Pohádka máje - příběh s vůní 19. století

28. září 2012 v 23:39 | Minion |  Ke čtení
Už spoustu let jsem na ní jen koukala, ale nikdy jsem jí nevěnovala bližší pozornost... Stála si na poličce, pomalu na ni usedal prach a čekala až jednou přijde ta chvíle, kdy její stránky opět ožijí a převypráví své poselství - příběh, který skrývají...
O čem, že to vlastně mluvím? O knížce samozřejmě Usmívající se O jedné nenápadné bílé knížce, kterou kdysi koupil můj pradědeček své vnučce - mé mamince. Jelikož je mamka nečtenář, ale uznává, že knihy se nemají vyhazovat, objevila se ta snůška malých bílých listů v mé knihovně a tam vyčkávala až do dnešních dnů, kdy jsem ji znovuobjevila.
To máte tak - venku zrovna padaly kapky podzimního deště, první žluté lístky se honily ve větru a já s rukama v klíně koukala z okna na to sychravé počasí - na to pravé podzimní a ačkoli podzim zbožňuji (a je to spolu se zimou mé nejoblíbenější roční období), měla jsem ten den takovou smutnou náladu. Možná to bylo z toho poflakování, mám totiž ještě stále prázdniny trvající 3 měsíce - jeden by byl nadšený, ale já se spíš trápím. Už aby byla škola! Tak moc mi chybí ty dny strávené v lavicích plné poslouchání zajímavých přednášek a následný odpočinek na koleji či při dlouhé cestě přes město do obchodu... Abych si zkrátila dlouhou chvíli, napadlo mne, přečíst si zase jednou nějakou tu knížku... Né, že bych dlouho nečetla - na nedostatek přečtených knih si nemohu díky škole stěžovat, ovšem...je něco jiného číst odbornou literaturu a něco jiného je číst roztomilý příběh z vlastní vůle a hlavně - pro své vlastní potěšení Usmívající se Mé oko přelétlo několik titulů čekajících v pomyslném pořadníku "Stále nepřečtené" a zastavilo se na knize nesoucí krásný název Pohádka máje od spisovatele Viléma Mrštíka. A právě o této knize bych dnes chtěla hovořit, jelikož by si mohla získat srdce i některých z vás...
Jak už bylo řečeno výše, na poličce mi stál již starší výtisk. Jeho obálka už nebyla zářivé bílá, ale trošku zažloutlá, jak tomu bývá u starých knih. Na kráse jí to ovšem v mých očích přidávalo, zbožňuji, když se na věcech projeví zoubky času. Taková věc má poté své kouzlo a člověk přemýšlí nad každým flíčkem, každé skvrnce, která kdysi porušila tu jednotvárnou bělost nově koupeného předmětu. Nesmějte se, opravdu mají flíčky, kaňky, dírky svůj půvab! Díky nim snadno poznáte, co měl původní vlastník před 30 lety k obědu či že měl zálibu ve sběru bylin - já totiž často nacházím v knihách založené a vylisované květy a jelikož by to bylo škoda vyhodit, když už to tam fůru let vydrželo, tak nic neodstraňuji a udržuji "knihoherbáře" dál, jen to snítko trávy na chvíli oddělám, abych si mohla přečíst text na stránce... Smějící se
V Pohádce máje jsem tentokrát placatou třicetiletou pampelišku nenalezla, za to na mě po otevření dýchla vůně dávno uplynulých let... a to tak omamně, že jsem již knížku neměla srdce odložit a rovnou jsem si s ní odkráčela do svého "koutku" a počala si pomalu vychutnávat první řádky příběhu...
Prostřednictvím prvních přečtených stránek jsem se přenesla do 70. let 19. století, ve kterých se příběh odehrával. Ocitla jsem se v šenkovně, zrovna při tehdejší venkovské veselici - lidé tančili, radovali se... slečny se předváděly před mládenci, ti je vyzývali k tanci a tiskli je k sobě až se jim tajil dech a sukně šustily při polce po podlaze. Jen jedna mladá dáma seděla v koutku a snažila se uniknout zvědavým pohledům ostatních lidí. Byla to šestnáctiletá Helenka, jedna ze 3 dcer místního revírníka. Poprvé se ocitla na tancovačce, ostych a plachost jí však nedovolily vydat se také mezi ostatní páry a raději se choulila v rohu a vyplašeně pohlížela na dvojce plující po parketu. Byla prý neuvěřitelně krásná - měla dlouhé pletence z nazrzlých vlasů, velká modrá očka, klobouček s květinkou a dlouhé modré šaty. Aspoň tak ji vnímal Ríša, student právničiny v Praze, který v Ostrovačicích u Brna strávil dětství. Jeho nejlepším přítelem mu byl tehdy starší bratr Helenky - Stanislav. Bohužel v době tancovačky už byl Stanislav dávno mrtev, stejně jako starší sestra Helenky Albína. Dokonce ani Helenčina matka nebyla mezi živými, dívce zůstal jenom starý tatínek a služebná Marta.
Ríša se do Helenky okamžitě zakouká. Líbí se mu její plachost a čistota. Je to pro něho ještě nerozvinuté poupě, jehož krásu i vůni by chtěl poznat. Přisedne si tedy k Helence a poprvé se ocitají tváří v tvář...


