Srpen 2013

Cítíte blížící se podzim?

31. srpna 2013 v 21:06 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Ačkoli je stále srpen - letní měsíc plný ještě prázdninové pohody, cítím, že se něco změnilo a krásné roční období, plné teplých slunečních paprsků, se pomalu chýlí ke konci. Když se rozhlédnu po zahradě, pozoruji, že i začínají padat první lístky ze stromu a dozrává ovoce, které je typické právě pro babí léto - jablka, hrušky, švestky, ringle, blumy... Svým způsobem je mi to velmi líto, léto a tropické teploty mám velmi ráda. Zároveň se však těším na období nadcházející, na krásný barevný podzim a jeho typickou vůni, kterou již nyní cítím všude kolem sebe... Také jste si všimli, že má každé roční období svou specifickou vůni? Nebo jen mému nosu voní každý 3-měsíční interval odlišně? Ráda bych vám popsala, jak které období vnímám skrze jeho pachovou stopu, ale vlastně nevím, jak na to - je to tak zvláštní, že se popis něčeho tak individuálního velmi špatně, obtížně přibližuje.... Zkusím to jen lehce naznačit - zima je typická chladným, čistým vzduchem, ale i vůní jehličí (za to mohou hlavně ty Vánoce, a také to, že se v lesích kácí, jelikož se zmrzlá půda při tahání kolosů moc nerozbrázdí), na jaře je vzduch prosycen vůní probouzející se zeminy, která pod posledním tajícím se sněhem vykukuje, v létě je to vůně sena, kvetoucích květin i prvních dozrávajících plodů - malin, jahod, rybízu, angreštu... a podzim... Poslední teplé sluneční paprsky, které na nás dopadají skrze barevné listí, jež zápolí ve větru o své místo na haluzích stromů. Všude okolo nás dozrávají jablka, hrušky, švestky, ostružiny a z lesů nás vábí vůně prvních hříbků, které nadšeně sbírají houbaři. Stejně jako na jaře i na podzim cítím vůni půdy, vyorávají se brambory, brázdí pole, sejí plodiny a krajina se pomalu připravuje na období zimního klidu.
Já mám podzim velmi ráda - zejména jeho počáteční fázi, kdy jsou venku ještě příjemné teploty a člověk může být v lehkém sáčku, kabátku, či ještě tričku. Podzim, který se nese ve znamení neustálých dešťů, chladna, holých stromů, žluté trávy, tlejících listů všude po zemi, však už tolik neopěvuji. To už totiž nastává taková ta fáze, kdy se těšíme na zimu - především na Vánoce, dárky, cukroví, stromeček a tu pravou předvánoční atmosféru. Když nad tím nyní přemýšlím, tak se ta období střídají neuvěřitelně rychle. Ještě teď mám v živé paměti průběh posledních Vánoc a přitom už se blížíme k těm letošním, zvláštní, jak čas rychle plyne. Čím jsem starší, tím to pociťuji intenzivněji a občas mě přemáhají melancholické, spíše pesimistické nálady, kdy si říkám, že mi ten život doslova utíká mezi prsty. Brzy se ani nenaději a bude tu stáří... Pryč od těchto myšlenek! Deprese si přece přivodit nechceme, ty patří až k té ošklivé, závěrečné fázi podzimu. Usmívající se My ale stojíme na začátku a stále máme čas se radovat, posbírat spoustu dobré nálady a zážitků, kterými se budeme moci těšit, až na nás začnou doléhat první chmury a stesky nad odcházejícím teplým počasím.
Proč tohle všechno vlastně píšu? Protože mám občas potřebu se vypovídat a trochu poukázat na opomíjené věci a jevy, které už spousta lidí dnes ani nevnímá, nepozastavuje se nad nimi a především si nevšímá, či dokonce neváží svého okolí. Občas se cítím sama, vy to jistě také znáte. Hledáme metody, jak si pročistit hlavu, načerpat positivní energii, rozveselit se... Někdo to řeší poslechem hudby, jiný spánkem, další relaxační koupelí a někdo třeba vyrazí do přírody... Já jsem zvolila právě tu poslední možnost a často se nyní toulám po naší krásné krajině kolem místa našeho bydliště.


Někdy na kole brázdím po malých vesničkách, o nichž jsem ani neměla ponětí, že existují (a to v daném místě pobývám již přes 20 let! Smějící se) a jindy donutím našeho psa, aby se mnou šel na delší procházku - tak to mám nejraději. Sice chodím venčit každý den, né však každá procházka je pro mne natolik inspirativní, aby mě donutila k tomu, jít napsat článek na blog. A zrovna před několika dny jsem se cítila venku natolik dobře, že mi to vehnala novou krev do žil, nový elán do života a motivovalo mě to k tomu, abych na blogu dala zase o sobě trochu vědět. Cestou jsem přemýšlela nad tím, zda mám vlastně nějaké koníčky, zájmy i cíle, kterých bych chtěla dosáhnout nebo jen živořím a nechávám život plynout a nesnažím se o to, abych se v něčem zlepšovala, něčemu se pořádně věnovala a něco třeba i dokázala... Mít cíle je důležité, nemusíme jich třeba nakonec dosáhnout, můžeme je časem změnit, ale důležité je, aby prostě nějaké byly a my měli jakýsi motor/pohon k tomu, jít dál a bojovat, snažit se! K mému překvapení jsem zjistila, že sice často tvrdím, že mezi mé záliby patří třeba hraní na klavír, ve skutečnosti jsem však k němu již dlouho neusedla, stejně tak je to se psaním - mnou velmi oblíbená činnost, kterou ráda dělám, avšak ve skutečnosti je těch textů napsaných minimum... A proč? V hlavě mi kolovaly myšlenky o tom, že přeci nemám čas... Ale proč ho nemám? Skutečně ho nemám nebo si to jenom namlouvám? Člověk najednou vidí, že toho volného času má docela dost, jen ho nevyužívá k něčemu aspoň trochu prospěšnému, k něčemu, čím by se realizoval a dal o sobě vědět... K něčemu, čím by se odlišil od většiny a cítil pocit, že je jiný, že něco dělá a posouvá se někam dál... Kam ten volný čas ale celou dobu mizí? U mě je to možná nesmyslné vysedávání u počítače, sice ráda pročítám na internetu různé stránky a diskuze - avšak není to zbytečnost, věnovat se takové činnosti i několik hodin? Ano je, je zbytečností číst o jiných lidech, jak si kde užívají, prohlížet jejich fotky a přitom svůj vlastní život nežít... Chce to změnu, přemoci se a jít svému osudu naproti, nevzdávat věci, snažit se. Proto ostatně také zase píšu a to nejen nyní tento článek, ale začala jsem pracovat i na své bakalářské práci.
Zpět k vycházce. Když na to koukám, tak jsem se v předchozích řádcích dostala zase úplně jinam - to se mi občas stává, že se moc zamýšlím nad věcmi a odkloním se od prvotního záměru, asi mám ráda pomyslné slepé uličky Usmívající se Jak už jsem psala, cítím teď všude okolo sebe podzimní atmosféru, ačkoli to období jako takové ještě není. Ač jindy chodím venčit našeho psíka stejnou trasou, tak se mi toho dne zdála úplně jiná... Najednou jsem odpoutala pozornost od bedlivého sledování našeho psího miláčka a podívala jsem se pozorně také kolem sebe. Krásná krajina, louky a pole mezi hustými lesy a uprostřed toho já, jdoucí po kamenité polní cestě. V dálce v lesích zářily červené střechy vesnických domků, kolem mne však ani živáčka z řad lidského pokolení. Jen zvířata a rostliny. A také vlastně slunce, které do zad šimralo svými paprsky a zpříjemňovalo chůzi!


Kolem oné polní cesty rostly různé stromy a dřeviny - větší, menší... Někdo by možná řekl, že by to "roští" měl někdo eliminovat, posekat ho a nechat jen ty vzrostlé stromy, které pravděpodobně byly zasazeny lidskou rukou a nepochází z náletu. Já je však obdivovala, každý proutek bojoval v tom hustém porostu o trochu místa a světla pro sebe, pokud to lehce zdramatizujeme - bojoval o život. Větší a starší stromy se honosily mohutnými korunami a jejich větévky se elegantně a konejšivě pohupovaly v mírném vánku. A pod nimi ta křoviska - vypadalo to jako když se k matce choulí dítka a ona je přitom láskyplně objímá a ochraňuje. Těžko říci, co cítí stromy, jestli vědí, že kolem nich rostou jejich bratři a sestry. Možná je to komické, bavit se o stromech jako o tvorech, avšak musíme mít na paměti, že ač je nevidíme dýchat, neslyšíme mluvit a pohybovat se, tak jsou to stále živé organismy - jako my, my lidé. Jsem si jistá, že i stromy cítí bolest, ale i radost. Usmívající se



Zelené listí, které se třepotalo ve větru však nebylo jediné, co se v koruně stromů nacházelo. Jak už jsme si výše připomněli - končí léto, přichází podzim - nová etapa nejen v našem životě, ale i v rostlinné říši. Vůně, linoucí se okolo, mne donutila zastavit se a podívat se pozorněji... A pak jsem si, vytrhnuta z myšlenek, všimla, že ta příjemná vůně se line z právě dozrávajícího ovoce. Cesta, po které jsem se vydala, byla obklopena jabloněmi, slivoněmi a blumkami mezi nimiž se slunily trnité keře ostružin a maliní. Jablka byla ještě zelená, jejich čas teprve přijde, ovšem švestky a blumky už zářily v odstínech sytě žlutých, oranžových, červených, růžových až fialových! Byla by škoda neochutnat a tak jsem česala a česala a ochutnávala a ochutnávala. Každý strom měl plody odlišné - jak chuťově, tak vzhledově. Švestky jsou teprve na počátku zrání, blumky a blumy jsou nyní ve svém "nejlepším věku". Jistě jste je v naší přírodě také potkali - ty malé žluté a červené blumečky, které často lemují silnice, kde se moc porost neudržuje. Možná jste je nikdy neochutnali, nezkusili, pohrdali jimi či považovali za ovoce bez chuti, vhodné leda tak pro zvěř, ovšam za mne je to něco delikátního, výborného a rozhodně doporučuji, až někde blumky uvidíte, zastavit a trochu si jich také natrhat. V obchodech nám vnucují broskve, nektarinky, banány a přitom v přírodě nalezneme mnohem lepší věci. A také jistě zdravější, neošetřené chemickými prostředky a přímo ze stromu - čerstvé a právě uzrálé. Je škoda, že toho moc lidí nevyužívá. Příroda je k nám štědrá a my si toho nevážíme.



Také ostružiny považuji za jedno z nejlepších druhů ovoce - sladké, téměř černé plody. Taktéž lehce dostupné, neboť ostružinové keříky jsou téměř nezničitelné a rostou téměř všude.


Výborné jsou i bezinky, jež nyní dozrávají a také šípek - sušený na čaj - určitě se brzy vydám ho sklidit a udělat si malé zásobičky na zimu - vždyť odvar z usušeného šípku je v chladných zimních dnech to pravé, co člověka zahřeje, potěší chuťové buňky a ještě dodá tělu potřebný vitamín C!


Po celou dobu, co jsem putovala mezi těmi dary přírody a nechávala se unášet příjemnou, optimistickou atmosférou svého okolí, jsem přemýšlela nad tím, jak je to vlastně fajn, když se člověk vrací k tomu, co bylo dříve naprosto běžné. Naše prababičky neměly možnost kupovat si různé ovoce v supermarketech a žily více sepjaté s přírodou, myslím, že si jí i více vážily a všímaly. Nejedly papáji, manga, banány, nektarinky a broskve... kterými se ládujeme my, ale místo nich si pochutnávaly na místním ovoci a sušily si ho i na zimu. Také právě již výše zmíněné šípkové čaje a bezinkové sirupy mám spojené s kuchyní našich babiček nebo spíše už prababiček. S časem a vymoženostmi zapomínáme na to, co bylo běžné, osvědčené a dobré. Jak ráda mám staré časy! Však to dobře víte, proto mám ostatně blog o všem dávném. Retro není jen o oblečení, nábytku, doplňcích, hudbě, filmech... je to i určitý životní směr, díky kterému poznáváme i všední život našich předků - v případě tohoto textu nahlížíme do stravování minulých generací. Není to krásné?
A co říct závěrem? Až bude zase svítit sluníčko, nasaďte pohodlné boty a vyrazte někam ven - pryč z města, pryč od civilizace a kochejte se naší českou, krásnou krajinou! Za krásami nemusíme jezdit do zahraničí, u nás je mnohdy daleko pěkněji... a nezapomeňte vnímat krajinu nejen zrakem, ale i čichem, sluchem (ach ti švitořiví ptáčci všude kolem!) a také chutí. Načesejte si také nějaké ovoce, stejně jako já a doma si ho vychutnejte! Při pojídání budete zase zpět v tom příjemném prostředí, ačkoli už né mezi stromy, ale v třeba v pohodlném křesle u vás v obývacím pokoji Usmívající se


Marilyn Monroe v Praze - nenechte si ujít jedinečnou výstavu!

12. srpna 2013 v 15:15 | Minion |  Rady, nápady, tipy...

Fanoušci jistě zaznamenali, že se v Praze už od 30. května 2013 koná výstava o herecké legendě a sexbombě Marilyn Monroe. Jako velká obdivovatelka této osobnosti, bez které bych si neuměla filmový svět 50. a 60. let ani představit, jsem samozřejmě nezahálela a do našeho hlavního města se vypravila také - tak jedinečnou příležitost vidět hereččiny originální fotografie, střevíčky a šaty jsem si přece nemohla nechat ujít! A teď už k tomu, jak můj celodenní výlet probíhal, snad vás trochu zlákám a na výstavu se půjdete podívat také - přeci jenom je ještě spousta času - Marilyn se v Praze zdrží až do 20. září 2013!

Od hlavního města mě dělí asi 200 km a pár hodin jízdy vlakem i autem, takže když se rozhodnu, vydat se do Prahy, tak musím mít opravdu nějaký důležitý bod, proč tam skutečně jet. Nejen, že je to časově i z hlediska dopravy náročné, ale stojí to taky docela dost peněz - zvlášť, pokud člověk nechce jet sám a přibere s sebou kamarádku nebo nějakého rodinného příslušníka. Jelikož na mne letos kamarádky nemají čas (věnují se svým láskám, což jim nevyčítám, chápu), tak jsem umluvila svou mamku a tetu, které nakonec ochotně souhlasily s návštěvou stověžaté Prahy. Sice o Marilyn nic nevěděly, ale myslím, že si ten den také užily, i když výstava v nich nevyvolala až tak mocný dojem jako ve mně. Když totiž někoho velmi obdivujete, tak jste ochotní i spoustu chybiček odpustit, hlavně, že vidíte to nejpodstatnější.
Ten den (pátek 26.7.) bylo nádherné, slunečné počasí. Já osobně zbožňuju horké letní dny a sluneční paprsky zarývající se do kůže, ale mamku s tetou to při pozdějším chození rozpálenými ulicemi Prahy trochu zmohlo (a nepopírám, že i mně bylo na Karlově mostě teplo už trochu víc, než je mi normálně příjemné).
Ráno v 8h nás s mamkou čekala cesta autem do nejbližší vlakové stanice - asi 20 km, tam jsme auto ponechaly a dál pokračovaly vlakem do Pardubic, kde jsme přestoupily na vlak do Prahy. No - přestoupily, spíš jsme ho dobíhaly, jelikož jsme měly trochu zpoždění díky líně jedoucímu osobáčku. V rychlíku do Prahy nebylo ani moc narváno, takže jsme se usadily do kupé k jedné mladé mamince s kloučkem. Narozdíl od osobáčku jel vlak směr Praha velmi svižně a tak jsme se najednou ocitly v Praze a zdálo se nám, že to bylo nějaké moc rychlé.
Po příjezdu jsme vyrazily přes hlavní nádraží, svou návštěvou jsme poctily místní veřejné záchodky - tam jsme poněkud zůstaly koukat, že použití toalety stojí už 20 Kč, ačkoli v zimě bylo ještě za 10 a ihned nám došlo, proč tam vůbec nikdo není Smějící se Poté jsme se konečně vymotaly z nádraží a vyrazily k Václavskému náměstí. Jelikož do Prahy jezdíme spíše svátečně, tak jsme měly obavy, jestli vůbec trefíme na Pražský hrad. Možná se mi budete smát, ale v peněžence jsem měla lísteček s vypsanými názvy ulic, kterými musíme projít, abychom se dostaly k Jízdárně, kde se výstava konala. Až takoví neználci jsme! Rozpačitý Ani mamka, ani teta totiž pořádně netušily, jak vlastně z nádraží dojít na Václavák, což mluví za vše Smějící se
Ten den se na Václavském náměstí konaly folklórní slavnosti a tak jsme naší procházku měly zpestřenou různými vystoupeními sborů z celé ČR, byla to zajímavá podívaná - všude se to hemžilo lidmi různého věku v zajímavých, barevných krojích. Často jsem je až litovala, že musí být (sice v krásném) kroji v tom velkém horku. Kromě krojů nás zaujaly také výprodeje místních obchodů, které lákaly červenými cedulemi s nápisy Sale k návštěvě a utrácení. Jako správné "shoppaholičky" jsme neodolaly a navštívily při cestě Baťu a New Yorker. U Bati jsme propadly všechny nákupní vášni, jelikož spousta párů bot byla výrazně zlevněná - takže jsem si odnesla krásné letní sandálky s barevnými cvočky za krásnou cenu 199 Kč z původních 999 a v New Yorkeru černou sukni za 79 Kč z původních 619 - nakupovat ve výprodejích se opravdu vyplatí a závidím každému, kdo žije ve městě a může si chodit nakupovat tak, aby mu nevyfoukli zajímavé kousky. Jednu nevýhodu však můj nákup měl - musela jsem se s ním po zbytek dne vláčet Nerozhodný
K poledni mamka konstatovala, že takhle bychom tu výstavu nikdy nestihly a začala tetu trochu krotit, takže jsme vyrazily honem přes Staroměstské náměstí ke Karlovu mostu. Cestou jsme se tlačily mezi turisty, neustále nás někdo zastavoval a vnucoval tetě letáčky s denní nabídkou v restauraci. Smály jsme se tetě, že to dělají proto, že vidí, jak je ověšená zlatem (má spoustu zlatých šperků, které nosí pospolu) a tak si myslí, že máme mnoho peněz a jsme zahraniční turisti. Ani lichotkami vábiči do místních restaurací nešetřili a tetě chválili krásné vlasy, k obědu nás ale nezlákali - my totiž měly na programu trošku jiný cíl cesty!
Při chůzi v uličkách jsem také narazila na jednu slečnu s výraznými brýlemi, která posedávala na obrubníku chodníku a v ruce držela ceduli s nápisem "Keep smiling! Úsměv prosím!" Já se sice usmívám většinu dne, ale při pohledu na tu ceduli jsem se usmála pořádně - od ucha k uchu a slečna též. Přišlo mi to tak milé, když se někdo snaží vrátit do ulic dolíčky v tvářích a optimismus! Škoda, že nevím, zda slečna byla cizinka nebo Češka, každopádně bych jí chtěla vzkázat (i když si to tady asi stejně nikdy nepřečte), že ji obdivuji a fandím!
Přes Karlův most jsme se vlekly poměrně pomalu, slunce už hodně pálilo a tak se ani nohám nechtělo kmitat rychleji. Pokračovaly jsme přes Malostranské náměstí až ke schodům směr Pražský hrad. Cesta do schodů nebyla nic moc v tom teple, tetu to dost zmáhalo a tak jsme si musely dělat pauzičky, aby nám nezkolabovala. Cestou jsem zaslechla pár prokletí za to, že jsem zvolila zrovna takto teplý den a že by to bylo lepší někde u vody Smějící se Minuly jsme obchod s trdélníkem, který zlákal mamku, a oznámila nám, že si ho při zpáteční cestě koupí a také jsme navštívily zajímavý obchůdek s názvem Zámecká parfumerie, kde jeden pán nabízel originální parfémy. Teta si pak při zpáteční cestě zakoupila jednu menší lahvičku s vůní tulipánu - vonělo to opravdu úžasně, lépe než kdejaký značkový parfém.
K Jízdárně jsme došly unavené a zpocené kolem 14h, chvilku si odpočaly na schodech a vešly dovnitř budovy - konečně uvidím výstavu o Marilyn!!
Cena za plné vstupné je 240 Kč, studenti, děti a důchodci platí polovinu - tedy hezkých 120 Kč. Jako student VŠ jsem si tedy koupila vstupenku za snížené vstupné. Nově nakoupené boty a sukni jsem si odložila dole v hlídané šatně u jedné milé paní a poté jsme vstoupily do prostor oné výstavy.
Výstava začíná v menší místnosti, kde má návštěvník možnost prohlédnout si spoustu spoustu fotografií s Marilyn Monroe. Také jsou zde panely s informacemi o jejím životě a také o obuvníkovi Salvatore Ferragamo (Marilyn od něho měla mnoho střevíčků). Na fotografiích je Marilyn zachycená v různých rozpoloženích, letech života a s různými hereckými kolegy i s manžely. K vidění jsou i fotografie s malinkou Monroe, vlastním jménem Norma Jenae Mortenson.
V další místnosti jsem měla možnost nahlédnout do jedinečných zápisků z deníku slavné hvězdy. Dozvěděla jsem se, že chtěla studovat dějiny umění, zbožňovala renesanci. Zápisy mi často až trhaly srdce, psala o tom, jak je osamocená, opuštěná... Divila jsem se, jaké obraty používá, často mně to znělo jako básně a úplně to změnilo můj pohled na Marilyn, která je ve filmech často znázorňována jako naivní až hloupá blondýnka. Dle mne byla velmi inteligentní a oduševnělá a často jsem s ní sympatizovala, také mám období, kdy se neustále cítím sama a ptám se, zda má takový život vlastně nějakou cenu? K vidění byly také střevíčky, které Marilyn nosila - typově byly snad všechny stejné - vysoký, štíhlý podpatek, mírně špičatá lodička v barvě povětšinou slonovinové kosti. S mamkou jsme se dohadovaly, jaká velikost to asi je, shodly jsem se, že měla Marilyn tak 39, škoda, že to uvedeno nebylo.


Třetí místnůstka konečně ukázala dvoje šaty, které Marilyn nosila - oboje byly červené, ale nebyly z filmu, takže na internetu je obrázek, kde je má MM na sobě, spíše nedohledatelný. Dále se pokračovalo do místnosti, kde běžel na velké televizi rozhovor s Marilyn, na zdech poté visely zarámované časopisy, na jejichž titulce zářila slavná kráska. S mamkou jsme se pozastavily nad tím, že na některých fotografiích má pihu, na jiných ne. Osobně jsem si myslela, že pihu měla přírodní, možná si ji ale malovala. Škoda, že takové zajímavosti výstava návštěvníkovi neobjasnila. Vlastně celkově zajímavosti, které by mne jako fanouška zajímaly, nebyly na výstavě k nalezení. Nacházelo se zde několik textových panelů, ovšem tyto texty neobsahovaly nic, co bych o MM nevěděla. Chápu ale, že pro lidi, kteří MM moc neznají, byly takové základní informace důležité a bohatě jim stačily.

O Marilyn se říká, že by z dnešního pohledu patřila mezi baculky. Když jsem viděla její šaty, tak mi hned problesklo hlavou, že MM tedy žádná baculka nebyla! Šaty byly šity na útlou, štíhlou postavu.

V pořadí již páté místnosti byly k vidění vyobrazení Monroe od Andyho Warhola a také několik modelů, které MM skutečně nosila. Tyto oděvy nebyly nikterak chráněny - což mne překvapilo. Sice se to nesmí, ale nemohla jsem odolat a několikrát jsem si na šaty alespoň lehce sáhla. Moje mamka, která velmi rozumí krejčovině a látkám však protestovala, že popisky u šatů neodpovídají. Často byl psaný materiál, který se mamka domnívala, že je naprosto jiný a také např. u nacvaklých kamínků bylo psáno, že jsou přišívané (což nebyly). Už si přesně detaily bohužel nepamatuji, mamka toho říkala mnoho, škoda, že jsem si to nepoznamenala, byl by to dobrý podklad pro menší kritiku překladu popisků výstavy Mrkající Co mne překvapilo, bylo to, že většina oděvů (spíše všechny), které MM běžně nosila, byly v barvě bílé, slonovinové kosti a černé.


Jako vrchol vystavovaných modelů v této místnosti měly být slavné šaty, ve kterých MM zazpívala píseň Happy Birthday k narozeninám prezidentovi Kennedymu. Toto vystoupení proběhlo před zraky několika set tisíců (či více?) lidí a záznam je dohledatelný i na internetu - podívejte se sami:



Šaty měly v popisu napsáno, že jsou pošity v oblastech ňader a klínu třpytivými kameny. Ve skutečnosti však byly kamínky poseté celé, jen v oněch oblastech byla hustota diamantíků vyšší - ovšem opět popis neseděl. Šaty byly nádherné, překrásné a zachovalé jenže.... ouha! Přišlo zklamání - byly to pouhé kopie, originál se na výstavě nenacházel. Jako fandu mě zklamalo, že jedny ze 2 nejslavnějších šatů MM nejsou originál.
Výstava byla završena v šesté místnosti - na zdi viselo velké plátno, kde se promítaly scény ze slavných filmů s MM, jako podklad hrály slavné písničky, které MM nazpívala. Pod plátnem bylo stupňovité pódium, kde stály figuríny oděné do krásných šatů, které všichni známe z filmových snímků s MM. Byl to pro mne silný zážitek - vidět na vlastní oči ty krásné šaty,ve kterých doslova zářila na stříbrném plátně. Nejkrásnější byly růžové z filmu Páni mají radši blondýnky, poté zlaté, ale i z ostatních modelů přecházely oči!


A pak přišel zlatý hřeb - ony bílé šaty z filmu Slaměný vdovec - ano, ty, které se Marilyn nadzvedly při vánku, který způsobila projíždějící podzemka a odhalily jí její krásné nožky. Slavná scéna, kterou zná snad každý dodnes... jenže přišlo další velké zklamání - ty šaty byly pouhou přesnou kopií... Já chtěla ale vidět ORIGINÁLY!!! Byla jsem zklamaná, jako by mi dal někdo ránu do zad... Kopie je prostě kopie, originál je něco, co měla skutečně na sobě, něco, co ji zpodobňuje, představujete si ji v tom.... velmi mne to zklamalo a je to škoda, že neuvádějí v popisu výstavy, že ty nejatraktivnější věci spojené s MM jsou pouhé kopie, které pro fanoušky postrádají ten náboj přitažlivosti.

Marilyn a Tom Ewell ve Slaměném vdovci... a samozřejmě také krásné a slavné bílé šaty :-)

I přes výše zmíněná negativa je však výstava nesmírně krásná a emotivní. Musím vyzdvihnout především melancholickou hudbu, která ve všech místnostech hrála a v návštěvníkovi vyvolávala zvláštní pocity - pocity smutku nad tragickým osudem jedné z nejkrásnějších žen, která kdy po téhle planetě chodila. Často jsem se přistihla, že mám slzu na krajíčku a přemítala jsem nad tím, proč nás opustila tak brzy… V jednom z citátů, které pronesla, vyřkla přání, že chce zemřít mladá a to se jí vyplnilo. Odešla v největší slávě, krásná, milovaná davy a my můžeme jenom spekulovat o tom, jaká by byla její kariéra, kdyby MM nevydechla naposledy v onen osudný rok 1962. Možná, že by upadla v zapomnění a dožila ve stáří někde sama, opuštěná, nemocná, jako tomu bylo u spousty jiných osobností. Sama za sebe cítím, že právě nečekaná smrt MM, která je dodnes plná otazníků a už se asi nikdy nedozvíme pravdu, herečce dopomohla k určitému zviditelnění a vytvoření kultu, až přehnanému zveličování a vyzdvihování téhle filmové hvězdy. Ať je to tak či onak, Marilyn Monroe (už jenom to jméno, ten pojem!) je legendou a bude navždy vyvolávat debaty a vášně. Byla krásná, měla ohromný sex-appeal, nebála se ukázat své přednosti, byla výstřední a odvážná v době, kdy byly ženy ještě stále vychovávané k cudnosti a poslušnosti, k životu, jehož hlavním cílem mělo být manželství a následná péče o rodinu. I ta divoká Marilyn však nakonec toužila po rodině, muži, se kterým by se cítila šťastná a klidnému životu. Muži ji však zradili, dítě, které si tolik přála, mít nemohla a klidu... Doufejme, že klidu se její duši podařilo najít, i když tím zarmoutila mnoho lidí.
Výstavu bych chtěla určitě doporučit všem, kteří ještě s návštěvou váhají - určitě si ji nenechte ujít, taková šance už možná nikdy nebude. A až budete odcházet, nezapomeňte si zakoupit i něco na památku - třeba pohlednici s herečkou, brožku-placku, plátěnou tašku, tričko, knížku či nádherný katalog, kde jsou veškeré informace k výstavě a kvalitní velké reprodukce fotografií a materiálů, které bylo možno na výstavě zahlédnout. Cena katalogu je však vyšší - 1450 Kč, což mne mrzí, poněvadž jsem si ho za takové peníze koupit nemohla (mamka hodně protestovala), avšak doufám, že si ho budu moct ještě někdy prohlédnout např. v nějaké lepší knihovně.

Moje zakoupené suvenýry na památku - 3 fotografie za 15 Kč/ks a 2 placky - 40 a 35 Kč

Návštěva výstavy mně trvala cca 3h, poté jsme se s tetou i mamkou odebraly procházkovým tempem zpět k nádraží, cestou nakoupily ještě nějaké věci za výhodné ceny a vydaly se vlakem zpět směr domov (Zní to harmonicky, ale ve skutečnosti jsme měly trable s půl hodinovým zpožděním vlaku a následným nestíháním dalšího spoje.). Na závěr bych chtěla říct, že jsem si celý den náramně užila, pobavila se, dozvěděla se spoustu nových informací, pořídila si několik věcí na památku a pro radost. Kdybych mohla jet ještě jednou, neváhala bych!