Září 2012

Pohádka máje - příběh s vůní 19. století

28. září 2012 v 23:39 | Minion |  Ke čtení
Už spoustu let jsem na ní jen koukala, ale nikdy jsem jí nevěnovala bližší pozornost... Stála si na poličce, pomalu na ni usedal prach a čekala až jednou přijde ta chvíle, kdy její stránky opět ožijí a převypráví své poselství - příběh, který skrývají...
O čem, že to vlastně mluvím? O knížce samozřejmě Usmívající se O jedné nenápadné bílé knížce, kterou kdysi koupil můj pradědeček své vnučce - mé mamince. Jelikož je mamka nečtenář, ale uznává, že knihy se nemají vyhazovat, objevila se ta snůška malých bílých listů v mé knihovně a tam vyčkávala až do dnešních dnů, kdy jsem ji znovuobjevila.
To máte tak - venku zrovna padaly kapky podzimního deště, první žluté lístky se honily ve větru a já s rukama v klíně koukala z okna na to sychravé počasí - na to pravé podzimní a ačkoli podzim zbožňuji (a je to spolu se zimou mé nejoblíbenější roční období), měla jsem ten den takovou smutnou náladu. Možná to bylo z toho poflakování, mám totiž ještě stále prázdniny trvající 3 měsíce - jeden by byl nadšený, ale já se spíš trápím. Už aby byla škola! Tak moc mi chybí ty dny strávené v lavicích plné poslouchání zajímavých přednášek a následný odpočinek na koleji či při dlouhé cestě přes město do obchodu... Abych si zkrátila dlouhou chvíli, napadlo mne, přečíst si zase jednou nějakou tu knížku... Né, že bych dlouho nečetla - na nedostatek přečtených knih si nemohu díky škole stěžovat, ovšem...je něco jiného číst odbornou literaturu a něco jiného je číst roztomilý příběh z vlastní vůle a hlavně - pro své vlastní potěšení Usmívající se Mé oko přelétlo několik titulů čekajících v pomyslném pořadníku "Stále nepřečtené" a zastavilo se na knize nesoucí krásný název Pohádka máje od spisovatele Viléma Mrštíka. A právě o této knize bych dnes chtěla hovořit, jelikož by si mohla získat srdce i některých z vás...
Jak už bylo řečeno výše, na poličce mi stál již starší výtisk. Jeho obálka už nebyla zářivé bílá, ale trošku zažloutlá, jak tomu bývá u starých knih. Na kráse jí to ovšem v mých očích přidávalo, zbožňuji, když se na věcech projeví zoubky času. Taková věc má poté své kouzlo a člověk přemýšlí nad každým flíčkem, každé skvrnce, která kdysi porušila tu jednotvárnou bělost nově koupeného předmětu. Nesmějte se, opravdu mají flíčky, kaňky, dírky svůj půvab! Díky nim snadno poznáte, co měl původní vlastník před 30 lety k obědu či že měl zálibu ve sběru bylin - já totiž často nacházím v knihách založené a vylisované květy a jelikož by to bylo škoda vyhodit, když už to tam fůru let vydrželo, tak nic neodstraňuji a udržuji "knihoherbáře" dál, jen to snítko trávy na chvíli oddělám, abych si mohla přečíst text na stránce... Smějící se
V Pohádce máje jsem tentokrát placatou třicetiletou pampelišku nenalezla, za to na mě po otevření dýchla vůně dávno uplynulých let... a to tak omamně, že jsem již knížku neměla srdce odložit a rovnou jsem si s ní odkráčela do svého "koutku" a počala si pomalu vychutnávat první řádky příběhu...
Prostřednictvím prvních přečtených stránek jsem se přenesla do 70. let 19. století, ve kterých se příběh odehrával. Ocitla jsem se v šenkovně, zrovna při tehdejší venkovské veselici - lidé tančili, radovali se... slečny se předváděly před mládenci, ti je vyzývali k tanci a tiskli je k sobě až se jim tajil dech a sukně šustily při polce po podlaze. Jen jedna mladá dáma seděla v koutku a snažila se uniknout zvědavým pohledům ostatních lidí. Byla to šestnáctiletá Helenka, jedna ze 3 dcer místního revírníka. Poprvé se ocitla na tancovačce, ostych a plachost jí však nedovolily vydat se také mezi ostatní páry a raději se choulila v rohu a vyplašeně pohlížela na dvojce plující po parketu. Byla prý neuvěřitelně krásná - měla dlouhé pletence z nazrzlých vlasů, velká modrá očka, klobouček s květinkou a dlouhé modré šaty. Aspoň tak ji vnímal Ríša, student právničiny v Praze, který v Ostrovačicích u Brna strávil dětství. Jeho nejlepším přítelem mu byl tehdy starší bratr Helenky - Stanislav. Bohužel v době tancovačky už byl Stanislav dávno mrtev, stejně jako starší sestra Helenky Albína. Dokonce ani Helenčina matka nebyla mezi živými, dívce zůstal jenom starý tatínek a služebná Marta.
Ríša se do Helenky okamžitě zakouká. Líbí se mu její plachost a čistota. Je to pro něho ještě nerozvinuté poupě, jehož krásu i vůni by chtěl poznat. Přisedne si tedy k Helence a poprvé se ocitají tváří v tvář...


První dvoření se mladíkovi moc nepovede, Helenka není sdílná a dává najevo to, že jí vadí Ríšova přítomnost.... a když se ji pokusí vyzvat k tanci... jaká to drzost! Nakonec ji na parket vyláká a zatančí si spolu krátký taneček, Helenka je ale tak vyděšena, že utíká za otcem do šenkovny a prosí ho, aby už odjeli domů. Revírník dohraje karty a s dcerou odjíždí na saních zpět k myslivně.
Ríša se opět vrací do Prahy, kde studuje na vysoké škole. Bydlí u mladé paní, která se o něho stará a vždy dohlíží, jestli je Ríša upraven. Mladý muž ovšem v Praze nevede dobrý život. Přednášky nenavštěvuje, topí se v dluzích, které za něho musí platit movití rodiče, tropí lidem neplechy a vysedává po hospodách. Jednou, když už dluhy překročí únosnou mez, napíše jeho tatínek do Ostrovačic strýcovi - místnímu faráři - o tom, jak ho zlobí syn. Velebníček pošle Ríšovi psaní s tím, aby se vrátil do Ostrovačic.
Je jaro, Ríša přijíždí vlakem do Brna a následně se přepraví do Ostrovačic. Tam už na něho čeká strýc, který ho ubytuje na faře. Ríšovi je domlouváno, aby se učil a nedělal otci dluhy. Studentovy další kroky ovšem nevedou k zápiskům práva, ale k myslivně... touží opět vidět Helenku...


Mládenec se celé dny toulá přírodou, vzpomíná na časy svého dětství a z dálky pozoruje, zda-li se u myslivny nemihne Helenčina postava. Jelikož je jeho čekání marné, vydá se do myslivny na besedu. Helenka je ovšem jeho návštěvou velmi zaskočena. Nikdy nezůstává při návštěvách doma, Ríša ji ale zrovna zastihl, nestačila mu utéct. Mladík se ihned chopí situace a chce s Helenkou rozprávět, ta mu ale unikne a přivolá služebnou Martu, víc už se Ríšovi neukáže.
Po čase přijde Ríša zase, tentokrát s pozvánkou na oslavu narozenin strýce. Pozvaná je i Helenka. Děvče ovšem nikam nechce, bojí se Ríši, jeho přítomnost i náklonnost k ní jí je stále nepříjemná. Nakonec je donucena jet. Na oslavě si s ní Ríša povídá, najdou společné téma - květiny a Helenčina zahrádka. Slečna se konečně rozpovídá. Ríša ji vezme na zahrádku u kostela a ukazuje jí květiny, které ještě neviděla - lilie, modré macešky...a... políbí Helenku. Ta se mu vyděšená vysmekne a uteče za tatínkem, odjíždějí domů do myslivny.
Student je zklamán - ani jeho další dvoření nevyšlo tak, jak chtěl. Vyrýpnul několik macešek a odnesl je do myslivny, Helenka ovšem opět nebyla doma. V tu chvíli se děvče prochází po lesích, po svých milovaných místech, vysedává v mechu a kochá se krajinou - hlavně se v žádném případě nechce vrátit domů za světla - co kdyby na ni čekal Ríša?!
Večer nalezne macešky od Richarda. Rozhodne si jich nevšímat, takže se o ně musí postarat Marta. Najde ovšem psaníčko určené pro ni... Se zatajeným dechem ve svitu plamínku sirky čte řádky toho milostného psaní...

"Velectěná slečno!
Myslím, že nemusím být v žádných pochybnostech, uvidím-li Vás odpoledne čili nic.
Vím to. Mějte aspoň po mně památku a vsaďte ty macešky brzy, aby neuvadly a jako smutná památka kvetly aspoň v záhoně, když nesmějí kvést ve Vašich vzpomínkách.

Váš Ríša

P.S.: Podobně jako Vy mne, budu hledět zapomenout i já na Vás. Podaří-li se mně to, nevím, ale s Vaším přičiněním snad se mně i to podaří. R."

Právě poslední věta Helenku nahněvala tak, že Ríšovi neodpověděla. Mladík už ztrácel veškerou naději. Nejdříve Helenku ve svých myšlenkách hanil, nakonec však zase usedl s perem v ruce... nemohl už bez ní být...

"Milá slečno Helenko!
Odpusťte mně důvěrné to oslovení, vím, že nemám k němu práva, ale nemohu si odepřít, abych aspoň jedenkrát Vás neoslovil sladkým tím jménem, pro mne bohužel osudným.
Jdu k Vám se svou zpovědí a prosím Vás, nezavírejte oči přede mnou. Vytrpěl jsem pro Vás dost, ale to, co trpím teď, přesahuje už všechnu míru. Odhodlal jsem se proto, že před Vás předstoupím a všechno Vám povím, jak to ve mně leží tíhou nepoznaných dosud bolestí...
Svěřuji se do Vašich rukou a Vy už se mnou naložte, jak se Vám zlíbí...
Helenko! Co jste to se mnou udělala? Vždyť já pro Vás ani nežiju, pro Vás se trápím, kudy chodím, tudy myslím na Vás a není chvíle ani myšlénky, aby zasvěcena nebyla Vám. Poraďte mi, povězte mi, čím to všechno je? - A to už není ani den ani dva, ale týdny, celé měsíce, co tak sedím sám nad sebou a v duchu rozebírám každé Vaše slovo, každičký Váš vzhled. Co se jen já na Vás navzpomínám, co děláte, nač myslíte, čím se obíráte, spíte-li už nebo ještě bdíte a kdy Vás uhlídám? - S každým drobtem svého světa nesu se k Vám a tím se tak těšívám celé hodiny.
Ze všeho nejhroznější snad jsou už ty noci. Ty noci, ty noci Helenko - nepřál bych je ani nejhoršímu svému nepříteli, tak jsou nekonečné, dlouhé k zalknutí a nebude líp dokud s Vámi nepromluvím, do očí Vám neprohlédnu, neuslyším slovo Vaše poslední.
Helenko, Vy nemáte ke mně důvěry, já to vím...
Ale Vy nevíte, co bych za to dal, kdybych si ji u Vás získat směl...Ale neznáte mne a já Vám proto nezazlívám -
Suďte Vy si tedy o mně, jak už chcete - já se svým rozhodnutím déle se už nosit nebudu. Ať se děje co děje, nebojím se to vyznat před Vámi a vyznám se z toho rád...
Mám Vás, Helenko, rád - tak rád! - o tom Vy nemáte ani tušení...
Jak je ve Vás, Bůh to suď... Ale ať tak nebo jinak, co se stalo, stalo se, a urazím-li Vás, odpusťte. Ale já cítím, že tak a nejinak psát musím. Zrála ta pravda ve mně už dlouhý čas a déle tajit se jí už nemohu. Každý den večer měl jsem toto psaní zde v duchu už složené a ještě jsem se ostýchal, ještě jsem se bál... Dnes se už nebojím, dnes Vám duši svou otevírám dokořán... Chcete-li, vejděte do ní nebo se odvraťte... ale já déle v nejistotě být už nemohu. Nechci Vás přivádět do žádných rozpaků - jednejte, jak Vám srdce napoví - nic víc... Myslíte-li, že mne ráda mít nemůžete, - dobře, pak dokonejte katovské své dílo, - odsouzený poddává se svému rozsudku. O Vás vím jen tolik, že Vás už v sobě neudusím, že Vás nezažehná ve mně žádná moc na světě... Nezapomenu na Vás už nikdy...
Dopisuji poslední řádky. Je mi úzko při pomyšlení, co se dít bude ve mně za několik hodin, až tato moje slova čísti budou Vaše drahé oči. Není to pro mne žádná maličkost - - - Je mi tak, jako bych svou celou mladost vedl na popravu - Ale, proboha, o to Vás prosím, jen mne nic nelitujte, nic nešetřte - - snesu všecko sám a jako muž!
Vám pak nepřeju ničeho zlého. Zapomeňte si na mě, zapomeňte na všechno, co jsem k Vám mluvil, co jsem Vám psal, na všechno - - - jenom jedno uchovejte v srdci svém na památku, jak vypadá duše toho, který opravdu miluje.
Neloučím se s Vámi. I když nic pro mne necítíte - což, osmutním - nebude divu, ale Vás - - - Vás si zachovám v duši takovou, jak Vás v srdci nosím od prvního okamžiku našeho shledání, až do chvíle poslední. Na tom už nikdo nic nezmění, ani Vy. Jsem Váš a jako takový se už bez rozvahy dávám do Vašich rukou -
Chtěl jsem jen pravdu - nuže budu ji mít! A já si pro ni přijdu - pamatujte si to! a kdyby všechny mocnosti světa stály proti mně - zničím já je, zpřelámu, probiju se jimi k Vám. Vy si pak mě přijměte nebo nade mnou zlomte hůl, už je mi všechno jedno - jen pravdu chci, pravdu, i kdybych po kolenou pro ni lézt měl, ale pak - pak mně buď milostiv Bůh...
Tím se Vám poroučí a ruku Vám nesčíslněkrát líbá
Váš Ríša.
Ostrovačice dne ** 187* "