První dvoření se mladíkovi moc nepovede, Helenka není sdílná a dává najevo to, že jí vadí Ríšova přítomnost.... a když se ji pokusí vyzvat k tanci... jaká to drzost! Nakonec ji na parket vyláká a zatančí si spolu krátký taneček, Helenka je ale tak vyděšena, že utíká za otcem do šenkovny a prosí ho, aby už odjeli domů. Revírník dohraje karty a s dcerou odjíždí na saních zpět k myslivně.
Ríša se opět vrací do Prahy, kde studuje na vysoké škole. Bydlí u mladé paní, která se o něho stará a vždy dohlíží, jestli je Ríša upraven. Mladý muž ovšem v Praze nevede dobrý život. Přednášky nenavštěvuje, topí se v dluzích, které za něho musí platit movití rodiče, tropí lidem neplechy a vysedává po hospodách. Jednou, když už dluhy překročí únosnou mez, napíše jeho tatínek do Ostrovačic strýcovi - místnímu faráři - o tom, jak ho zlobí syn. Velebníček pošle Ríšovi psaní s tím, aby se vrátil do Ostrovačic.
Je jaro, Ríša přijíždí vlakem do Brna a následně se přepraví do Ostrovačic. Tam už na něho čeká strýc, který ho ubytuje na faře. Ríšovi je domlouváno, aby se učil a nedělal otci dluhy. Studentovy další kroky ovšem nevedou k zápiskům práva, ale k myslivně... touží opět vidět Helenku...


Mládenec se celé dny toulá přírodou, vzpomíná na časy svého dětství a z dálky pozoruje, zda-li se u myslivny nemihne Helenčina postava. Jelikož je jeho čekání marné, vydá se do myslivny na besedu. Helenka je ovšem jeho návštěvou velmi zaskočena. Nikdy nezůstává při návštěvách doma, Ríša ji ale zrovna zastihl, nestačila mu utéct. Mladík se ihned chopí situace a chce s Helenkou rozprávět, ta mu ale unikne a přivolá služebnou Martu, víc už se Ríšovi neukáže.
Po čase přijde Ríša zase, tentokrát s pozvánkou na oslavu narozenin strýce. Pozvaná je i Helenka. Děvče ovšem nikam nechce, bojí se Ríši, jeho přítomnost i náklonnost k ní jí je stále nepříjemná. Nakonec je donucena jet. Na oslavě si s ní Ríša povídá, najdou společné téma - květiny a Helenčina zahrádka. Slečna se konečně rozpovídá. Ríša ji vezme na zahrádku u kostela a ukazuje jí květiny, které ještě neviděla - lilie, modré macešky...a... políbí Helenku. Ta se mu vyděšená vysmekne a uteče za tatínkem, odjíždějí domů do myslivny.
Student je zklamán - ani jeho další dvoření nevyšlo tak, jak chtěl. Vyrýpnul několik macešek a odnesl je do myslivny, Helenka ovšem opět nebyla doma. V tu chvíli se děvče prochází po lesích, po svých milovaných místech, vysedává v mechu a kochá se krajinou - hlavně se v žádném případě nechce vrátit domů za světla - co kdyby na ni čekal Ríša?!
Večer nalezne macešky od Richarda. Rozhodne si jich nevšímat, takže se o ně musí postarat Marta. Najde ovšem psaníčko určené pro ni... Se zatajeným dechem ve svitu plamínku sirky čte řádky toho milostného psaní...

"Velectěná slečno!
Myslím, že nemusím být v žádných pochybnostech, uvidím-li Vás odpoledne čili nic.
Vím to. Mějte aspoň po mně památku a vsaďte ty macešky brzy, aby neuvadly a jako smutná památka kvetly aspoň v záhoně, když nesmějí kvést ve Vašich vzpomínkách.

Váš Ríša

P.S.: Podobně jako Vy mne, budu hledět zapomenout i já na Vás. Podaří-li se mně to, nevím, ale s Vaším přičiněním snad se mně i to podaří. R."

Právě poslední věta Helenku nahněvala tak, že Ríšovi neodpověděla. Mladík už ztrácel veškerou naději. Nejdříve Helenku ve svých myšlenkách hanil, nakonec však zase usedl s perem v ruce... nemohl už bez ní být...

"Milá slečno Helenko!
Odpusťte mně důvěrné to oslovení, vím, že nemám k němu práva, ale nemohu si odepřít, abych aspoň jedenkrát Vás neoslovil sladkým tím jménem, pro mne bohužel osudným.
Jdu k Vám se svou zpovědí a prosím Vás, nezavírejte oči přede mnou. Vytrpěl jsem pro Vás dost, ale to, co trpím teď, přesahuje už všechnu míru. Odhodlal jsem se proto, že před Vás předstoupím a všechno Vám povím, jak to ve mně leží tíhou nepoznaných dosud bolestí...
Svěřuji se do Vašich rukou a Vy už se mnou naložte, jak se Vám zlíbí...
Helenko! Co jste to se mnou udělala? Vždyť já pro Vás ani nežiju, pro Vás se trápím, kudy chodím, tudy myslím na Vás a není chvíle ani myšlénky, aby zasvěcena nebyla Vám. Poraďte mi, povězte mi, čím to všechno je? - A to už není ani den ani dva, ale týdny, celé měsíce, co tak sedím sám nad sebou a v duchu rozebírám každé Vaše slovo, každičký Váš vzhled. Co se jen já na Vás navzpomínám, co děláte, nač myslíte, čím se obíráte, spíte-li už nebo ještě bdíte a kdy Vás uhlídám? - S každým drobtem svého světa nesu se k Vám a tím se tak těšívám celé hodiny.
Ze všeho nejhroznější snad jsou už ty noci. Ty noci, ty noci Helenko - nepřál bych je ani nejhoršímu svému nepříteli, tak jsou nekonečné, dlouhé k zalknutí a nebude líp dokud s Vámi nepromluvím, do očí Vám neprohlédnu, neuslyším slovo Vaše poslední.
Helenko, Vy nemáte ke mně důvěry, já to vím...
Ale Vy nevíte, co bych za to dal, kdybych si ji u Vás získat směl...Ale neznáte mne a já Vám proto nezazlívám -
Suďte Vy si tedy o mně, jak už chcete - já se svým rozhodnutím déle se už nosit nebudu. Ať se děje co děje, nebojím se to vyznat před Vámi a vyznám se z toho rád...
Mám Vás, Helenko, rád - tak rád! - o tom Vy nemáte ani tušení...
Jak je ve Vás, Bůh to suď... Ale ať tak nebo jinak, co se stalo, stalo se, a urazím-li Vás, odpusťte. Ale já cítím, že tak a nejinak psát musím. Zrála ta pravda ve mně už dlouhý čas a déle tajit se jí už nemohu. Každý den večer měl jsem toto psaní zde v duchu už složené a ještě jsem se ostýchal, ještě jsem se bál... Dnes se už nebojím, dnes Vám duši svou otevírám dokořán... Chcete-li, vejděte do ní nebo se odvraťte... ale já déle v nejistotě být už nemohu. Nechci Vás přivádět do žádných rozpaků - jednejte, jak Vám srdce napoví - nic víc... Myslíte-li, že mne ráda mít nemůžete, - dobře, pak dokonejte katovské své dílo, - odsouzený poddává se svému rozsudku. O Vás vím jen tolik, že Vás už v sobě neudusím, že Vás nezažehná ve mně žádná moc na světě... Nezapomenu na Vás už nikdy...
Dopisuji poslední řádky. Je mi úzko při pomyšlení, co se dít bude ve mně za několik hodin, až tato moje slova čísti budou Vaše drahé oči. Není to pro mne žádná maličkost - - - Je mi tak, jako bych svou celou mladost vedl na popravu - Ale, proboha, o to Vás prosím, jen mne nic nelitujte, nic nešetřte - - snesu všecko sám a jako muž!
Vám pak nepřeju ničeho zlého. Zapomeňte si na mě, zapomeňte na všechno, co jsem k Vám mluvil, co jsem Vám psal, na všechno - - - jenom jedno uchovejte v srdci svém na památku, jak vypadá duše toho, který opravdu miluje.
Neloučím se s Vámi. I když nic pro mne necítíte - což, osmutním - nebude divu, ale Vás - - - Vás si zachovám v duši takovou, jak Vás v srdci nosím od prvního okamžiku našeho shledání, až do chvíle poslední. Na tom už nikdo nic nezmění, ani Vy. Jsem Váš a jako takový se už bez rozvahy dávám do Vašich rukou -
Chtěl jsem jen pravdu - nuže budu ji mít! A já si pro ni přijdu - pamatujte si to! a kdyby všechny mocnosti světa stály proti mně - zničím já je, zpřelámu, probiju se jimi k Vám. Vy si pak mě přijměte nebo nade mnou zlomte hůl, už je mi všechno jedno - jen pravdu chci, pravdu, i kdybych po kolenou pro ni lézt měl, ale pak - pak mně buď milostiv Bůh...
Tím se Vám poroučí a ruku Vám nesčíslněkrát líbá
Váš Ríša.
Ostrovačice dne ** 187* "

Musela jsem sem tento úryvek z knížky opsat, neboť je neskutečně krásný. Pevně věřím, že to takhle tehdá nechodilo jen u spisovatelů v knížkách, ale že slečny skutečně dostávaly tak nádherná milostná psaní. Naši prapradědečkové věděli, jak si omotat srdíčka žen kolem malíčku Usmívající se A povšimněte si toho vyjadřování, té pestré slovní zásoby i zastaralé skladby vět... Jak pěkně se to čte a člověku je milo u srdce a usmívá se při tom... V tomhle obdivuji tyto starší romány, tehdejší autoři byli skutečně mistři v psaní. Přemítám teď v hlavě o někom ze současných spisovatelů, od kterých jsem četla knihy, jestli užívali také tolika nádherných slov a rozsáhlých popisů situací i míst... Marně, dnes převládá spíše jednoduchost ve vyjadřování a složitější zápletka, vše se odvíjí rychle, aby to nenudilo... V Pohádce máje je to přesně naopak - děj, který je už od začátku prokouknutelný a přímočarý, ovšem je doplňován rozsáhlými pasážemi o přírodě, pocitech, činnostech... Čtenář až cítí, jak kolem něho vane májový větřík, pod nohami praská jehličí, nad hlavou šumí haluze stromů a poletují ptáčci. Neskutečný balzám na nervy!

Vraťme se ale k ději. Helenka psaníčko obdrží a jak později přiznává, byla jím okouzlena a políbila ho při čtení nesčetněkrát! Odpovědi se ale Ríša nedočkal, mezitím se oba náhodně setkali na Helenčině milovaném místečku v lese. Ríša se již nenechal odbýt a vynutil si na dívce odpověď - zda-li se spolu budou dále vídat... Helenka nakonec kývne.


