Cítíte blížící se podzim?

31. srpna 2013 v 21:06 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Ačkoli je stále srpen - letní měsíc plný ještě prázdninové pohody, cítím, že se něco změnilo a krásné roční období, plné teplých slunečních paprsků, se pomalu chýlí ke konci. Když se rozhlédnu po zahradě, pozoruji, že i začínají padat první lístky ze stromu a dozrává ovoce, které je typické právě pro babí léto - jablka, hrušky, švestky, ringle, blumy... Svým způsobem je mi to velmi líto, léto a tropické teploty mám velmi ráda. Zároveň se však těším na období nadcházející, na krásný barevný podzim a jeho typickou vůni, kterou již nyní cítím všude kolem sebe... Také jste si všimli, že má každé roční období svou specifickou vůni? Nebo jen mému nosu voní každý 3-měsíční interval odlišně? Ráda bych vám popsala, jak které období vnímám skrze jeho pachovou stopu, ale vlastně nevím, jak na to - je to tak zvláštní, že se popis něčeho tak individuálního velmi špatně, obtížně přibližuje.... Zkusím to jen lehce naznačit - zima je typická chladným, čistým vzduchem, ale i vůní jehličí (za to mohou hlavně ty Vánoce, a také to, že se v lesích kácí, jelikož se zmrzlá půda při tahání kolosů moc nerozbrázdí), na jaře je vzduch prosycen vůní probouzející se zeminy, která pod posledním tajícím se sněhem vykukuje, v létě je to vůně sena, kvetoucích květin i prvních dozrávajících plodů - malin, jahod, rybízu, angreštu... a podzim... Poslední teplé sluneční paprsky, které na nás dopadají skrze barevné listí, jež zápolí ve větru o své místo na haluzích stromů. Všude okolo nás dozrávají jablka, hrušky, švestky, ostružiny a z lesů nás vábí vůně prvních hříbků, které nadšeně sbírají houbaři. Stejně jako na jaře i na podzim cítím vůni půdy, vyorávají se brambory, brázdí pole, sejí plodiny a krajina se pomalu připravuje na období zimního klidu.
Já mám podzim velmi ráda - zejména jeho počáteční fázi, kdy jsou venku ještě příjemné teploty a člověk může být v lehkém sáčku, kabátku, či ještě tričku. Podzim, který se nese ve znamení neustálých dešťů, chladna, holých stromů, žluté trávy, tlejících listů všude po zemi, však už tolik neopěvuji. To už totiž nastává taková ta fáze, kdy se těšíme na zimu - především na Vánoce, dárky, cukroví, stromeček a tu pravou předvánoční atmosféru. Když nad tím nyní přemýšlím, tak se ta období střídají neuvěřitelně rychle. Ještě teď mám v živé paměti průběh posledních Vánoc a přitom už se blížíme k těm letošním, zvláštní, jak čas rychle plyne. Čím jsem starší, tím to pociťuji intenzivněji a občas mě přemáhají melancholické, spíše pesimistické nálady, kdy si říkám, že mi ten život doslova utíká mezi prsty. Brzy se ani nenaději a bude tu stáří... Pryč od těchto myšlenek! Deprese si přece přivodit nechceme, ty patří až k té ošklivé, závěrečné fázi podzimu. Usmívající se My ale stojíme na začátku a stále máme čas se radovat, posbírat spoustu dobré nálady a zážitků, kterými se budeme moci těšit, až na nás začnou doléhat první chmury a stesky nad odcházejícím teplým počasím.
Proč tohle všechno vlastně píšu? Protože mám občas potřebu se vypovídat a trochu poukázat na opomíjené věci a jevy, které už spousta lidí dnes ani nevnímá, nepozastavuje se nad nimi a především si nevšímá, či dokonce neváží svého okolí. Občas se cítím sama, vy to jistě také znáte. Hledáme metody, jak si pročistit hlavu, načerpat positivní energii, rozveselit se... Někdo to řeší poslechem hudby, jiný spánkem, další relaxační koupelí a někdo třeba vyrazí do přírody... Já jsem zvolila právě tu poslední možnost a často se nyní toulám po naší krásné krajině kolem místa našeho bydliště.