Musela jsem sem tento úryvek z knížky opsat, neboť je neskutečně krásný. Pevně věřím, že to takhle tehdá nechodilo jen u spisovatelů v knížkách, ale že slečny skutečně dostávaly tak nádherná milostná psaní. Naši prapradědečkové věděli, jak si omotat srdíčka žen kolem malíčku Usmívající se A povšimněte si toho vyjadřování, té pestré slovní zásoby i zastaralé skladby vět... Jak pěkně se to čte a člověku je milo u srdce a usmívá se při tom... V tomhle obdivuji tyto starší romány, tehdejší autoři byli skutečně mistři v psaní. Přemítám teď v hlavě o někom ze současných spisovatelů, od kterých jsem četla knihy, jestli užívali také tolika nádherných slov a rozsáhlých popisů situací i míst... Marně, dnes převládá spíše jednoduchost ve vyjadřování a složitější zápletka, vše se odvíjí rychle, aby to nenudilo... V Pohádce máje je to přesně naopak - děj, který je už od začátku prokouknutelný a přímočarý, ovšem je doplňován rozsáhlými pasážemi o přírodě, pocitech, činnostech... Čtenář až cítí, jak kolem něho vane májový větřík, pod nohami praská jehličí, nad hlavou šumí haluze stromů a poletují ptáčci. Neskutečný balzám na nervy!

Vraťme se ale k ději. Helenka psaníčko obdrží a jak později přiznává, byla jím okouzlena a políbila ho při čtení nesčetněkrát! Odpovědi se ale Ríša nedočkal, mezitím se oba náhodně setkali na Helenčině milovaném místečku v lese. Ríša se již nenechal odbýt a vynutil si na dívce odpověď - zda-li se spolu budou dále vídat... Helenka nakonec kývne.


Následují kapitoly v níž se pár postupně lépe seznamuje. Jelikož je jejich láska tajná, stýkají se oba v lesích, kde spolu tráví čas. Přicházejí také první polibky, radosti, ale po nějaké době se začne do vztahu vkrádat nuda... Ríša Helenku rád škádlí a vypráví jí o životě v Praze... Spoustu příběhů přibarvuje, některé si i vymýšlí... Popisuje krásné tamější ženy, se kterými se stýkal a po očku pozoruje Helenčiny reakce... Nakonec se dívka rozpláče a uteče, již nechce Ríšu nikdy vidět, když ji souží srdce takovými nehezkými řečmi... Ríša chtěl pouze vyvolat plamínek žárlivosti, aby viděl, jak ho slečna miluje, ve skutečnosti se ovšem o svou milovanou přítelkyni připravil... Helenka neodpovídá na psaní, nevychází z domu, nepřijímá návštěvy... Richard se velmi trápí, Helenka pláče po nocích.
Jejich láska už dlouho není tajemstvím, dozvěděli se o ní i ostatní obyvatelé Ostrovačic. Helenčin táta domluvil Ríšovi, aby Helenku nechal být, že je to ještě dítě. Mladíkův strýc přikázal Richardovi odjet zpět do Prahy. Ten si s těžkým srdcem balí věci, poslední den svého pobytu na venkově se opět vydává lesem směrem k myslivně. Cestou potká Helenku. Promlouvá k ní, ale ta nereaguje. Prosedí spolu v mlčkách celý den. Nakonec Ríša odchází, Helenka na něho ale náhle zavolá... Vše si vyříkávají a vracejí se k sobě. Ríša odjíždí dostudovat do Prahy....
Aby čtenář věděl, jak to s jeho hrdiny dopadlo, následuje na konci knihy kraťoučký nástin dalšího vývoje života Ríši a Helenky. S potěšením se dozvídáme, že jednou Richard koupí Helence prstýnek, vezmou se. Helenka po zbytek života zůstává útlá a milá a často vzpomíná na onu pohádku svého života, vysedávajíc v zámeckém parku jednoho moravského města... A na úplný závěr - poslední věta románu, která vystihuje další část společného života obou manželů:

"I princezny mají děti!"



Vydaní knížky, které se mi dostalo do rukou, je z roku 1985. Příběh byl doplněn o krásné, jemné ilustrace od kreslířky Ludmily Jiřincové. Obrázky použité v článku jsou právě z této knihy.

Zdroj úryvků a odkaz na knihu:
MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha: Československý spisovatel. 1985. 472 stran. Bez ISBN.

Helenka i Ríša ožívají na stříbrném plátně

Jaké bylo mé překvapení, když jsem náhodou objevila film nesoucí název Pohádka máje... k mému údivu je dokonce dílem režiséra Otakara Vávry a byl natočen již v roce 1940. Hlavní role obsadili Svatopluk Beneš alias Ríša a Nataša Gollová alias Helenka. Snímek jsem si nechávala až na čas, kdy budu mít knihu přečtenou. Trochu jsem se bála, jak dokázali zfilmovat něco, kde valná část příběhu sází především na podrobné popisování postav a především přírody... Mé obavy však byly zbytečné - i ve filmu máme možnost pozorovat přírodu tak, jak ji vylíčil samotný Vilém Mrštík...
Děj se silně drží knižní předlohy, za což jsem nesmírně ráda. Často se totiž stává, že snímek sice nese název knihy, ovšem samotný příběh je velmi pozměněn, což často vede ke zklamání čtenářů původní knižní předlohy. Tady zklamání nepřišlo, naopak!! Po celou dobu sledování jsem se velmi bavila, film byl skutečně roztomilý stejně, jako ho Mrštík podal ve svém díle.


Nataša ve své roli jen zářila! A vůbec nevadilo, že v době natáčení jí táhlo na třicet, ačkoli hrála šestnáctiletou... Člověk jí tu dětskou naivitu skutečně uvěřil. Její srdečný pohled, upřímný úsměv, krásné vlnité vlasy, příjemný hlas a legrační grimasy - to vše ve filmu dokázala skvěle uplatnit. Když teď zpětně vzpomínám na některé scény, které mi uvízly v paměti, ihned se mi vybaví ten vyděšený pohled, když pro Helenku přišel první tanečník... nebo když pobíhala kolem jezírka s kopretinami ve vlasech a radostně volala na Ríšu:
"Kdo jsu?!"
....
"Já jsu vííílaa!"
Divákovi skutečně vykouzlila úsměv na rtech Usmívající se I Svatopluk Beneš podal Ríšu věrohodně.



Jak už jsem řekla, film se hodně držel knižní předlohy. Proto herci téměř celý film promlouvali skrze věty, které čtenář Pohádky máje již dávno znal. Bylo to velmi zábavné, když už jsem předem věděla, co kdo řekne a udělá Usmívající se Několik scének bylo sice přidaných, ale bylo to zřejmě nutné, aby ti, co knihu neznali, pochopili děj.
Co musím velmi pochválit, byl velký smysl pro detail. Helenka se choulila při taneční zábavě za závěs, při pobíhání po lese měla černý pásek na šatech, když vstávala z postele, tak došlapovala na kozí kůži, Brok byl bílý, na zahrádce pobíhal páv, v kleci seděly hrdličky... zkrátka - co bylo psáno, to bylo dáno Usmívající se
Snímek rozhodně doporučuji! Ale předem říkám - přečtěte si nejprve knihu, jedině potom dostane filmový příběh ten správný rozměr...

Vydejte se za Helenkou i Ríšou do Ostrovačic

Jelikož mne hlavní hrdinové románu nadchli a odkrývání jejich milostného románku mne nesmírně bavilo, rozhodla jsem se zapátrat na internetu, zda-li skutečně existují Ostrovačice u Brna, kde se děj knihy i filmu odvíjel. A ejhle! Ostrovačice existují a svého zviditelnění v Mrštíkově knize si je obec vědoma! Pro poutníky je zde postavena socha mladičké Helenky, navštívit můžeme i hájovnu a dokonce smíme smočit rty v Helenčině studánce!


Velká škoda, že bydlím tak daleko, v opačném případě bych už jela na exkurzi na Moravu Usmívající se No, snad tomu jednou tak bude...

Buchty jako od babičky

28. září 2012 v 20:02 | Minion |  Retro mňamky
Pokud byste měli jmenovat něco typického pro českou kuchyni, určitě se vám kromě vepřa, knedla, zela vybaví tradiční kynuté buchty. Spousta z nás (nebo lépe řečeno většina) je někdy ochutnala, jelikož bývaly často pečeným moučníkem. Spousta rodin je peče dodnes, i když já se s nimi setkávám povětšinou při návštěvě u babiček, nikoli u současných moderních rodin, kde na stole vévodí propracované, barevné řezy různých chutí nebo muffiny.
Již z dětství mi utkvěly vzpomínky na to, jak babička dělá na velkém dřevěném vále důlek ve větším množství mouky, přimíchává potřebné ingredience a nechává vzejít kvásek. Droždí vždy provonělo celou kuchyni. Jako malá pomocnice jsem jí při pečení asistovala a vyváděla různé koniny. Zatímco babička z již nakynutého těsta tvořila buchty jednu jako druhou a plnila je povidlím, tvarohem či ovocem, já jsem ukrádala kousky těsta a tvořila z nich pidi buchtičky prapodivných tvarů Usmívající se Jelikož babička byla hodná, nikdy mé výtvory nezničila a nechala je upéct spolu s těmi jejími "ukázkovými". Moje dílka potom putovala zabalená dědovi k svačině do práce. Když si na to teď vzpomenu, přemýšlím nad tím, jestli děda ty pidi buchty vůbec jedl, jelikož byly naprosto tvrdé - kvůli malému rozměru se ihned při pečení vysušily a byly to spíše sušenky z kynutého těsta Smějící se Bohužel už se to nikdy nedozvím, ale představa, jak děda křoupal buchtičky ve mně vyvolává úsměv Usmívající se
A nebyla bych to já, kdyby mne nenapadlo po letech zkusit také upéct ty "pravé české kynuté" a trochu si s nostalgií zavzpomínat na staré časy s babičkou v kuchyni. A ještě než se s vámi podělím o postup, abyste si taky zkusili zavonět domov vůní kvasnic a pečených buchtiček a polechtat chuťové pohárky, chtělo by to pro začátek zmínit něco o historii této naší delikatesy Smějící se
Bohužel zrovna nemám přístup do žádné z knihoven, kde bych jistě našla nějakou knížku o historii naší české gastronomie, takže jsem si musela vystačit s internetem. Dozvěděla jsem se, že první kynuté pečivo podobné buchtám se objevuje od 17. století. Hospodyňky měly dříve k dispozici kvasnice tekuté, nikoliv v té tuhé kostkové formě, jak je známe my dnes. Ingredience však zůstávají stejné - mouka, vejce, voda/mléko, sůl. Údajně ovšem buchty nepekly, nýbrž je vařily! Takže to byly vlastně takové kynuté knedlíky Smějící se
A teď hurá na to!

Potřebné ingredience na 25 kynutých buchet (pekáč 30x30 cm):
750 g polohrubé mouky
1 čajová lžička soli
1 čajová lžička citrónové kůry nebo citrónové šťávy (nemusí být, je to jen pro zvýraznění chuti a vůně)
1 pytlíček vanilkového cukru
400 ml vlažného mléka
80 g másla (rozehřát!) nebo 100 ml oleje
1 žloutek
6 vrchovatých lžic cukru krupice/krystal
droždí na 750 g mouky (pokud sušené, tak je většinou balíček na 500g mouky - použijeme tedy pytlíček a půl, pokud klasické, tak použijeme 1 kostku o hmotnosti 42 g)
skořice
máslo na potření

Do mísy (větších rozměrů) si nasypeme 750 g polohrubé mouky, přidáme 4 lžíce cukru, vanilkový cukr, citronovou kůru, lžičku soli a promícháme tyto sypké ingredience.
Vedle do menší mističky odsypeme trochu mouky (cca 3 lžíce), 2 lžíce cukru a nalijeme trochu vlažného (né horkého ani studeného!) mléka. Promícháme a nadrobíme kostičku droždí (42g klasického). Mističku přikryjeme utěrkou a dáme ji na teplé místo - já dávám do mírně předehřáté trouby na 50°C a nechávám otevřená dvířka. Počkáme cca čtvrt hodiny než vzejde kvásek.
Vrátíme se zpět k velké míse, do sypkých ingrediencí přidáme žloutek (bílek se nedává, buchty by brzy ztvrdly), zbylé vlažné mléko olej či rozehřáté máslo. Vše promícháme, vznikne hutné těsto.
Po čtvrt hodince by již měl být v malé misce připraven kvásek - poznáme to podle vykynutého obsahu. Kvásek přimícháme k ostatním ingrediencím v míse a začneme s hnětením těsta. Je potřeba těsto dobře zpracovat, aby vykynulo. To znamená, že těsto promícháváme tak dlouho, dokud nezačne tvořit "kuličku" uprostřed mísy a přestane lepit. Takto zpracované těsto posypeme trochou mouky a vložíme jej přikryté utěrkou opět na teplé místo. Necháváme kynout okolo 60 minut.


V době kynutí si připravíme náplň do buchet - můžeme použít povidlí, tvaroh, namletý mák, marmeládu či ovoce. Já jsem si vybrala švestky, jelikož nám jich ještě spousta visela na slivoni před domem Usmívající se Na 25 buchet je třeba 50 vypeckovaných švestek.


Po hodině vyklepneme vykynuté těsto na pomoučený vál.


Uděláme z něho takovou rolku a odřezáváme z ní cca 2 cm široká kolečka. Z koleček děláme placičky a na ně klademe vždy 4 půlky švestky, posypeme skořicí (já ji dávám skoro do všeho, jelikož ji zbožňuji, ale můžete ji též vypustit, ani v původních receptech bychom ji určitě nenašli), těsto svineme a vytvoříme raneček.


Buchty pokládáme na vymaštěný plech, uzlíkem dolů, hladkou stranou nahoru. Každou buchtu potřeme rozpuštěným máslem ze všech stran.


Když máme pekáč plný, vložíme jej do předehřáte trouby. Pečeme cca 40 - 45 minut na 170°C. Buchty ještě trochu vykynou a zvětší svůj objem. Ihned po vyndání z trouby je ještě horké potřeme rozpuštěným máslem (budou krásně vonět a zůstanou vláčné).


Až je budete vytahovat z trouby, nikdy s nimi neklepejte, opatrně je položte a nechte vychladnout. Stává se totiž, že nedočkavcům, kteří začnou buchty ihned po vyndání jíst a uždibovat, sednou.
Když již buchty nejsou moc horké, můžeme je vyjmout, položit na tác a pocukrovat. U nás se drží tradice, kdy cukrujeme spodní část a necháváme buchtičku otočenou spodkem nahoru Smějící se



Bohužel jsem nenafotila žádné extra foto, kde by byly naaranžované na tácu a pocukrované, nestihla jsem to Smějící se U nás to docela rychle mizí rovnou z pekáčku... Smějící se

Doufám, že recept někdo z vás vyzkouší a určitě dejte vědět, jak to dopadlo Mrkající Já už buchty kuchtila několikrát a vždy se povedly, příště vyzkouším nějakou jinou náplň - třeba to povidlí Usmívající se

Kolekce kosmetiky od Dity von Teese

14. září 2012 v 20:58 | Minion |  Rady, nápady, tipy...
Porcelánově bílá pleť, rudé rty, uhrančivé oči s nekonečně dlouhými řasami, pečlivě navlněné lesklé vlasy... Jistě si právě takto představíte typickou hvězdu 40. let - éry zlatého Hollywoodu. A pokud ne, stačí si prohlédnout fotografie tehdejších hereček a zpěvaček. Pro mne jsou právě 40. léta jedním z nejkrásnějších období, především co se módy týče, které kdy bylo. V současné době tuto krásnou dobu reprezentuje známá pin-up - Dita von Teese, která trendy 40. let oživila a svoji krásou i originalitou zastiňuje na červeném koberci mnoho ostatních současných hvězd.
Jsem moc ráda, že se Dita začala věnovat také navrhování kosmetiky. Díky spolupráci s německou kosmetickou firmou (nesoucí znělý retro název) Artdeco vznikla řada výrobků určených právě pro dámy, kterým je styl 40. let stejně blízký jako Ditě. V kolekci nalezneme nezbytné nalepovací řasy (Ano, není to výdobytek současnosti - nalepovací řasy nosila už i Adina Mandlová!), paletky stínů pro smyslný kočičí pohled, rudou rtěnku a také lak na nehty ve stejně červeném odstínu, transparentní pudr, tvářenku i řasenku či oční linky. Všechny výrobky mají navíc krásný elegantní design s vyobrazením samotné Dity. Bohužel je kolekce limitovaná, takže nebude k dostání věčně, což je škoda Zamračený Právě takováto řada kosmetiky na trhu totiž chyběla!
Jelikož u nás není kosmetika Artdeco běžně sehnatelná v drogeriích, lze ji zakoupit ve vybraných prodejnách nebo na internetu (ovšem bez možnosti vyzkoušení).


Je to tam! Aneb jak jsem přežila zkoušky v autoškole

3. září 2012 v 0:40 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Uteklo to jako voda! Ještě nyní mám v živé paměti svůj první den, kdy jsem vyklepaná stála u čekárny a netrpělivě vyhlížela vozidlo autoškoly, které mě mělo odvézt na blízké parkoviště, kde jsem se měla učit své první rozjezdy a tak trochu se seznámit s automobilem. Bylo to na začátku července, tehdy jsem si ještě říkala, že zkoušky jsou v nedohlednu a děsila jsem se toho, jak přežiji celkem 28 hodin jízd v AŠ. Zdálo se mi to příšerné, první hodina nebyla žádné terno, jelikož jsem neustále pouštěla rychle spojku, takže jsem každý rozjezd musela začínat opětovným nastartováním Smějící se Završili jsme ji mou první jízdou v provozu v nedalekém městě. Oči jsem měla na vrch a i při rychlosti 20km/h jsem šílela z toho, že nestíhám sledovat dění okolo, jak mi přišlo, že jedu rychle... Velkým plusem byl náš instruktor, pohledný třicátník sršící vtípky a tak trochu sukničkář, který si rád prohlížel řidičky začátečnice sedící po jeho boku. Smějící se Nevadilo mi, že se rád koukne, protože dokázal skutečně naučit řídit, radil a nechal člověka při chybě pěkně vycukat a do toho zákazu vjet, aspoň si to pak žák zapamatoval - kam smí a kam ne Usmívající se Kromě něho nás občas učil i jeden starší pán jezdící s Citroenem C3 - moc hodný instruktor, který nás párkrát vzal na takový výlet po okolí a vypravoval nám, kde se co kdysi stalo. Zřejmě se hodně zajímá o historii v okolí, jelikož jsem často nestačila zírat, co všechno zná. Tuhle jsme jeli kolem keltského opida, pak jsme zase zastavili u zámečku, který se honosil jménem Karlštejn... opravdu zajímavé, jen škoda, že co se týče učení řízení, byl trošku laxní. Často jenom podotkl: "Zařaď si dvojku, teď trojku, teď jsi na hlavní, teď na vedlejší, to není dvojka ale čtyřka..." a vlastně člověku všechno prozradil, takže si na to žák nemohl přijít sám. Citroena jsem moc v lásce neměla, jelikož měl "vykajdanou" řadicí páku a ta strašně lehce lítala na všechny strany, takže naprosto běžně se jelo místo dvojky na čtyřku Smějící se
Asi v půlce kurzu pro nás poprvé přijeli Oktávií s tím, abychom si vyzkoušeli jízdu i v něčem luxusnějším než je Fabie a C3. Když ten koráb přijel poprvé, tak jsem měla hrůzu v očích. Proti těm ostatním to bylo fakt veliké auto a začátečníka tohle hrozně znervózňovalo. Vždyť i s malinkým Citroenkem byl problém zaparkovat pozadu, tak co teprve s touhle lodí? Smějící se První oktávijská jízda proběhla bez větších problémů a vlastně to bylo super... A tak se změnil můj pohled na tohle "obr" auto a každou další hodinu jsem v duchu doufala, že přijede naše milovaná zeleno-šedá Oktávie. Jedinou vadou na kráse byl velmi citlivý pedál brzdy, stačilo malinko přitlačit a všichni pasažéři byli přiškrcení na pásech, jak bylo brzdění ostré Smějící se

Okamžiky, na které se nezapomíná
Jak to bývá, vždycky si zapamatujeme určité situace při určitých činnostech, které nás např. překvapily, šokovaly, potěšily, rozzlobily... I v AŠ nebyly hodiny vždy klidné a monotónní... I tady jme si zažili pár věcí, zaslechli pár hlášek, které mi uvízly v paměti, a které si musím poznamenat, abych na ně postupem času nezapomněla Usmívající se Budou se hodit, až jednou budu tápat v paměti, jak to vlastně v té AŠ bylo, když jsem se tehdy učila řídit Usmívající se

  • První hodinu jsme byly s kamarádkou otázány, co je v povinné výbavě automobilu. Pan instruktor si z nás tropil legraci s tím, že rtěnka to vážně není.
  • S kamarádkou jsme byly vážně pořádná dvojka - ona jezdila zásadně po krajnici, skoro v příkopě, já to zase krouhala v protisměru, učitel z nás "tekl". Smějící se
  • Nikdo nám nevysvětlil princip řazení. Čekala jsem aspoň, že mi tak nějak nejdřív řeknou, že si musím třeba do kopečka či zatáčky podřadit... Nikdo nic, prostě jsme to tam s kamarádkou frkaly s hrůzou v očích, co to udělá... Až po několika jízdách jsme na to konečně přišly a už jsme to tam sypaly jedna radost - tedy jak se píše v jedné z 25 zkouškových otázek - jezdily jsme s využitím optimálních otáček motoru s přijatelnou spotřebou paliva, s přijatelným opotřebením a s přijatelným HLUKEM (to byl ze začátku největší problém). Smějící se
  • Asi na 2. jízdě jsem si to "valila" na dvoječku. Po vybídnutí slovy "Zařaď si teď trojku" jsem tam tu trojku poprvé zařadila a... jelo to nějak moc rychle... Po několika minutách slyším vedle jenom: "Nejedeme nějak moc rychle?! Ježiš, ty tam máš pětku!" Smějící se Jsem se netrefila...
  • Jeden z dalších žáků AŠ měl na řízení vážně talent Smějící se Já přijela pro něho a on mě měl odvézt domů. Říkala jsem si, že alespoň omrknu, jak jsou na tom ostatní žáci, jestli nejsem nejhorší... Měli jsme za sebou tak 12h, což už přeci jenom bylo docela dost na to, aby člověk zvládal rozjezd a řazení sám. Klučina nasedl do auta, snažil se rozjet a nic... Po několika minutách přišel na to, že má zataženou ruční brzdu. Takže si odbrzdil, ale nějak si tam zapomněl dát jedničku, takže mu to na neutrál pochopitelně nejelo a začali jsme couvat z kopečka dozadu. Naštěstí se trefil na brzdu, zařadil jedničku, ale vypustil tak nějak pomalé a plynulé pouštění spojky, takže jsme opět couvali. Smějící se Poté se mu konečně podařilo rozjet.... Jedeme 3 minuty na jedničku, šílenej rachot... nakonec slyším jenom "Nechtělo by to zařadit dvojku?" Tak zařadil dvojku, jedeme dál... Opět šílené burácení motoru, rafička otáčkoměru na maximu... "Neměl byste už zařadit trojku?" Smějící se Cesta probíhala v podobném duchu až k nám domů Smějící se
  • I já a kamarádka jsme měly jednou účast na nedobrovolném couvání. To jsme takhle jely s instruktorem k zámečku do velmi, velmi prudkého kopce na dvoječku, pak na jedničku, ale ta už to taky nebrala... takže nám to chcíplo a řítili jsme se všichni pozadu z kopce. Instruktor se smál a podotkl, že asi zcouváme do předchozí vesnice...
  • Vlastně jsem nedobrovolně couvala ještě jednou - najela jsem si do křižovatky, která byla v kopečku a za mnou zastavilo auto. Opravdu nechápu, co ty lidi vede k tomu, zastavovat tak blízko za AŠ, když je jasné, že máme s rozjezdy problémy. No samozřejmě, že Citron začal couvat, jelikož jsem opět neodhadla bod záběru... Takhle trapně jsem couvala 3x, nakonec to řidič za mnou nevydržel a radši couvnul, protože kdybych ještě trochu popojela vzad, tak měl můj Citroňáckej zadek nalepenej na světlech Smějící se
  • Pan instruktor (tentokrát ten, co se rád koukal po ženskejch) po mně chtěl asi 2x parkovat na náměstí, kde to bylo ještě zkomplikováno tím, že se muselo couvat do kopce. To byla fuška! Jednou jsem dokonce měla publikum - u restaurace sedělo hejno puberťáků a všichni se mi tlemili, a koukali, jak budu parkovat Rozpačitý Jsem se zpotila dvojnásob než jak tomu bylo u obyčejného parkování Smějící se
  • Když už jsme u toho mladšího instruktra, tak musím ještě zmínit jeho taktiky ve správném očumování žaček Smějící se Mně byl podezřelý hned od první hodiny, kdy pro nás přijel. Pěknej chlap, to musím uznat, ale už ocejchovanej zlatým kroužkem na prsteníčku, to mu ale v ničem nebránilo. Často jsem posedávala vzadu za kamarádkou, která zrovna řídila - takže jsem měla jakoby lepší výhled na instruktora. Jednou řekl, že si kamarádka zkusí zacouvat, takže zařadila zpátečku a pomalu nacouvávala na domluvené místo, přičemž se instruktor otočil dozadu a dělal, že se kouká, jestli couve správně. Koukala jsem okénkem taky dozadu, když mě začalo bolet za krkem, otočila jsem hlavu zpět a co nevidím... No samozřejmě nekoukal za mě do okénka, ale do mého výstřihu a tak to bylo naprosto každé couvání až mi přišlo, že to dělá s tím požadavkem zacouvávání naschvál, aby měl záminku koukat dozadu Smějící se Pěkné bylo taky, když chytal žákyni volant - on ji totiž nechytal za volant, ale za ruku. Jeho průpovídky mě taky neskutečně bavily Smějící se Při mírně cukavém rozjezdu jsem si vyslechla nejmíň 2x "No vy jste ale divoška", jednou se mě tázal, co to mám krásného na krku, jaký obrázek mám v medailonku "Nosíte tam babičku?" "Ne" "Tak maminku?" "Ne..." "Tatínka?" "Tak já vím koho" a mrknul na mě... Nakonec ze mě vypadlo, že tam vlastně ještě nikoho nemám, takže mě hned doplnil: "Ale až si doděláte autoškolu, tak si do medailonku dáte mě, že ano?" A tyhle slova doplnil svým šibalským pohledem...
    Jednou jsem si udělala trochu jinak vlasy, navlnila jsem si je, na což nebyl zvyklý. Takže ihned po příjezdu k našemu smluvenému místu u čekárny, jsem už slyšela: "Vy jste dneska nějaká jiná, vy máte nový účes!" Načež kluk vzadu povídá "Jo jo, změna je život..." a dal mi ruku za hlavu, čímž mě naštval, ale vydržela jsem to až k místu, kde jsme ho vysadili... Jedeme dál a najednou slyším zepředu: "Nechcete si přesednout (myslel tím za řidičku, ten den jsem seděla za instruktorem, jelikož na mém obvyklém místě seděl žák, kterého jsme vezli domů), já jen abych si vás mohl lépe prohlédnout, abych viděl, jak vám to dnes sluší." To už jsem se musela vážně zasmát, odmítla jsem, jelikož se mi nechtělo přesedat za jízdy a ani jsem nechtěla být okukovaná. Pan instruktor si ale poradil a nastavil si svoje zpětné zrcátko dozadu, takže mě měl stejně ve výhledu, jak si přál... Skutečně tam celou cestu koukal, až jsem z něho byla na rozpacích... Smějící se Když jsem šla konečně řídit, tak jsem se ho snažila nevnímat, ale kamarádka mi vyprávěla, že stačilo zabrzdit a namáčkl by se na mě, jak byl celou cestu blízko. Poslední den jsem o něm mluvila ještě s jednou slečnou, která se také učila řídit a její názor byl po pár jízdách s ním jasný "Úlisný čuně s patkou" Smějící se Ale když si to tak vezmete, tak pro takového chlapa to musí být job snů, jelikož má vedle sebe neustále nové ženské... Na druhou stranu, nechtěla bych být jeho manželkou Smějící se
  • Tankovala jsem benzín! Pro mnohé z vás běžná věc, pro mne činnost prováděná poprvé v životě. Ano, neobešlo se to bez trapásku... Točím točím závitem a furt se nic neděje... Nakonec jsem se dozvěděla od instruktora, že točím na špatnou stranu a vlastně to utahuju Smějící se Nakonec šel učitel zaplatit a mně dal do ruky klíč od auta, ať jdu nastartovat, jenže... ten klíč jaksi zastrčil dovnitř do plastového "těla" a nemohla jsem za boha přijít na to, jak to dostat ven! V očích už jsem měla smrt z toho, že budu muset být za hloupou blondýnu, která neví, jak ten klíč otevřít, na poslední chvíli jsem riskla zmáčknout jeden z čudlíků na tom plastovém krytu a světe div se! Ta železná potvůrka vystřelila ven Smějící se
  • Málem jsme byli mrtví. Kamarádka řídila na pěkné, rovné silnici, zrovna si to valila svižným tempem 80 km/h, když tu proti ní začala auta předjíždět jakousi dodávku. Projelo první auto a zařadilo se. Projelo druhé auto a zařadilo se. Už jsme byli blízko dodávky a měli jsme ji míjet, když tu se za ní vynořilo černé auto a začalo ji předjíždět... Jelo čelně proti nám, ve vysoké rychlosti, auta troubila jak blázen... Instruktor na poslední chvíli strhnul řízení, takže jsme projeli div ne příkopem a jen tak tak jsme se vešla 3 auta na silnici vedle sebe... Hrozný zážitek, klepaly se mi z toho obě nohy a v duchu jsem si říkala - ještě, že jsem neřídila já!
S koncem kurzu také přišly obávané závěrečné zkoušky. Zkouška v AŠ se skládá ze 3 částí - z testu přes internet, který obsahuje 25 různých otázek, z ústní části o údržbě vozidla a ze samotné jízdy, která má minimálně 30 minut. Testy jsem procvičovala denně na webu Ministerstva dopravy, údržbu vozidla jsem se nadrtila z učebnic (Věřte tomu nebo ne, ale několik dní se mi zdály sny o tlumičích pérování, převodovce, brzdách, huštění penu...Smějící se). Jízda byla pro mě asi nejobávanější část zkoušky. Řízení jsem si velmi oblíbila, vlastně jsem nyní nadšenou řidičkou, velmi mě to baví a samotnou mě překvapilo, že nemám strach někam jet.... ovšem zkoušky, to bylo něco úplně jiného, bude mi za zády sedět komisař a bála jsem se toho, že přehlédnu nějakou značku a projedu Stopkou aniž bych zastavila. V den D jsem byla nervózní, ale strach ze mě opadl hned po prvním testu. Získala jsem plný počet bodů, byla jsem pochválena a velmi sympatický komisař vtipkoval, že by mi nejraději samotnou jízdu prominul a dal mi řidičák za ten bezchybný test Smějící se Jediné, co mě mrzelo, byla jakási odtažitost od majitele celé AŠ, který nás během těch 2 měsíců učil teorii (na jízdu jsem ho bohužel ani jednou neměla). Celé ty 2 měsíce byl skvělý, vtipkoval a v den zkoušek jsem měla pocit, jakoby jsme pro něho byli všichni vzduch... Mohlo to být možná z nervozity - třeba se bál, že to neuděláme a trošku mu srazíme pověst AŠ v očích komisaře nebo jsme mu už byli jedno proto, že už byl kurz za námi a už se o nás vlastně nemusel "starat"....
Po testu jsem šla na ústní část, komisař mi dal kartičky a já si vylosovala otázky "Kontrola vozidla před jízdou" a "Kotoučová a čelisťová brzda". Odříkávala jsem mu vše, co jsem se naučila, když tu náhle za mnou začal vát vítr... Rozlétly se mi vlasy a komisař se začal strašně smát... Tak jsem se otočila a za mnou stál majitel AŠ s ventilátorem v ruce
a s úsměvem od ucha k uchu, povídá mi: "Můžu vás trochu ofouknout?" Všichni jsme vyprskli smíchy, pán tam ještě chvíli pobíhal s větrákem a komisař mi povídá: "Takhle pana ***** ještě neznáte, že? Ono je to tady občas jako v Bohnicích." Smějící se Od zkoušky jsem odcházela vysmátá, s dobrou náladou a s pochvalou, jak jsem to hezky uměla. Už zbývaly jenom jízdy, ale vlastně jsem se jich už tolik nebála, spíš už jsem je chtěla mít za sebou.