Následují kapitoly v níž se pár postupně lépe seznamuje. Jelikož je jejich láska tajná, stýkají se oba v lesích, kde spolu tráví čas. Přicházejí také první polibky, radosti, ale po nějaké době se začne do vztahu vkrádat nuda... Ríša Helenku rád škádlí a vypráví jí o životě v Praze... Spoustu příběhů přibarvuje, některé si i vymýšlí... Popisuje krásné tamější ženy, se kterými se stýkal a po očku pozoruje Helenčiny reakce... Nakonec se dívka rozpláče a uteče, již nechce Ríšu nikdy vidět, když ji souží srdce takovými nehezkými řečmi... Ríša chtěl pouze vyvolat plamínek žárlivosti, aby viděl, jak ho slečna miluje, ve skutečnosti se ovšem o svou milovanou přítelkyni připravil... Helenka neodpovídá na psaní, nevychází z domu, nepřijímá návštěvy... Richard se velmi trápí, Helenka pláče po nocích.
Jejich láska už dlouho není tajemstvím, dozvěděli se o ní i ostatní obyvatelé Ostrovačic. Helenčin táta domluvil Ríšovi, aby Helenku nechal být, že je to ještě dítě. Mladíkův strýc přikázal Richardovi odjet zpět do Prahy. Ten si s těžkým srdcem balí věci, poslední den svého pobytu na venkově se opět vydává lesem směrem k myslivně. Cestou potká Helenku. Promlouvá k ní, ale ta nereaguje. Prosedí spolu v mlčkách celý den. Nakonec Ríša odchází, Helenka na něho ale náhle zavolá... Vše si vyříkávají a vracejí se k sobě. Ríša odjíždí dostudovat do Prahy....
Aby čtenář věděl, jak to s jeho hrdiny dopadlo, následuje na konci knihy kraťoučký nástin dalšího vývoje života Ríši a Helenky. S potěšením se dozvídáme, že jednou Richard koupí Helence prstýnek, vezmou se. Helenka po zbytek života zůstává útlá a milá a často vzpomíná na onu pohádku svého života, vysedávajíc v zámeckém parku jednoho moravského města... A na úplný závěr - poslední věta románu, která vystihuje další část společného života obou manželů:

"I princezny mají děti!"



Vydaní knížky, které se mi dostalo do rukou, je z roku 1985. Příběh byl doplněn o krásné, jemné ilustrace od kreslířky Ludmily Jiřincové. Obrázky použité v článku jsou právě z této knihy.

Zdroj úryvků a odkaz na knihu:
MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha: Československý spisovatel. 1985. 472 stran. Bez ISBN.

Helenka i Ríša ožívají na stříbrném plátně

Jaké bylo mé překvapení, když jsem náhodou objevila film nesoucí název Pohádka máje... k mému údivu je dokonce dílem režiséra Otakara Vávry a byl natočen již v roce 1940. Hlavní role obsadili Svatopluk Beneš alias Ríša a Nataša Gollová alias Helenka. Snímek jsem si nechávala až na čas, kdy budu mít knihu přečtenou. Trochu jsem se bála, jak dokázali zfilmovat něco, kde valná část příběhu sází především na podrobné popisování postav a především přírody... Mé obavy však byly zbytečné - i ve filmu máme možnost pozorovat přírodu tak, jak ji vylíčil samotný Vilém Mrštík...
Děj se silně drží knižní předlohy, za což jsem nesmírně ráda. Často se totiž stává, že snímek sice nese název knihy, ovšem samotný příběh je velmi pozměněn, což často vede ke zklamání čtenářů původní knižní předlohy. Tady zklamání nepřišlo, naopak!! Po celou dobu sledování jsem se velmi bavila, film byl skutečně roztomilý stejně, jako ho Mrštík podal ve svém díle.


Nataša ve své roli jen zářila! A vůbec nevadilo, že v době natáčení jí táhlo na třicet, ačkoli hrála šestnáctiletou... Člověk jí tu dětskou naivitu skutečně uvěřil. Její srdečný pohled, upřímný úsměv, krásné vlnité vlasy, příjemný hlas a legrační grimasy - to vše ve filmu dokázala skvěle uplatnit. Když teď zpětně vzpomínám na některé scény, které mi uvízly v paměti, ihned se mi vybaví ten vyděšený pohled, když pro Helenku přišel první tanečník... nebo když pobíhala kolem jezírka s kopretinami ve vlasech a radostně volala na Ríšu:
"Kdo jsu?!"
....
"Já jsu vííílaa!"
Divákovi skutečně vykouzlila úsměv na rtech Usmívající se I Svatopluk Beneš podal Ríšu věrohodně.



Jak už jsem řekla, film se hodně držel knižní předlohy. Proto herci téměř celý film promlouvali skrze věty, které čtenář Pohádky máje již dávno znal. Bylo to velmi zábavné, když už jsem předem věděla, co kdo řekne a udělá Usmívající se Několik scének bylo sice přidaných, ale bylo to zřejmě nutné, aby ti, co knihu neznali, pochopili děj.
Co musím velmi pochválit, byl velký smysl pro detail. Helenka se choulila při taneční zábavě za závěs, při pobíhání po lese měla černý pásek na šatech, když vstávala z postele, tak došlapovala na kozí kůži, Brok byl bílý, na zahrádce pobíhal páv, v kleci seděly hrdličky... zkrátka - co bylo psáno, to bylo dáno Usmívající se
Snímek rozhodně doporučuji! Ale předem říkám - přečtěte si nejprve knihu, jedině potom dostane filmový příběh ten správný rozměr...

Vydejte se za Helenkou i Ríšou do Ostrovačic

Jelikož mne hlavní hrdinové románu nadchli a odkrývání jejich milostného románku mne nesmírně bavilo, rozhodla jsem se zapátrat na internetu, zda-li skutečně existují Ostrovačice u Brna, kde se děj knihy i filmu odvíjel. A ejhle! Ostrovačice existují a svého zviditelnění v Mrštíkově knize si je obec vědoma! Pro poutníky je zde postavena socha mladičké Helenky, navštívit můžeme i hájovnu a dokonce smíme smočit rty v Helenčině studánce!


Velká škoda, že bydlím tak daleko, v opačném případě bych už jela na exkurzi na Moravu Usmívající se No, snad tomu jednou tak bude...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 f f | 8. října 2012 v 15:26 | Reagovat

Pokud čtete,vaši rodiče jsou mrtví do 12 h ! Tomuto chování zabráníte,pošlete to na 20 koment.Máte na to 10 minut.Neuvěříte ? 12. Ledna 2009 zemřel z neznámích příčin Gereno SietinoAk budete čítať, vaši rodičia sú mŕtve do 12 hodín! Chcete zabrániť tomuto správaniu, zašle 20 komentáre.Máte 10 minút.Check It Out? 12. Januára 2009 zomrelo neznámích spôsobuje Gereno Sietino

2 Vivi Vivi | E-mail | Web | 25. října 2012 v 16:34 | Reagovat

Ty jsi neuvěřitelná!Skvělý článek, bavil mě od A do Z, i když jsem si na něj musela udělat (a ráda udělala) docela dost času. Poctivý psaní, jsi moc šikovná!
Vivi

3 Mischellee Mischellee | Web | 18. listopadu 2012 v 16:27 | Reagovat

[2]: Vivi, moc ti děkuju, velmi mne tvůj komentář potěšil! :-) Jsem ráda, že se článek líbil a nepsala jsem ho zbůhdarma :-)

4 Vivi Vivi | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 17:15 | Reagovat

Milá Mischellee, určitě jsi článek nepsala zbůhdarma, naopak! ;-) Už jsem tady přečetla mraky tvých článků a napadá mě jen jediné - jsi skvělá!
Vivi

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama