažen do děje! Najednou byl s Bouří Štěstí a měl ji zachránit zrovna tak, jak to hlavní hrdinové ve filmech dělávají. Možná se tak stalo kvůli magickému léku, možná měl Albert dostat ponaučení a pořádnou lekci...

Prošel si opravdu kde čím, dostal se do westernu, muzikálu a dokonce i do gangsterky, kdy jeho tělem prolítly stovky kulek ze samopalu! A v každém tom filmu se objevila i písařka Nelly... ta drzá holka, co se na něj šklebila...

Spolu s hlavním hrdinou jsem tak zažívala vzrušující putování z jednoho filmu do druhého a přála si, aby vše dobře skončilo - a jak to bývá ve filmech i v knihách, ono to opravdu finišovalo zase šťastně :-) Ale ten konec, ten vám zatajím, i když vášniví čtenáři asi tuší na základě svých "čtecích" zkušeností, jak závěr příběhu dopadl ;-) Takže až narazíte v knihovně či antikvariátu na Filmového fanouška, pak jej čapněte a začtěte se do story o tom, že všeho moc škodí - i koníček jako je sledování filmových snímků :-)



Co se mi líbilo
* pěkný překlad od Jaroslava Moravce
* příjemný, "slušňácký" styl jazyka
* ukázka toho, jak dřív lidé vnímali film
* svižný děj
* sympatický hlavní hrdina

Co bych vytkla
* nezlobila bych se, kdyby byla knížka i o něco delší

Poznámky:
1 J. B. Priestley - jeden z nejpopulárnějších britských autorů, spisovatel, dramatik a novinář, jehož slova jsou ve světě přijímána jako charakteristický hlas Velké Británie, měl i u nás mnoho upřímných přátel, jak se mohl osobně přesvědčit při své návštěvě v Praze u příležitosti festivalu britského filmu. Jeho romanetto Filmový fanoušek je vkusnou a jemnou parodií na přehnaný a nesmyslný kult filmových "hvězd" a pobaví neuvěřitelnými příhodami mladého muže, které možná připomenou i vlastní mládí nejednoho čtenáře. - převzato z knížky + upraveno

A co vy? Máte také rádi staré příběhy? Vzali jste si někdy knihu z fondu vyřazených titulů knihovny?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama