Srpen 2014

Jak jsem státnicovala - aneb den, kdy jsem chtěla zemřít

29. srpna 2014 v 21:47 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Ahoj,

po dlouhé době (opravdu dlouhé), se konečně zase ozývám… Mám totiž za sebou hodně složité období a před sebou to samé, nicméně nyní se nacházím v takovém pomyslném mezidobí, kdy se mi naskytl prostor si trochu oddychnout...

Datum 28.8.2014 mě strašilo v kalendáři už tak 2 a půl měsíce - tolik času uplynulo od doby, kdy jsem se na univerzitním webu dozvěděla, že budu státnicovat právě v tento den. Už tehdy jsem pociťovala žaludeční nevolnost, malátnost a objevovaly se příznaky budoucí velké nervozity - klepoucí se ruce, nohy, úzkostlivé pocity... Přede mnou byla nejdůležitější zkouška mého života a jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: "Nesmíš zklamat"


Dnes je 29.8.2014 a já se cítím jako bych se znovu narodila, je to 24 hodin poté, co jsem vyšla z učebny a konečně si oddychla - je to všechno za mnou, je to pryč...! A nyní sedím doma, u svého notebooku a dumám nad tím, co bylo a co bude a co by mohlo být a co zase nemuselo... Znáte to, najednou se zaobíráte každou maličkostí... a prvotní pocity štěstí už vyprchaly. To, co ještě nestačil odnést čas, je ale vzpomínka na včerejší den - den, kdy jsem chtěla umřít.

Celé léto jsem věnovala přípravě na státní závěrečné zkoušky. Jsem člověk, který má rád vše dopředu zařízené, věci na poslední chvíli nejsou pro mě - je to tak stresující, že se radši budu stresovat tím, že nestíhám v předstihu :-D
Státnicové otázky jsem si opatřila na internetových stránkách naší školy, ten seznam zabíral rovné 4 strany! Celkem se na mě škodolibě zubilo 100 otázek - 100 ošklivých otázek, které jsem se měla naučit a z kterých jsem si nakonec vytáhla pouhé 3, není to směšné? Můžete jich umět 97 na 100%, ale stačí si vytáhnout jen 3, co neumíte a máte velký problém, nikdo se nad vámi neslituje, vyhodí vás, protože vy musíte umět přece všechno...
Myšlenka toho, že budu zrovna já ten smolař, co sáhne po otázce, která mi nesedne, mě natolik lekala, že jsem sedla k počítači i knížkám a zpracovávala si jednu otázku po druhé... Bylo to úmorné, zabralo mi to spoustu času, vlastně celé léto. Ani ven jsem pořádně nechodila, až takový jsem měla strach. Každá mnou vypracovaná otázka měla alespoň 4 strany a ty jsem se poté učila. Ti, co si tímhle také prošli, určitě vědí, jak těžké to je... Jak vyčerpávající to je...
Dokonce jsem jela poprvé letos k moři a víte jak to dopadlo? Odpoledne jsem strávila sezením v apartmánu nad otázkami... Vedro k padnutí, mžitky před očima, strašné výčitky z toho, že se jednak flákám někde u moře, když mám před sebou tak vážnou věc, jako jsou státnice a zároveň smutek při pohledu ven, při pohledu na ty šťastné lidi, co měli opravdu volno, mohli se bavit, radovat, nic je netížilo... Jak ráda bych se k nim přidala! Ale copak by mi to moje svědomí dovolilo? Často se sama sebe ptám: "Sakra, proč všechno tak řešíš? Proč na to nevykašleš? Podívej na ostatní, nikdo se takhle netrápí!"... Všichni (téměř) mí spolužáci si užívají studentský život, bujaré večírky, bezstarostné mávnutí rukou nad povinnostmi... a já? Já se nedokážu odvázat, odpoutat, jít si třeba odpočnout... Jistě, můžu to zkusit, ale já vím, že by mi má mysl stejně nedovolila vydechnout, protože to vnitřní vědomí, to je to nejhorší... Nikdo vám nic neporoučí, to vy sami... a nemůžete toho vnitřního vetřelce jen tak vypudit, ten hlas máte v uších stále, celý život jste především sami se sebou. Už se pomalu začínám smiřovat s tím, že jsem odsouzena prožít život plný askeze, sama sebe trýzním čím to jde... Vytyčuji si těžké cíle, doslova se za nimi plazím a dopady takového života přehlížím či se je snažím potlačit... Občas té mety dosáhnu, ale radost mě hned opouští a už je tu zase nějaký nový cíl, nová starost, kterou musím překonat. Dá se takhle žít dlouho? To netuším, za poslední tři roky už jsem byla tolikrát na dně, tolikrát jsem si říkala, že už to níže ani nejde a hle - šlo to... Neustále řeším nějaké problémy a nyní přemýšlím nad tím, kolikrát jsem se za ty tři roky od srdce zasmála? Napočítala bych to na prstech ruky, jak smutné. A co dělám, proto, aby mi bylo lépe? Nic, vylévám si srdce na internetu, toužím po záchraně, ale sama sebe dál potápím.
Zpět ale k přípravám na SZZ. Po návratu od moře (cca 10. 8.) jsem plna nervozity ihned zasedla ke své "krásné" sbírce učiva a drtila se a drtila... Každým dnem mi bylo hůř a hůř, to proto, že se blížilo to strašné datum a já měla pocit, že se nemůžu v životě stihnout naučit tolik událostí. Určitě víte, že studuji historii, takže roky, jména osob, bitvy, státy, panovníci, rody, papežové a další - to vše si musí člověk zapamatovat, aby mohl předstoupit před komisi s klidem v duši... Od rozpadu západořímské říše až po Sametovou revoluci, není to děsivé? Až se mi to příčilo v hlavě! Jeden den být ve středověku a za dva dny už válčit ve druhé světové! Cítíte to také? Cítíte ten obrovský rozdíl?
Postupně jsem dospěla až do stádia, kdy jsem záviděla i Janu Husovi, že ho upálili... sama jsem chtěla shořet na popel a pak se v podobě malých prachových částeček vznášet ve větru a rozlétnout se do všech světových stran - ta volnost! A konec utrpení, konec vší bolesti! Víte, ono fyzické utrpení bolí, ale to duševní bolí mnohonásobně víc... proto jsem tak trpěla, duševně jsem krvácela a doufala, že už mi konečně někdo vrazí kůl do srdce, aby už byl tomu trýznění učiněn konec...
Posledních 10 dní před zkouškou bylo nejhorších. Sevřený žaludek, mžitky před očima, od rána do večera nahrbená nad učením... a v hlavě nic, nic a zase nic. Jíst jsem nemohla, spát jsem nemohla, s nikým pořádně nemluvila, protože o to druzí ani nestáli, jelikož jediné, co jsem jim v transu říkala bylo: "Nic neumím, nic neumím, to nikdy nezvládnu!" Doufala jsem v pomoc, ale ta nepřicházela... slova útěchy "ty to zvládneš" bodaly ještě víc, jako ostré šípy... Ti lidé, mí nejbližší, mi tolik věřili a já se bála, že je zklamu... Tu zkoušku jsem nechtěla dát ani tak kvůli sobě, ale právě kvůli nim. Ta škola stála tolik peněz, mí rodiče mě po celou dobu podporovali, vše hradili a já to najednou zpackám, o vše přijdu a oni mě budou chlácholit, že to přeci nevadí, ale ve skutečnosti... těžko mluvit za jiné, ale já myslím, že každý rodič chce, aby jeho dítko bylo co nejlepší, mávnou nad neúspěchem rukou, ale uvnitř budou cítit, že to takhle být nemělo.
2 dny před zkouškou už byly opravdu kritické... Už jsem nemohla ani chodit. Ten stres, ta nervozita, ta bezmoc, těch slaných slz. Slz smutku, ač bitva ještě nebyla ani svedena.
1 den před zkouškou byl pro mě už pouhým živořením, dopoledne nad učením, odpoledne s mamkou v lese. Vzala mě pryč z domu, přikázala mi vše zavřít. "Už toho nech! Tak tu zkoušku nesložíš, svět se z toho nepose*e!" Protestovala jsem, ale nakonec jsem byla ráda, že ty houby v tom lese sbírám, udělalo se mi mnohem lépe... ale jak jsem říkala, vědomí bylo stále se mnou a sžíral mě pocit, že se ještě nesnažím zachránit co se dá a neučím se... Po příchodu domů jsem se jen osprchovala, namáčkla do sebe trochu tvarohu s ovocem, třesoucíma rukama nalakovala nehty (po těch týdnech askeze byly v kritickém stavu, nemohla bych zkoušejícím ani podat ruku :-D ), připravila "slavnostní" oblečení a šla spát... Po hodině převalování mi to ale nedalo, vyběhla jsem z postele a otevřela učení, nic... v hlavě prostě nic... dohnalo mě to k slzám, ale pak jsem si dala facku, řekla si: "Bojuj" a začetla se, prošla jsem co se dalo, ale rozhodně ne vše, protože to bylo nad mé síly. Ve 3h ráno jsem konečně ulehla. Spala jsem. Spala jsem hodinu a poté se celá zpocená probudila ze strašného snu - utíkala jsem po louce, co mi síly stačily a přitom jsem měla v noze zakousnutou zmiji. Špatné znamení, pomyslela jsem si a opět usedla k učení, do 5h ráno... Poté jsem znovu usnula, v 6:35 zazvonil budík, je konec pomyslela jsem si...
Nestíhala jsem, běhala jsem z pokoje do pokoje, oblékala se, česala, snídala z donucení, líčila se (aby mě vůbec profesoři poznali, protože ty 2 týdny strádání se na mně dost podepsaly)... Nakonec jsem nasedla do auta, řídila má maminka, má podpora, která několik dní v práci přesčas nadělávala, aby se mnou mohla jet a držet mi palce. Měla stejně nervy jako já, chuděru jsem ji trýznila svými depresivními myšlenkami celé týdny. Celou cestu jsem si v hlavě předříkávala obhajobu své bakalářské práce, ale nikdy jsem ji nedokončila, už ani tu jsem si pořádně nepamatovala... Když jsme přijely na místo, řekla jsem mamce, ať mi dá ještě čas, v autě jsem si v hlavě pokusila ještě jednou přeříkat obhajobu, pak jsem otevřela dveře a třesoucím se krokem vyšla směrem ke školní budově, k budově, kde mě čekala smrt... V duchu jsem prosila všechny anděly a Boha, aby mi pomohli, potřebovala jsem zázrak!
Když jsme došly až do 10. patra, odskočila jsem si na toaletu, 15 minut do začátku mé obhajoby a já tam zavřená na hajzlíku přeříkávala tu zpropadenou obhajobu... Po příchodu k zkoušecí učebně jsem pozdravila několik učitelů - už se pomalu trousili, nastrojení v kvádrech, dámy v šatech... Moment! Není jich nějak moc? Počítala jsem s max. 6 lidmi, bylo jich tam ale minimálně 8, takové publikum jsem si snad ani nezasloužila! Najednou jeden z nich přiběhl: "Víte, jak má vypadat obhajoba, ano?" Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Začal povídat: "Nemluvte o struktuře své práce, ale o vašem přínosu... při čtení posudků si dělejte poznámky, ať pak víte na co máte reagovat...." Cože? Proč ne o struktuře??? V hlavě jsem měla nacvičený proslov, který se sice skládal z vícero částí, ale strukturu práce jsem do něj zahrnula taktéž... Bylo pozdě něco měnit. V zápětí mě vyzvali, ať vstoupím do místnosti. Usedla jsem před 4 člennou komisi, 4 muži na mě tázavě hleděli a já na ně valila vyděšeně oči, nohy se mi klepaly, hlas vibroval (aspoň si to myslím). Po mé pravé ruce seděla má vedoucí, oponentka a pak ještě dva profesoři. Představili mě a dali mi prostor, abych obhájila svou práci. "Ještě jednou dobrý den, jmenuji se X Y a ráda bych vám nyní představila a pokusila se obhájit svou práci, kterou jsem psala na téma..." Jela jsem, jela jsem jako stroj a nevnímala nic... Těch 10 minut uteklo jako nic, najednou se četly posudky, pak následovaly mé reakce a nakonec dotazy komise... Odpovědi mě napadaly, jako by mi je někdo šeptal do ucha, někdo, kdo mi chtěl pomoc a moc mu za to vděčím... Najednou bylo po všem a má vedoucí mi řekla, že to bylo krásné... Potěšena jsem odcházela...
Obhajoba byla za mnou, přede mnou ale ta nejhorší část - tři ústní zkoušky. Čekala jsem přes hodinu, než odříkali obhajobu zbylí dva studenti a poté jsme všichni tři vstoupili znovu do třídy. Před námi byla lavice a na ní vyřádkované otázky. Tahali jsme. Instinktivně jsem brala vždy první lístek, který mi padl do oka, tedy ty nejširší :-D vůbec mě nenapadlo spojit si šířku lístečku se šířkou zadání otázky a tak to dopadlo tak, že jsem měla otázky s nejdelším zadáním. :-D První volba nebyla příliš šťastná, tu otázku jsem si nepřála, ale nakonec se ukázalo, že nebyla ani tak špatná, aby mě potopila. Zbylé dvě byly dobré. Dostali jsme 30 minut na vypracování, poté se přešlo ke zkoušení. Ta nejtěžší zkouška mi zbyla nakonec, ale naštěstí jsem se z ní poměrně dobře vymluvila a určitě musím být vděčna také dobré náladě zkoušejících, díky které jsme si i celkem hezky popovídali nad danou otázkou. Poté jsem opustila třídu, zkoušeli ještě jednu slečnu, když vyšla, čekali jsme 5 minut na výsledky. Vstoupili jsme znovu do třídy, jako první se dozvěděl ortel kluk - neudělal obhajobu, bylo mu doporučeno změnit téma a napsat práci znovu. Dívka taktéž neudělala obhajobu a bylo jí doporučeno předělat práci. Já... já udělala vše... šťastná jako blecha, tedy spíše s vnitřním dobrým pocitem, nezklamala jsem.... já to dokázala... ještě teď nad tím kroutím hlavou, to přeci není možné...
Už mě čeká jenom sponze, předání diplomu a poté od září opět škola, nastupuji na magisterské studium, ale už nyní mám stísněný pocit... Budu bydlet s cizí holkou na koleji, budu s hrstkou cizích lidí ve třídě (dál nás jde asi pět), před sebou spoustu povinností a zase psaní další práce... a navíc, jak jsem bohužel zjistila, budu se muset naučit další cizí jazyk - už třetí. Kvůli tomu, že jsem absolvovala dobrovolně angličtinu během bakalářského studia, si ji už nyní nesmím zapsat.. Krásně jsem si to zavařila, gratuluji si. Může být někdo větší blbec, než jsem já? Můžu být někdy v klidu? Můžu někdy zažít dny bez nervů? Můžu - ale jedině když zavřu oči a odejdu do říše snů, těším se na to každý den od rána... Když spím, tak na nic nemyslím, konečně si neubližuji, konečně nevím o tom, že jsem... nevnímám bolest, nevnímám starost. Jak tohle všechno ale dopadne? Jak to skončí? To je ve hvězdách. Bakaláře mám v kapse, toho už mi nikdo nevezme, to ostatní už závisí pouze na mně... Držte mi prosím pěsti, myslete na mě nebo mi i napište, ať má mysl přijde i na něco jiného. :-)

P.S.: Omlouvám se za ten depresivní článek, ale odrážím se v něm. Nedokázala bych psát o tom, že jsem šťastná, když vlastně nejsem. Mám zvláštní pocit, obavy z toho, co přijde, ale zároveň cítím i příjemný pocit vzrušení, vždyť začínám znovu, třeba se stane něco, co mi změní život k lepšímu! TŘEBA...

P.S.2: Po těch dvou týdnech nejintenzivnějších příprav mám o pár kilo míň a asi o tisíc vrásek víc. Nemluvě o špatné kvalitě pleti a padajících vlasech.... A cítím se chvílemi na 5 let a poté zase jako 90 letá babka nad hrobem, je to normální?? :-)

P.S.3: Koho tohle utrpení také čeká, tak mu přeji pevné nervy a ocelovou vůli... a moře štěstí - to je potřeba snad nejvíc. Hlavně věřte - naděje umírá poslední!


S úctou a láskou,
M.