K jízdám jsem si vybrala svou drahou Oktávii, to auto je prostě dokonalý Úžasný Celkem jsme v ní jeli ten den čtyři, dva další lidé si vybrali Citroena C3. První jel kluk, zkoušky udělal. Druhá jela jedna slečna, se kterou jsem se seznámila ten den v budově MÚ. Držela jsem jí palce, nakonec to zvládla, ale údajně prý přejela přes chodník, když vyjížděla, takže jí to nejdříve dát nechtěli. Poté jela má kamarádka, kterou za jízdu velmi chválili. Poslední jsem šla já. Sedla jsem si do Oktávky, seštelovala sedačku, zrcátka, zapnula pás, odbrzdila a šlo se na to!
Vyjela jsem z parkoviště a komisař už zezadu pokřikoval, že jedeme rovnou na světelnou křižovatku. Na světelné jsem musela odbočit doprava a pak už jsem jen kličkovala uličkama a bedlivě sledovala značky. Najednou jsem se přibližovala ke křižovatce, kde jsem měla odbočit doleva. Přišla mi zvláštní, tak jsem si přibrzdila a v tu chvíli jsem uviděla, že má pan instruktor vedle mě vztyčený ukazováček a ukazuje s ním doprava... Sakra! Přednost zprava, honem jsem se jakoby nic rozhlédla doprava, přibrzdila a křižovatkou projela... Komisař vzadu pokyvoval hlavou, uf, pan instruktor mě nenápadně zachránil Smějící se Celou dobu jsem si v autě připadala jak "Albert". Alberte, jeďte sem! Alberte, teď tam! a přitom se komisař neustále bavil s instruktorem a mě si jakoby vůbec nevšímal. Za celou dobu nepřestali mluvit. Dělali to naschvál, jakoby to vypadalo, že nedávají pozor, ale kdykoli jsem koukla do zpětného zrcátka, tak jsem viděla, že komisař má oči na stopkách a moc dobře si mě hlídá. Na přejezdech jsem se ukázkově rozhlížela, dodržovala rychlosti, před zapnutí směrových světel jsem se koukala do zrcátek tak, aby mi případně nemohl nic vyčíst. Dojela jsem za město k nejbližší vesnici a komisař se mě zeptal, jestli mě to ještě stále baví... "Ano, moc mě to baví." zněla má odpověď. Za mými zády se ozvalo jen: "Tak když vás to baví, tak pojedeme ještě dál." Usmívající se
Dojeli jsme znovu do města a mířili opět k semaforům. Komisař i instruktor byli znovu jakoby zabráni do svého rozhovoru, když tu najednou vedle mě instruktor velmi nahlas zakřičel: "Co to děláš?! To si snad děláš srandu!!!" Uvnitř mě to úplně cuklo, div jsem nepustila volant a absolutně jsem nechápala, proč na mě křičí, když jedu správně pomalu za autem k řadě stojících na červenou. Najednou se začal smát a zeptal se mě: "Lekla jste se? Takhle totiž křičí jeden můj známý (také instruktor v aš) na své žáky, když něco provedou a oni se ho vždycky leknou..." No nezabili byste ho?! Já kvůli němu málem zkolabovala za volantem a on si jenom dělal srandu! Smějící seSmějící se Když jsem to potom vypravovala doma i kamarádce, tak vážně nemohli pochopit, proč to udělal...
No ale vraťme se k závěrečné jízdě... Přejela jsem světelnou celkem asi 4x, poté jsem pokračovala dál po hlavní, když tu přede mnou na silnici leží kus prkna... najednou vedle mě instruktor křičí: "Néééééééééé!!" Opět zakřičel vší silou až jsem se lekla, honem jsem strhla volant a prkno objela. "To bychom píchli, kdybyste na to vjela." zněla již velmi klidná odpověď instruktora.
Aby toho nebylo málo, potkala jsem při své zkoušce cyklisty. Cyklisti jsou velmi obávaní - musíte je objíždět s dostatečným rozestupem (jinak vám komisař řekne, že jste ho ohrožovali), nesmíte ho předjíždět na nepřehledném úseku, pokud je to v obci, tak při předjíždění nesmíte přesáhnou 50 km/h (což jde velmi snadno) a hlavně se nesmí nikdy předjíždět na plné čáře - na tom už vyletěla spousta lidí, jelikož byl přehledný úsek silnice, ovšem plná čára a tak předjeli, jenže to je velká chyba, za kterou se okamžitě letí. Taky když je dojedete, musíte podřadit na 2 a nejet za nimi nalepení (opět ohrožování). Já jsem měla zrovna dost blbý případ - matka s dítětem na kolech. Matka tak 15m vepředu, za ní daleko dítě, kterému to kolo lítalo na všechny strany, takže mohlo klidně z kola spadnout. Nedalo se nic dělat, plná čára nebyla, takže jsem zahájila předjíždění. Dítě už jsem měla za sebou, jenže už se mi v protisměru řítilo další auto, takže jsem opět zpomalila za tou matkou a až potom jsem ji předjela. Do poslední chvíle jsem se bála, aby mi komisař neřekl, že zkouška se končí, jelikož jsem něco udělala špatně. Neřekl naštěstí vůbec nic a vypadal spokojeně. Po 30 minutách ježdění jsem se vrátila na parkoviště, zacouvala jsem před garáž, zabrzdila, vyřadila a byl konec! Komisař mne začal velmi chválit, a že prý si toho mám vážit, že on jen tak nechválí Smějící se Že prý bylo vidět, jak mne řízení baví a celkově to byla povedená a bezchybná jízda, byla jsem štěstím bez sebe! Dokázala jsem to Usmívající se
Vyzvedla jsem si u komisaře orazítkované papíry a teď už si jen musím zažádat na úřadě o řidičský průkaz. Trošku mne trápí, že nemám své auto a nevím, jestli ho v dohledné době mít budu. Mamka je proti, což mne mrzí a vždycky když vidím projíždět kolem auto, tak se za ním jenom závistivě koukám... Jsou to 4 dny od zkoušek a už mám absťák po řízení... Já to asi bez auta nepřežiji, já chci také čtyřkolového miláčka Smějící se Je to takový paradox, nejdříve jsem se strašně bála řídit a jen jsem k tomu trochu přičichla, tak bych to nejraději dělala pořád Usmívající se
A co říct na závěr? Pokud uvažujete nad řidičákem, jděte do toho. Byly to úžasné 2 měsíce, které jsem si naplno užila, projezdila jsem půlku kraje, poznala kupu nových lidí a našla si nový koníček... Je to zvláštní, ale ta aš mi velmi chybí, je mi líto, že už pravděpodobně neuvidím žádného z instruktorů a už nikdy nebudu jezdit s tím vtipným nápisem Autoškola na střeše Smějící se