Někdy na kole brázdím po malých vesničkách, o nichž jsem ani neměla ponětí, že existují (a to v daném místě pobývám již přes 20 let! Smějící se) a jindy donutím našeho psa, aby se mnou šel na delší procházku - tak to mám nejraději. Sice chodím venčit každý den, né však každá procházka je pro mne natolik inspirativní, aby mě donutila k tomu, jít napsat článek na blog. A zrovna před několika dny jsem se cítila venku natolik dobře, že mi to vehnala novou krev do žil, nový elán do života a motivovalo mě to k tomu, abych na blogu dala zase o sobě trochu vědět. Cestou jsem přemýšlela nad tím, zda mám vlastně nějaké koníčky, zájmy i cíle, kterých bych chtěla dosáhnout nebo jen živořím a nechávám život plynout a nesnažím se o to, abych se v něčem zlepšovala, něčemu se pořádně věnovala a něco třeba i dokázala... Mít cíle je důležité, nemusíme jich třeba nakonec dosáhnout, můžeme je časem změnit, ale důležité je, aby prostě nějaké byly a my měli jakýsi motor/pohon k tomu, jít dál a bojovat, snažit se! K mému překvapení jsem zjistila, že sice často tvrdím, že mezi mé záliby patří třeba hraní na klavír, ve skutečnosti jsem však k němu již dlouho neusedla, stejně tak je to se psaním - mnou velmi oblíbená činnost, kterou ráda dělám, avšak ve skutečnosti je těch textů napsaných minimum... A proč? V hlavě mi kolovaly myšlenky o tom, že přeci nemám čas... Ale proč ho nemám? Skutečně ho nemám nebo si to jenom namlouvám? Člověk najednou vidí, že toho volného času má docela dost, jen ho nevyužívá k něčemu aspoň trochu prospěšnému, k něčemu, čím by se realizoval a dal o sobě vědět... K něčemu, čím by se odlišil od většiny a cítil pocit, že je jiný, že něco dělá a posouvá se někam dál... Kam ten volný čas ale celou dobu mizí? U mě je to možná nesmyslné vysedávání u počítače, sice ráda pročítám na internetu různé stránky a diskuze - avšak není to zbytečnost, věnovat se takové činnosti i několik hodin? Ano je, je zbytečností číst o jiných lidech, jak si kde užívají, prohlížet jejich fotky a přitom svůj vlastní život nežít... Chce to změnu, přemoci se a jít svému osudu naproti, nevzdávat věci, snažit se. Proto ostatně také zase píšu a to nejen nyní tento článek, ale začala jsem pracovat i na své bakalářské práci.
Zpět k vycházce. Když na to koukám, tak jsem se v předchozích řádcích dostala zase úplně jinam - to se mi občas stává, že se moc zamýšlím nad věcmi a odkloním se od prvotního záměru, asi mám ráda pomyslné slepé uličky Usmívající se Jak už jsem psala, cítím teď všude okolo sebe podzimní atmosféru, ačkoli to období jako takové ještě není. Ač jindy chodím venčit našeho psíka stejnou trasou, tak se mi toho dne zdála úplně jiná... Najednou jsem odpoutala pozornost od bedlivého sledování našeho psího miláčka a podívala jsem se pozorně také kolem sebe. Krásná krajina, louky a pole mezi hustými lesy a uprostřed toho já, jdoucí po kamenité polní cestě. V dálce v lesích zářily červené střechy vesnických domků, kolem mne však ani živáčka z řad lidského pokolení. Jen zvířata a rostliny. A také vlastně slunce, které do zad šimralo svými paprsky a zpříjemňovalo chůzi!


Kolem oné polní cesty rostly různé stromy a dřeviny - větší, menší... Někdo by možná řekl, že by to "roští" měl někdo eliminovat, posekat ho a nechat jen ty vzrostlé stromy, které pravděpodobně byly zasazeny lidskou rukou a nepochází z náletu. Já je však obdivovala, každý proutek bojoval v tom hustém porostu o trochu místa a světla pro sebe, pokud to lehce zdramatizujeme - bojoval o život. Větší a starší stromy se honosily mohutnými korunami a jejich větévky se elegantně a konejšivě pohupovaly v mírném vánku. A pod nimi ta křoviska - vypadalo to jako když se k matce choulí dítka a ona je přitom láskyplně objímá a ochraňuje. Těžko říci, co cítí stromy, jestli vědí, že kolem nich rostou jejich bratři a sestry. Možná je to komické, bavit se o stromech jako o tvorech, avšak musíme mít na paměti, že ač je nevidíme dýchat, neslyšíme mluvit a pohybovat se, tak jsou to stále živé organismy - jako my, my lidé. Jsem si jistá, že i stromy cítí bolest, ale i radost. Usmívající se



Zelené listí, které se třepotalo ve větru však nebylo jediné, co se v koruně stromů nacházelo. Jak už jsme si výše připomněli - končí léto, přichází podzim - nová etapa nejen v našem životě, ale i v rostlinné říši. Vůně, linoucí se okolo, mne donutila zastavit se a podívat se pozorněji... A pak jsem si, vytrhnuta z myšlenek, všimla, že ta příjemná vůně se line z právě dozrávajícího ovoce. Cesta, po které jsem se vydala, byla obklopena jabloněmi, slivoněmi a blumkami mezi nimiž se slunily trnité keře ostružin a maliní. Jablka byla ještě zelená, jejich čas teprve přijde, ovšem švestky a blumky už zářily v odstínech sytě žlutých, oranžových, červených, růžových až fialových! Byla by škoda neochutnat a tak jsem česala a česala a ochutnávala a ochutnávala. Každý strom měl plody odlišné - jak chuťově, tak vzhledově. Švestky jsou teprve na počátku zrání, blumky a blumy jsou nyní ve svém "nejlepším věku". Jistě jste je v naší přírodě také potkali - ty malé žluté a červené blumečky, které často lemují silnice, kde se moc porost neudržuje. Možná jste je nikdy neochutnali, nezkusili, pohrdali jimi či považovali za ovoce bez chuti, vhodné leda tak pro zvěř, ovšam za mne je to něco delikátního, výborného a rozhodně doporučuji, až někde blumky uvidíte, zastavit a trochu si jich také natrhat. V obchodech nám vnucují broskve, nektarinky, banány a přitom v přírodě nalezneme mnohem lepší věci. A také jistě zdravější, neošetřené chemickými prostředky a přímo ze stromu - čerstvé a právě uzrálé. Je škoda, že toho moc lidí nevyužívá. Příroda je k nám štědrá a my si toho nevážíme.



Také ostružiny považuji za jedno z nejlepších druhů ovoce - sladké, téměř černé plody. Taktéž lehce dostupné, neboť ostružinové keříky jsou téměř nezničitelné a rostou téměř všude.


Výborné jsou i bezinky, jež nyní dozrávají a také šípek - sušený na čaj - určitě se brzy vydám ho sklidit a udělat si malé zásobičky na zimu - vždyť odvar z usušeného šípku je v chladných zimních dnech to pravé, co člověka zahřeje, potěší chuťové buňky a ještě dodá tělu potřebný vitamín C!


Po celou dobu, co jsem putovala mezi těmi dary přírody a nechávala se unášet příjemnou, optimistickou atmosférou svého okolí, jsem přemýšlela nad tím, jak je to vlastně fajn, když se člověk vrací k tomu, co bylo dříve naprosto běžné. Naše prababičky neměly možnost kupovat si různé ovoce v supermarketech a žily více sepjaté s přírodou, myslím, že si jí i více vážily a všímaly. Nejedly papáji, manga, banány, nektarinky a broskve... kterými se ládujeme my, ale místo nich si pochutnávaly na místním ovoci a sušily si ho i na zimu. Také právě již výše zmíněné šípkové čaje a bezinkové sirupy mám spojené s kuchyní našich babiček nebo spíše už prababiček. S časem a vymoženostmi zapomínáme na to, co bylo běžné, osvědčené a dobré. Jak ráda mám staré časy! Však to dobře víte, proto mám ostatně blog o všem dávném. Retro není jen o oblečení, nábytku, doplňcích, hudbě, filmech... je to i určitý životní směr, díky kterému poznáváme i všední život našich předků - v případě tohoto textu nahlížíme do stravování minulých generací. Není to krásné?
A co říct závěrem? Až bude zase svítit sluníčko, nasaďte pohodlné boty a vyrazte někam ven - pryč z města, pryč od civilizace a kochejte se naší českou, krásnou krajinou! Za krásami nemusíme jezdit do zahraničí, u nás je mnohdy daleko pěkněji... a nezapomeňte vnímat krajinu nejen zrakem, ale i čichem, sluchem (ach ti švitořiví ptáčci všude kolem!) a také chutí. Načesejte si také nějaké ovoce, stejně jako já a doma si ho vychutnejte! Při pojídání budete zase zpět v tom příjemném prostředí, ačkoli už né mezi stromy, ale v třeba v pohodlném křesle u vás v obývacím pokoji Usmívající se

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama