Červenec 2012

Tipy na retro filmy 1.

25. července 2012 v 23:28 | Minion |  Filmy
Po dlouhé době jsem si konečně nalezla trochu času na zkouknutí několika filmů a chtěla bych se podělit s vámi o své dojmy k celkem 3 snímkům. Maličko nám tu totiž živořila rubrika Filmy, která obsahovala pouze jeden článek a to je velmi, velmi málo, protože filmových snímků z dob minulých je tolik! Dnešní recenze se budou týkat filmů Gilda, Někdo to rád horké a Slaměný vdovec.

Pokud se zobrazuje nesprávné video, aktualizujte prosím stránku!

Gilda (1946)


Jsem velká obdivovatelka herečky Rity Hayworth, která patřila mezi největší americké hvězdy 40. let minulého století. Svojí nekonečnou krásou, šarmem a profesionálním vystupováním si získala fanoušky po celém světě. Asi její nejznámější rolí je ta ve filmu Gilda, kde ztvárnila sebevědomou ženu bez minulosti, která svým půvabem okouzlí snad každého muže, který se jí vplete do cesty. Pouze po jednom dni známosti se vdá za majitele nelegálního kasína v Argentině. Už od počátku jejího příjezdu do kasína, mezi ní a manželovou pravou rukou Johnnym Farellem, plane nenávist. Nenávist je ovšem velmi vzrušující, což několikrát zmiňuje manžel Gildy, který si uvědomuje, že Johnny se stává pro Gildu středem zájmu. Začíná ho svádět, Johnny chce však zůstat věrný svému příteli. Zároveň však vidí, že Ballin Gildu skutečně miluje, ta ovšem jeho lásku upřímně neopětuje a stýká se s jinými muži. Johnny řeší několik situací, kdy musí Ballinovi nalhávat, kde Gilda je, ačkoli ví pravdu. Postupem času Johnny poznává blíže Ballina, který mu přiznává, že prahne po tom, ovládnout celý svět. Jednoho večera dopraví Johnny Gildu domů a čekají společně na jejího manžela. Mezi Gildou a Johnnym dojde k vášnivému polibku, bohužel však v okamžiku, kdy už nejsou v pokoji sami dva. Ballin zhrzen utíká pryč, Johnny ho následuje v automobilu až na letiště. Ballin odlétá. Spolu s Johnnym tam přijedou také policisté, kteří byli Ballinovi na stopě kvůli vraždě, kterou spáchal. Najednou zahlédnou, jak se letadlo i s uprchlíkem řítí do moře, následuje výbuch... Po vyřešení dědictví připadne kasino do rukou Gildy, která se ihned provdává za Johnnyho. Ten ji ovšem po svatbě opouští, respektive si jí nevšímá a tráví veškerý čas prací. Gilda je zoufalá, prchá pryč, vystupuje po barech a opět se živí zpěvem. Ke štěstí jí chybí podpis manžela na rozvodové listině, chce být znovu volná. Potká se s mužem, který si ji získá na svou stranu a slibuje jí, že pokud se vrátí zpět do Argentiny, tak získá manželův podpis...Gilda uposlechne a odjíždí, byla to ovšem lest. Johnny dokument nepodepíše a Gilda je opět v rukou Johnnyho. Rozhodne se mu udělat naschvál před společností v kasínu a tak předvádí své pěvecké a taneční vystoupení, v tuto chvíli se před očima diváka odehrává jedna z nejúžasnějších scén, která kdy byla natočena. Překrásná Rita Hayworth předvádí vyzývavý tanec v rytmu dokonalé písně Put the blame on mame. Na sobě má černé saténové šaty, vlasy načesané do typických vlnek a svůdně si svléká rukavičku, kterou následně odhazuje mezi okouzlené muže v kasínu. Nejslavnější je ovšem moment, kdy si pohrává se svými kadeřemi. Když píseň skončí, žádá o pomoc při rozepínání šatů, ihned se kolem ní srocují muži, kteří se lačně pokoušejí rozepnout róbu. Jsou ovšem odehnáni a Gilda za ruku dotažena před rozzlobeného Johnnyho. Přichází napjatý rozhovor mezi ním a Gildou, který vrcholí fackou.


Johnny má problém s policíí, která po něm jde kvůli monopolu, přistoupí na spolupráci s nimi. Kasíno se zavírá a Johnny přemýšlí nad budoucností. Předstoupí před Gildu a... usmíří se, vyznají si lásku. Přichází ale nenadálý zvrat - objevuje se opět Ballin, který měl zemřít při pádu letadla. Nenávist vůči Gildě i Johnnymu nevyhasla, naopak - chce oba dva zabít. Naštěstí zasáhne uklízeč toalet, který Ballina propíchne jeho vlastní hůlkou. Hůlkou, ve které byl skryt nůž, hůlkou, kterou na počátku filmu zachránil Ballin Johnnymu život a vyhrané peníze...

Zajímavost: Ve scéně, kdy se Rita vrací zpět do Argentiny od Toma plácne Johnnyho přes obě tváře. Ve skutečnosti mu zlomila dva zuby a Glenn Ford držel dokud se scéna nenatočila.

Film zastupuje žánr Film-noir, jedná se tedy o příběh s krimi zápletkou, podobné filmy se točily právě ve 40. - 50. letech minulého století. Mezi herci probíhají živé dialogy psané skutečně na míru, objevují se štiplavé poznámky, příběh nenudí a drží v napětí až do konce. Rozhodně doporučuji!



Někdo to rád horké (1959)


Od hříšné Gildy, která provokovala muže v Argentině ve 40. letech, se přehoupneme do USA k filmu natočeného ke konci let padesátých. Děj se odehrává za prohibice - tedy v době, kdy byl v USA zakázán prodej a konzumace alkoholu, což poskytlo příležitost různým mafiánským klanům přivydělat si na nelegálním obchodu. Hned na začátku nás děj zavede do Chicaga, kde 2 muzikanti Joe a Jerry vyhrávají v nelegálním kabaretu, který je ukryt v pohřebním ústavu. Zakázaný alkohol je sem dopravován v rakvích, což odhalí policie a při zátahu všechny účastníky noční zábavy pozatýká. Uprchne pouze Joe a Jerry, kteří mají ovšem finanční problémy a nutně shánějí novou práci. Doslechnou se o místech pro saxofon a basu, kam jeden jejich známý manager shání obsazení. Ovšem místa jsou určena pro ženy. Jediná volná místa jsou až ve 100 km vzdáleném městě, rozhodnou si vypůjčit auto od jedné z milenek. V garáži ovšem dojde k vyřizování účtů mezi mafiány a oba muzikanti se stanou svědky této události. O vlásek uniknou smrti, ale gangsteři jsou jim v patách, proto potřebují urychleně zmizet z města. V další scéně už si vesele cupitají na dámských podpatkách, kabátcích a parukami - pojmenovali se Josefína a Dafné. Obě "slečny" nastupují do vlaku a jako členky ženského kabaretního orchestru odjíždějí z Chicaga daleko pryč. Vše skvěle klapne, seznamují se s děvčaty a... na plátně se poprvé objevuje úžasná Marilyn Monroe v roli překrásné a trošku naivní Sugar. Chlapci se do ní samozřejmě zakoukají, ale musí se Sugar jednat z pozice svých nových rolí - tedy jako její kamarádky Usmívající se Tato situace přináší řadu vtipných scének - například noční mejdan ve vlaku u Dafné, kde propukne bujará atmosféra. Po příjezdu do LA se slečny ubytovávají v místním hotelu. Josefína i Dafné se "těší" zájmu mladého poslíčka a neodbytného zestárlého milionáře Osgooda, který se do Dafné hluboce zamiluje. Joe se převléká za muže, který mu jako svůj ideál vylíčila Sugar - nasadí si brýle (to proto, že muži s brýlemi vypadají tak nevině), obleče si oblek, načeše vlasy a vydává se za milionáře, který vlastní jachtu. Sugar se samozřejmě chytí na udičku a do "milionáře" Joa se zamiluje. Přichází úžasná scéna s Marilyn Monroe, která zpívá velmi známou píseň I wanna be loved by you. Na sobě má krásné třpytivé šaty, typicky načesané blond vlasy a vypadá famózně. Josefína mezitím vylákala Osgooda na břeh a musí s ním vydržet co nejdéle, jelikož "milionář" Joe pozval Sugar na "svou" jachtu. Vše klapne, Sugar je bezmezně zamilovaná, Osgood ke smůle Josefíny také a žádá ji o ruku Smějící se


Druhý den zjišťují Jerry a Joe, že mafiáni dorazili do stejného hotelu. Zpanikaří a chtějí utéct, neštěstí jim ale přeje - při útěku z okna slezou do patra, kde mafiáni sídlí a ti je pochopitelně ihned poznávají. Nastává honička, Jerry i Joe se schovávají pod stůl s dlouhým bílým ubrusem v jednom ze salónků. Zrovna začíná gangsterské zasedání - mafiáni z různých končin pořádají oslavu pro chicagského bosse (pronásledovatele J + J). Z obrovského dortu se vynoří mladík a postřílí všechny chicagské gangstery. Jerry a Joe vybíhají z pod stolu a utíkají, opět se stávají svědky vraždy - teď už po nich jde snad celé americké podsvětí Smějící se Jerry jako Dafné přivolá Osgooda, ten přijíždí motorovým člunem a naloží jak Jerryho tak Joa, z dálky přibíhá ještě Sugar, která pochopila, že Josefína byla celou dobu jejím "milionářem". Čtveřice odjíždí pryč po moři. Film je ukončen úžasnou scénkou, kdy se Jerry přiznává Osgoodovi, že je ve skutečnosti muž. Osgood odvětí s úsměvem: "Nikdo není dokonalý!"

Zajímavost: Marilyn Monroe nebyla spokojena se svou rolí a nechtěla ve filmu hrát - dokonce se před natáčením začala přejídat, doufajíc, že ji pro plnější tvary přeobsadí. Na place se často objevovala přiopilá, polykala spousty prášků na spaní. Kromě toho údajně nebyla schopná naučit se sebejednodušší repliku - i na jednoduché scénky prý kvůli ní tvůrci často potřebovali desítky pokusů.

Snímek je naprosto nadčasový, plný vtipných zápletek, často jsou používány různé dvojsmysly. Za sebe mohu říct, že jsem se ohromně pobavila, zkrátka komedie jak má být! Oba mužští aktéři se na role bezvadně hodili, mám pocit, že maličko zastínili výkony Marilyn, ale ta byla zase úžasná ve svém pěveckém vystoupení.

Slaměný vdovec (1955)


Tento film byl původně divadelní hrou známou pod názvem Sedmiroční kopřivka. Pod jeho názvem jsem si neuměla nic představit, už ale vím, co bylo tím "Slaměným vdovcem" i "kopřivkou" myšleno.
Děj nás zavádí opět do USA 50. let. Tamní manželé se každé léto loučí se svými manželkami i dětmi, které odjíždějí trávit letní dny na venkov, zatímco muži zůstávají a pracují. Hlavní charakter je Richard Shermann, který takto vyprovází na cestu svou manželku už po sedmé (jsou 7 let svoji). Hned od počátku chce plnit prosby své ženy - snaží se přestat kouřit, nepít... Doma na něho ale doléhá smutek. Má velmi bujnou fantazii a často rozmlouvá sám se sebou, představuje si například, jak je neodolatelně přitažlivý pro opačné pohlaví. Scénky s chtivou sestřičkou i sekretářkou jsou ovšem pouhé výplody jeho mysli. Když posedává na terase při čtení jedné knížky, kterou by měl vydat (pracuje jako nakladatel), na něho z patra vypadne květináč s rostlinou rajčete. Vyjde najevo, že ho omylem svrhla jeho nová sousedka, kterou měl už čest potkat na schodišti. Nejdříve je rozhořčen, ale při pohledu do jejích očí neodolá a pozve ji na skleničku k sobě do bytu. Opět přichází salva jeho bujných myšlenek, bojuje s tím, že by si neměl ženu brát do bytu, když je ženatý, ale zároveň zhasíná světla, zapíná klavírní hudbu a představuje si, jak sousedku svádí. Když skutečně přijde, je mírně rozhozen. Její krása je zjevná, můžeme se pokochati my diváci. Nádhernou sousedku totiž ztvárnila božská Marilyn Monroe, která svým sexappealem a hranou naivitou zaplní veškeré další filmové dění.
Po nepovedeném polibku odchází pryč. Richard se snaží odolat pokušení. Při čtení knihy ovšem zjišťuje, že muži po 7 letech manželství trpí zvláštní nemocí - tedy pokušením zhřešit s jinou ženou. Richard je ale uvědomělý a hodlá s nemocí bojovat, co to půjde - má přeci rodinu! Situace mu opět nahraje a Sherman se vydává s Marilyn do biografu. Po filmu se procházejí venku, je strašné horko. Marilyn se postaví nad kanál, pod kterým projíždí manhattenská podzemka... svým průjezdem se vytvoří vánek a... přichází snad nejslavnější scéna s Marilyn Monroe - větřík jí nadzvedává její bělostné šaty a odhaluje dlouhé nohy.
Další děj filmu se odehrává opět v bytě - Marilyn nemá klimatizaci a tak noc tráví v ložnici u Shermana, ten spí na pohovce v obývacím pokoji. Zase bojuje se svou fantazií a představuje si, jak by vysvětlil, co dělá blondýnka v jeho domě. Marilyn jde ráno udělat snídani, někdo zvoní. Richard otevírá dveře a tam stojí jeden jeho známý, který chtěl vyzvednout pádlo pro Richardova syna. Richard běsní, žárlí na muže, jelikož si vybájil, že jeho žena ho s ním podvádí, ve vzteku mu dá pěstí - muž upadá na zem. Odnáší ho až domovní, který přišel pro peřiny. Richard si uvědomuje, že nemůže bez rodiny být, předává celý svůj klimatizovaný byt na léto Marilyn a sám odjíždí za manželkou a synem. Marilyn mu na rozloučenou dá polibek a z okna hodí spěchajícímu Richardovi polobotky, které si zapomněl obout...



Zajímavost: Marilyn Monroe často zapomínala text a kazila natáčení, takže se některý záběr musel zopakovat až 40krát. To u ní opětovně vyvolávalo myšlenky na sebevraždu.

Snímek mě velmi bavil, obsahoval několik vtipných scének (u mě bodovala ta se skořicovým toastem), lehkou ironii, úžasného hlavního hrdinu, který mi byl velmi sympatický a samozřejmě sexbombu Marilyn, která vypadala perfektně. Určitě doporučuji původní znění, náš dabing mi neseděl - přeci jen hlas Nadi Konvalinkové k Marilyn... no prostě je to vždy lepší sledovat maximálně s titulkami, ale i ty bývají hodně "osekané". Ideál je rozumět původnímu anglickému znění Usmívající se


Moje první hodina v autoškole

14. července 2012 v 1:05 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Musím se tu vypovídat. Trpím obrovskou nudou, už tu skoro okusuji svůj psací stůl a nevím, co mám dělat, abych se zabavila. Tedy jednu věc bych dělat mohla - procvičovat si testy do autoškoly, kterou si teď dělám, ale na to přijde čas až za chvíli. Nyní jsem moc "živá" a potřebuji něco akčnějšího než odklikávání správných odpovědí.
Podělím se s vámi o své první hodiny v autoškole. Teorie proběhla tohle úterý a ještě tak 2 měsíce ji v outerky mít budu. Průběh byl docela v pohodě. Pán, který nás vyučuje, je celkem sympatický a trpělivě nám vysvětloval úvodní látku, která se týkala dopravních značek. Prvotní ostych ale překonán moc nebyl, takže na co se chudák zeptal, na to si ve většině případů musel i sám odpovědět Smějící se zjistila jsem, že mám rezervy ve znalostech značek, a že bych si je měla trošku zopakovat, takže už je pár dní poctivě piluji na webu ministerstva dopravy, kde jsou k mání testy na procvičování. Jo, už je to lepší, už tak nějak vím, kam by třeba nebylo dobré vjet Smějící se
Po této hodině jsme domlouvali, kdy se pojedou první jízdy. Nikdo nechtěl jít mezi prvními, takže jsme nakonec s kamarádkou řekly, že půjdeme první my dvě. Termín byl ve čtvrtek 12.7. v 15:30 a dokonce jsem se i v to úterý začínala těšit...
Těšení odpadlo ve čtvrtek ráno... Ráno mi před 8. hodinou začal vyzvánět mobil, takže jsem se rychle probrala z hlubokého spánku a začala pobíhat po pokoji, protože jsem z toho leknutí vůbec nevěděla, co se děje. Nakonec jsem se trochu probrala a našla viníka mého rychlého probuzení. Na displeji svítilo neznámé číslo, to se mi moc nestává, takže jsem to zvedla z obavy, že možná ta autoškola dnes odpadá. Ozvala se mi nějaká dáma, která se ani nepředstavila a začala mi vyprávět něco o tom, že dělá nějakou anketu pro televizi a jestli bych neměla čas,že by mě vyzpovídala... Řekla jsem jí, že nemám zájem, načež se mi začala do telefonu rozčilovat, že vlastně ještě ani nevím, o co jde a už nemám zájem a jelikož začínala být dost nepříjemná a já neměla po tom šíleném budíčku chuť na rozprávku, típla jsem jí to.
Byla jsem dost naštvaná, protože se mi rozbolela akorát hlava a usnout se mi už nepodařilo, takže jsem vstala.
Ovšem bolení hlavy nebylo to jediné, co mě trápilo, začínalo mně být dost zle - z nervů. Už dlouho jsem se takhle z něčeho nestresovala, začínala jsem si v duchu říkat, že to je jak před maturitou. Čím víc se blížil očekávaný čas 15:30, tím to bylo horší. Vyrazila jsem i na dlouhou procházku se svým pejskem, mazlila dobu kocoury, udělala si banán s trochou rozehřáté tmavé čokolády, ale neúspěšně, nepodařilo se mi se uklidnit. Přesvědčování sebe sama, že jde o nic, že jsou lektoři určitě zvyklí na naprosté začátečníky a "levé" lidi, také nepomáhalo.
Vyvrcholilo to tím, že jsem už nemohla ani chodit, jak se mi třásly nohy a řasenku jsem měla pomalu všude, když jsem se snažila zkrášlit, protože se mi chvěla ruka. Takovou paniku jsem již dlouho nezažila. Za ty roky jsem se naučila zvládat různé krizové situace s klidem a rozvahou, ovšem tohle začínal být pořádný extrém. Nakonec mě přepadaly myšlenky tam vůbec nejít a radši utéct někam do lesa Smějící se
Po druhé hodině dorazila z práce mamka. Začala mi vyprávět, co bylo nového atd. Nemohla jsem ji vůbec vnímat. Nakonec jsem jí řekla, že mi je zle jako nikdy. Člověk by čekal od maminky podporu, že? Smějící se Začala se mi hrozně smát, že jsem blbá a ať si prý dám panáka, abych to zvládla - no není to rada nad zlato?! Smějící se Při představě toho, že až nasednu do auta k učiteli a potáhne ze mě slivovice, jsem se musela smát... Jo, to by taky mohla být první a poslední hodina v autoškole zároveň Smějící se
Nakonec jsem vyrazila k čekárně, kde mě měl učitel naložit. Po 15 minutách jsem tam zase začínala jančit. Jo, fakt jsem se bála. Konečně z dálky přijíždělo stříbrné auto a zastavilo u mě. Je to tady.
Posadila jsem se za řidiče, vedle už se třásla taky nervózní kamarádka a ve předu se očividně bavil náš drahý lektor, který se nám představil a hned jen tak mezi slovy prohodil, že dneska bude ještě hodný, ale od dalších hodin nás bude za chyby fackovat, prý si to aspoň rychleji zapamatujeme a budeme řídit správně Smějící se Při těchhle slovech jsem si představila, že budu jezdit domů modrá a když na to přijde, tak i bezzubá. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani moc nevím, jak učitel vypadá, protože pro tentokrát se má pozornost soustředila výhradně od první chvíle pouze na auto (což se mi moc nestává, většinou koukám hlavně na lidi).
Dovezl nás na větší parkoviště, kde stály asi 3 osobáky a jeden autobus. Nejdříve jsme vystoupili z auta, že nás seznámí s povinnou výbavou auta. Zeptal se nás, jestli víme, co tam patří, načež začal vtipkovat, že třeba rtěnka a dělal si z nás srandu. Nakonec nám povídal o rezervě, ukázal nám klíče na povolování kola a pak dodal, že stejně nemá nikdo sílu to tímhle povolit, a že se to vozí jen proto, že se to vozit musí. Jelikož se hnala nějaká smršť, tak jsme zase nalezli do auta. Tam nám ukázal, co je spojka, co je brzda, co je plyn a co je páka a volant Smějící se Dále jsme byly obě dvě upozorněny, že si máme vždy seštelovat zrcátka a sedačku, jelikož jinak nás od zkoušky hned vyhodí. No a pak sešlápl spojku otočil klíčkem, zařadil 1 a jezdil si po parkovišti. Jasně, zdá se to hrozně moc jednoduché...pro toho, kdo to umí. Ten kdo tohle vidí poprvé, tak skoro omdlívá (je-li slabší povaha jako já Smějící se). Zastavil, sedl si na místo spolujezdce a přišla obávaná věta: "Tak kdo jde první?"
Nikdo se ani nepohnul, takže se smál a řekl, že to je jako obvykle, takže půjde ta, která je z nás mladší. To bolelo. Ten mlaďoch jsem tam byla já.... Hlavu vzhůru, nedat nic znát a jít neohroženě "na smrt".
Sedla jsem si teda dopředu a hned jsem byla ztracená, poněvadž páčka na ovládání sedačky nikde. Nakonec jsem ji za pomoci našla. Seštelovala jsem si zrcátka a uznaně pokývala hlavou jako, že je to všechno dobrý (Vůbec to nebylo dobrý! Ty zrcátka jsem nějak pokroutila, aby bylo aspoň vidět, že s nimi něco dělám, ale kam mají směřovat správně to nevím, každopádně dozadu jsem viděla). No o potom moje premiéra - startování. Takže jsem si odbrzdila, sešlápla teda tu slavnou spojku a poprvé v životě si otočila klíčkem, no a zařadit a jedem. Párkrát mně to "chcaplo", protože jsem spojku pouštěla moc rychle, takže jsem za trest musela pořád zastavovat a rozjíždět se Smějící se Takhle jsem si tam jezdila na parkovišti dokolečka, až mi bylo řečeno, že už se mu dělá špatně, ať to obrátím a jezdím na druhou stranu. Smějící se Po nějaké době jsme se s kamarádkou vystřídaly. Přišlo mi, že jezdila po parkovišti kratší dobu než já. Asi už ho to moc nebavilo a tak dal povel, ať jede na silnici Smějící se Chudinka kamarádka, hasila si to jedničkou po takové malinké silničce a musela jet do 2 km vzdálené vesnice, tam se uprostřed obce otočit, dojet zpět k parkovišti a jet do vedlejšího městečka, kde si projela křižovatkou, musela odbočit vpravo, sjet kopec, dole se otočit u paneláků a vyjet kopec, což se ukázalo jako problém, jelikož to neustále chcípalo a na jedničku se to odmítalo rozjet, no byla jsem fakt ráda, že jsem tohohle byla ušetřena. Vrátili jsme se zpět přes křižovatku na parkoviště a šla jsem na řadu já. Takže jsem tam zase chvilku kroužila dokola, ale už jsem si byla o píď jistější. Pochopitelně i já jsem si vyjela na silnici a dovezla jsem přes městečko kamarádku až k domu. Mezitím mě ještě naučil zařadit na dvojku, prve jsem ale nepochopila, že se nesmí šlapat na plyn, takže chudinka Fabie dostala při řazení pořádnou dávku. Trochu mě rozčiloval učitel, protože jezdí zásadně bez pásů a často si zkroucenej v sedačce nezúčastněně píská.
Kamarádku jsem vysadila u domu a ještě ji chudáka vyděsila, jelikož se mi tam zase nějak připletl ten plyn, takže se ozvalo jenom "Vrrrrrr!!" Vyděšeně se venku otočila a pak mi psala, že si myslela, že ji přejedu Smějící se Nakonec jsme odjeli, musela jsem vjet na hlavní silnici, kde byl zrovna docela provoz a sjet dolů do náměstí. Nějaký s prominutím blbec na kole mě začal předjíždět (Dost riskantní předjíždět auto, zvlášť autoškolu, když tam sedí člověk, který jede poprvé!). Samozřejmě, že na mě učitel houkl pozor kolo, ale opravdu, jsem ho neviděla, takže jsem se dost lekla a místo na brzdu dupla na plyn Smějící se Naštěstí jsem hned ubrala, ale stejně, je to špatný, když si člověk plete brzdu s plynem Smějící se Pak už jsem si to svištěla domů, ale učitel mi nedovolil jet rychleji než na dvojku, každopádně to stačilo Smějící se Potkala jsem ještě jednu nezbednou cyklistku, která si rukou do vozovky držela igelitku a už tak nějak nemohla naznačit, že odbočuje.
Domů jsem jela přes les a pár menších kopečků, zajela jsem si k čekárně, bylo mi řečeno, že je vidět pokrok a že příště už žádné parkoviště nebude, ale rovnou do provozu Rozpačitý Pokud se delší dobu neozvu, tak jsem pravděpodobně zase místo brzdy šlapala na plyn Smějící seNevinný

A na závěr odkaz na jedno legrační video, kde se jedna polská blondýnka učí řídit, vždy, když to vidím, tak se musím smát, naprosto úžasné Smějící se Ale trochu se děsím, abych také nenajížděla do zákazů a neřadila z jedničky na trojku Smějící se

http://www.youtube.com/watch?v=loykplhQrOA


Křestní jména a jejich zajímavý vývoj

9. července 2012 v 22:12 | Minion |  Ostatní
Každý máme své jméno, které nám do kolébky nadělili naši rodiče. Díky němu na nás mohou zavolat naši přátelé, aniž by museli použít ošklivé "Hej ty!", díky němu je naše osoba identifikovatelná, díky němu se dotváří naše osobnost. Možná se vám to zdá zvláštní, ale to, jak se člověk jmenuje, o něm leccos napovídá a také o jeho rodičích - jaký měli vkus, náboženské vyznání či jak je ovlivnila doba. Ano, doba ovlivňuje i jména, která jsou dávána novým človíčkům. Naše křestní jména tedy prošla jakýmsi vývojem, dobou, kdy byla populární i obdobím, kdy pomalu mizí z matrik (či nikdy přílišné popularity nenabyla) a pyšní se jimi pouhých pár jedinců. Chtěla bych se dnes prostřednictvím tohoto článečku vydat po historii českých jmen, jelikož je to velmi zajímavé téma, jež stojí za pozornost!

Poznáváte krásku na obrázku? Ano, je to samozřejmě Adina Mandlová, její pravé jméno je ale Jarmila Anna Františka Marie Mandlová. To už se pamatuje trochu hůře Usmívající se


Hned na začátku musíme říci, že jde jen těžko vyčlenit přímo česká jména. Řada se jich k nám dostala přes vlivy různých národů - můžeme tedy za česká považovat ta germánského, hebrejského, řeckého původu, ovšem musela být předávána potomkům na českém území. Ostatně původ jmen je vlastně vykládán v různých příručkách a je často vyhledávanou informací, jelikož lidé chtějí vědět, kde se jejich jméno vyskytlo a jaký má význam.
Ještě bych chtěla zmínit, že typicky česká jména jsou různé zdrobněliny a domácké obměny - Pepík, Lojza, Franta... Tyto slova jsou skutečně českého původu.
Význam je další kapitolou týkající se jmen. Každé jméno bylo odvozeno od nějakého slova, toto slovo často tvoří kořen dnešního jména a ten je právě rozhodující - dle něho lze odvodit, kde slovo vzniklo, z čeho vzniklo a co znamenalo. Tak například jméno Dušan - je slovanského původu a jeho význam (jak lze snadno odvodit) je "ten, kdo má duši".
Velký vliv na výběr jména novým generacím měly i změny ve společenských poměrech. Rodná jména byla dělena stavovsky i zeměpisně a v jednotlivých obdobích se užívalo asi sta až pěti set rozdílných křestních jmen, z toho je vždy 30 až 50% jmen vzácných. Od 16. století začalo být dětem udělováno více křestních jmen.

Oldřich Albín Nový - jméno Albín je dnes velmi ojedinělé, je latinského původu a dle statistik se s ním pyšní na 400 mužů v celé ČR


Historii jmen lze rozdělit do cca 6 období, budu vycházet z dělení uvedeného v knize Průvodce našimi jmény od F. Kopečného, odborníka na vývoj a význam jmen:
Prvním obdobím jmen je doba do roku 1300. Na našem území převládá jednojmennost a jména slovanská, ovšem setkáváme se i se jmény německými. Seznámili byste se zejména s Boleslavy, Bořivoji, Svatopluky, ale prohodit pár slůvek byste mohli i s Otou, Bedřichem, Jindřichem či Konrádem.
Po roce 1300 se k nám dostává křesťanství a vlna zbožnosti ovlivňuje i jména. Oblíbeným se stal Daniel, Ondřej, Jan, Tomáš či Silvestr. Další změny přinesl i příchod františkánů a dominikánů. Tyto řády s sebou přinesly zvyk uctívat svaté, jelikož právě svatí byli ochránci lidí. Tehdejší zbožný člověk si chtěl zajistit svou ochranu a tak přijímá jméno některého ze světců, tím si zajišťuje jeho přízeň. Populárními se stávají jména jako Kryšpín, Havel, Mikuláš a Petr. Velmi zajímavá je informace týkající se města Chrudim v letech 1330 - 1380. Údajně zde tvořil Mikuláš, Jan a Petr neuvěřitelných 48% všech jmen! Tedy pokud jste potkali při své pouti chrudimského občana, jmenoval se téměř s 50% šancí Petr, Jeník či Mikuláš Smějící se
Sympatie si získávají také jména hebrejská (Př. Jonáš, Eliška, Zuzana (=lilie), Sára (=paní)), řecká (Alexandr, Filip, Kryštof, Dorota, Apolena...), latinská (Lukáš, Vavřinec, Pavel, Felix, Dominik, Klára) a germánská (Karel, Heřman, Albert...).
Po roce 1750 u nás vévodí barokní styl a přináší novou vlnu zbožnosti - především se vychází ze zvýšeného kultu Panny Marie a sv. Josefa. S hojností jsou užívána jména těchto dvou světců, ačkoli dříve byla tato jména vnímána jako boží, tudíž se je lidé ostýchali používat. Vedle Marie a Josefa se setkáváme i s Antoníny, Františky, Antoniemi a Barborami.
Po roce 1860 je zaznamenán nárůst dětí, které byly pojmenovány Růžena, Božena, Věra, Vlasta, Bohumil. Těmto jménům se říká "národní", ale na přední místa v žebříčku oblíbenosti se dostávají jen zřídka.
Další výrazné změny nastaly od 2. světové války. Přesně v této době už nejsou vnímány rozdíly mezi městem a venkovem a mezi stavy. Přichází západní vlivy a objevují se jména jako Monika, Renáta, Michal, Martina, Eva, Hana, Jana, Ivana, jejichž oblíbenost se stupňuje.
Poslední epochu bych označila za současnou dobu (tedy léta 21. století) kdy se vedle tradičních českých jmen (Jan, Tomáš, Lukáš) děti pojmenovávají jmény cizími jako např. Kevin, Jennifer, John, Kate, jež bychom těžko hledali v našich kalendářích.

Raoul Marian Kristian Schránil - další z našich prvorepublikových herců, své krásné a velmi zvláštní jméno získal po francouzském příteli svého otce

A která jména jsou pro zajímavost nejoblíbenější?
Dovolila jsem si nakouknout na stránky Českého statistického úřadu, kde byly zveřejněny žebříčky v oblíbenosti jmen. Uvádím z žebříčků po 10 jménech, která byla nejčastěji dána novorozeňatům k lednu 2011.
ženská jména: 1. Tereza, 2. Eliška, 3. Anna, 4. Adéla, 5. Karolína, 6. Natálie, 7. Kateřina, 8. Kristýna, 9. Lucie, 10. Barbora
mužská jména: 1. Jakub, 2. Jan, 3. Tomáš, 4. Lukáš, 5. Matěj, 6. Matyáš, 7. Adam, 8. Filip, 9. Vojtěch, 10. Ondřej

A pokud vás zajímá, která jména vévodí v ČR celkově, tak to jsou Jiří, Jan, Petr, Marie, Jana a Eva.

Jak vidíte, některá jména jsou stále populární i po letech - viz Jan, Jakub, Kateřina, Anna Usmívající se

Tímto bych chtěla ukončit krátký exkurs do historie křestních jmen a těm, které toto vše zaujalo, chci doporučit knihu od F. Kopečného - Průvodce našimi jmény, která je sice staršího vydání, ovšem obsahuje výklad cca 900 jmen. Často zde narazíte i na jména velmi stará, dnes nepoužívaná, což je ovšem nesmírně zajímavé. Kdo ví, třeba za pár let tu zase budou mezi námi chodit Mečislavové, Narcisové, Debory, Kunhuty atd., nechme se překvapit, co nám přinese budoucnost Usmívající se

V rytmu mých oblíbených písní

8. července 2012 v 1:46 | Minion |  Hudba
Určitě nejsem sama, komu je hudba velmi blízká. Člověk při poslouchání příjemných melodií často zapomene na své problémy, bolesti a starosti a duchem se přesune do svého nitra, které se z rozbouřeného moře stává klidnými vlnkami, tiše se pohupujícími v líbezných tónech dobré muziky. Musí to být však hudba krásná, líbivá tomu člověku, jinak se kýžený uklidňující efekt nedostaví. Já se spolehlivě odreaguji muzikou z první poloviny minulého století, kdy bylo nahrávání ještě v počátcích a často je hudba jen instrumentální s příjemným šuměním. V pozdějších letech se již přidávaly texty, mnohdy krátké, občas delší, ale tím hlavním znakem je taková ta jejich čistota, elegance, klid, slušnost a nenásilnost.
Dnes bych vám chtěla představit několik písní české tvorby, které mám velmi ráda a věřím, že nejen já, jelikož jsou to sice písně velmi staré, ale stále živé neb neupadly do zapomnění a najdou se stále jejich posluchači. Řada z nich zazněla i v prvorepublikových filmech.
A teď už slíbené písně, pojďme se společně zaposlouchat do dobových hitů plných lásky i milé naivity a především podaných tak, že český jazyk vyniká v celé své kráse. Tehdy se velmi dbalo na správnou výslovnost a používalo se slov, které jsou už dnes (a bohužel) považovány spíše za knižní či běžně nepoužívané...

!Pokud se zobrazuje špatné video, aktualizujte prosím stránku (F5) nebo klikněte na odkaz a budete přesměrování na video na stránku youtube.com, občas se videa prohodí ze starších článků, nějaký technický problém!

1.) Oldřich Nový - Moje roztomilá paní
Hned na první písničku, kterou vám dnes představím, jsem narazila poměrně nedávno a hned mne velmi zasáhla. Píseň je z roku 1940, herce při zpěvu doprovází orchestr R. A. Dvorského.

2.) Inka Zemánková - Slunečnice
Velice známá písnička z filmu Hotel Modrá hvězda, režírovaném Martinem Fričem v roce 1941, tu každopádně nesmí chybět. Inčin originální hlas řadí zpěvačku mezi nezapomenutelné pěvkyně.

3.) Inka Zemánková - Jen se pořád usmívám
Inka podruhé, nemohla jsem sem tuto písničku nedat, je rozhodně melodičtější a aspoň mě tedy vždy vykouzlí na rtech úsměv :-) Zazněla ve filmu Panna, kde hlavní roli ztvárnila Věruška Ferbasová.


4.) Jiřina Salačová - Milý pane Nový
Překrásná pocta jednomu z našich nejznámějších herců - Oldřichu Novému. Určitě ho to velmi potěšilo :-) A já si dám asi jeho foto také do rámečku... :-))
http://www.youtube.com/watch?v=xvZO75wckg0


5.) Oldřich Nový - Oči čokoládové
Krásný název písničky s ještě krásnějším textem. Hned bych si přála být hnědooká, ale jelikož je to nemožné, budu doufat, že i ty šedooké slečny nejsou a nebyly upozaděné. Verze z desky:


A ten samý song, tentokrát z filmu Přítelkyně pana ministra (snad můj nejoblíbenější film "pro pamětníky") v podání okouzlující Adiny Mandlové a samozřejmě gentlemana Oldřicha Nového:

6.) Adina Mandlová - Dejte si radit
I krásná Adina nazpívala velmi příjemnou písničku s názvem Dejte si radit, se kterou zabodovala u tehdejších diváků. Poprvé zazněla ve filmu Holka nebo kluk?
http://www.youtube.com/watch?v=G1FimjvXhMw


7.) R. A. Dvorský - Škola lásky
Ač krátký text, tak ve velmi příjemném podání a s hezkým obsahem. Mám tuto písničku velice ráda. Známá je i verze od Kavky a sester Allanových, ovšem já raději pana Dvorského :-)
http://www.youtube.com/watch?v=vQJaEwmWNZI


Pro porovnání, jiná verze, kde bodují děvčata, alespoň u mne...

8.) R. A. Dvorský - Teď raději mlč
Z repertoáru pana Dvorského je velmi těžké vybrat nejhezčí písničky neb všechny jsou překrásné a snad neexistuje taková, která by se mi od něho nelíbila. Jeho příjemný hlas a krásná výslovnost jeho tvorbu řadí mezi opravdové klenoty hudební scény.


9.) Sestry Allanovy - Poznáte lehce náš rytmus (1942)
Na tuhle písničku mám vzpomínky z dětství. Poslouchala jsem tehdy pohádky na kazetách a za jednou z nich byla zřejmě omylem nahraná tato písnička. Líbila se mi už tehdy a neustále jsem přetáčela pásek v kazetě, abych si ji mohla pustit znovu a znovu....


10.) Oldřich Nový - Políbit ruku vám
Dnešní výběr ukončíme opět Oldřichem Novým, stejně jako jsme s jeho písní začali. Určitě mi nebudete mít za zlé, že ho tu maličko protěžuji :-) Jeho galantnosti se prostě nedá odolat... škoda, že už to tak dnes není... Kdo by tak krásná slova nechtěl slyšet naživo? Či dokonce si je prožít?


A co mohu říci na závěr? Snad jen... Děkuji! Děkuji, že jste dočetli až sem a pevně doufám, že si už vesele prozpěvujete některou z písní, já tedy ano Usmívající se

Z procházky po Pardubicích...

5. července 2012 v 20:02 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Poslední červnové dny jsem trávila, jak už jsem psala, balením věcí na koleji, uklízením a loučením se s Pardubicemi, kde studuji. Jelikož jsem během školního roku neměla možnost projít si je za jiným účelem než nakupováním všeho možného i nemožného, vynahradila jsem si to alespoň v poslední červnovou středu. Den byl jako stvořený pro dlouhou procházku - venku nádherně svítilo sluníčko, nebe blankytně modré a bylo krásné teplo. S kamarádkou jsme pořídily pár fotografií (tedy bylo jich víc, než uvidíte, ale ty ostatní jsou určeny pro soukromější účely :-))

Onoho dne jsem toho měla hodně - prala jsem se se svým fialovým kufrem, který nehodlal pojmout všechno mé oblečení (Věřte mi, bylo to velmi vyčerpávající Smějící se), vynášela odpadky (skrytě jsem doufala, že by se o to mohla pokusit má spolubydlící, která ač odpadu produkuje hodně, byla s košem tak 2x za celý rok a to ještě, když jsem jí ty flašky milostivě sešlapala a narovnala do tašky), zametala atd. Binec byl v pokoji teda pořádný Rozpačitý Takže jsem se rozhodla utéct aspoň na chvilku ven...



Kam jinam má budoucí historik vyrazit než k nějaké historické dominantě města? Asi tušíte správně, cílem procházky byl místní zámek. Hned u vchodu nás uvítaly 2 sochy světců, nad jejichž jmény teď dumám :-D Já vím, měla bych je poznat, jenže když ono jich je tolik :-) Tenhle měl na hlavě exkrement od nějakého opeřeného neznaboha Smějící se


Stejně mi to nedá a půjdu hledat na net, kdo to je... provaz na krku...já to zjistím Usmívající se



Od soch byl skvělý výhled na dominanty Pardubic - Zelenou bránu a kostel sv. Bartoloměje.


Možná se budete divit, ale přijde mi, že si turisté více fotí pávy než samotný zámek, kamarádka sdílela stejný názor a fotila...


A ještě jednou Pepíček... Smějící se


A až po pávech přichází na řadu zámek...


Detailnější pohled na "královské oře" pod kapotou Smějící se


Dumala jsem s kamarádkou nad tím, k čemu sloužilo tohle... vyvodily jsme z toho, že to je akvadukt Smějící se Né, to byl vtip, jak se poté ukázalo, je to jen chodbička s východem do parku...


Pohled z trošičku jiné strany... Tady jsme se s kamarádkou vyblbly, fotila mě, jak se snažím tu věžičku jakoby uchopit Usmívající se
Ta věž je ve skutečnosti rovná, to tu jen někdo neuměl fotit S vyplazeným jazykem
Deska podávající informace o tehdejším majiteli zámku:
Wylem z Pernsstejna nahelfensstejnie naywyssij hofmistr kralowstwije czeskeho leta bozie MDXI
Jan z Pernsstejna, Bohunka z Lomnicze, Katerzina z Ssternberka, Elisska z Wartnberka
Wojtiech z Pernsstejna vede zubra

Na desce je znázorněna legenda o prvním z rodu Pernštejnů, který zkrotil zubra a tuším, že mu uťal hlavu před králem? Možná to tak bylo Usmívající se


Naproti zámku stojí tento podchod s věží, čekala jsem, kdy nás nějaký udatný bojovník sestřelí... :-D


Kamarádka řekla, že tohle musíme zdokumentovat, tady prý jednou budeme makat Smějící se


A pomalu se dostáváme na Pernštýnské náměstí... Vidíte ten hubený růžový domek? Zamilovala jsem se do něho... Vždycky, když jdu kolem, říkám, že tam budu jednou bydlet Smějící se Je krásný s jakýmsi reliéfem. Neměla jsem čas ho blíže obhlédnout, ale po přiblížení fotky mi ten muž na reliéfu připomíná Žižku, ostatně kalich tam vidím také... Takže husitské doupě... to je něco pro mě! Smějící se


Dominantou Pernštýnského náměstí je barokní radnice. Jeden z docentů nám říkal něco v tom smyslu, že je zpackaná. Já teda nevím, ale mně se naopak velmi líbí. V průčelí jsou medailonky, kde jsou znázornění čeští králové. Na výzdobě se svým návrhem podílel i známý Mikoláš Aleš.


Přímo naproti radnici je morový sloup ze 17. - 18. století, je zde 8 světců a úplně nejvýše je Panna Marie.


A už jsme na konci - u Zelené brány. Chtěla jsem jít nahoru, ale při představě těch spousty schodů v tomhle vedru jsem se spokojila s pohledem z náměstí :-)



Nu a to je vše :-) Poté už naše cesta vedla přes modernější část Pardubic a pár obchůdků Usmívající se Už se těším, až vyrazíme zase někam, určitě budou i fotky Usmívající se Trochu mě mrzí, že jsem nezdokumentovala i Hradec Králové, kde jsem byla o den zpátky.

Prázdniny jsou tady aneb přežila jsem první rok na VŠ!

1. července 2012 v 23:17 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Je to tady! Dlouho očekávaná chvíle pro většinu studentů i žáků nastala- začínají nám prázdniny a konečně budeme mít trochu času na odpočinek a nenervování se, co zase bude zítra :-))
Sice jsem si letos nepřinesla domů vysvědčení, ale index mi praská ve švech :-D Né, to byla samozřejmě nadsázka :-) Ale zkoušky a zápočty z předmětů jsem splnila všechny a naštěstí ihned na první pokus, o čemž jsem na začátku zkouškového období ani nesnila a spíš se pořádně bála, jak to všechno dopadne, jelikož učení nebylo opravdu málo.
Přijde mi to jako včera, když jsem psala přijímací testy na VŠ a tak mám v hlavě takový divoký zmatek, jakmile si uvědomím, že to bylo už před rokem! Jak ten čas letí!
Možná, že vás to ani moc nezajímá, to ale nevadí - udělám si takovou malou rekapitulaci školního roku...vždycky si říkám, že je fajn si sepsat své zážitky, protože jednou si ráda zavzpomínám... (Teď se musím smát, píšu to jak nějaký důchodce, ale když já tak ráda vzpomínám na všechno dobré i zlé, co mne potkalo :-) )
Takže jak to vlastně bylo... Začínali jsme s výukou na začátku října. První týden nebyl vůbec jednoduchý. Věci na kolej jsem si přivezla už v neděli, jelikož toho bylo docela dost a skrytě jsem doufala, že se ještě nesetkám se svou novou spolubydlící, o které jsem nic netušila. Nebyla tam, takže jsem si zabrala postel přímo proti dveřím, stoleček u dveří a skříň u postele (velice systematicky rozmístěné, že? :D ) Na kolej jsem jela skutečně s hrůzou, protože dva dny před tím jsem projížděla internetové diskuze a hledala, jak to na takové koleji vůbec vypadá a co mě tak všechno čeká. Našla jsem si hrozivé informace o tom, jak se jiným studentům rozpadá nábytek pod rukama, jak se chodí koupat všichni do společné sprchy (Né že bych byla stydlín, což o to, za sebe se nestydím, ale sprchu si radši vychutnávám sama, vážně :D ) a jak tam lidi často chytí plíseň noh a kuří oka a bůh ví, co ještě :-))) Vyzbrojená pokyny z internetových diskuzí jsem si v nejbližším obchodě s obuví pořídila otřesné žabky s havaj kytičkami. Prodavačka na mě koukala zvláštně, proč si kupuju žabky po létě a ještě zvláštněji, když jsem jí povídala, jak v nich půjdu do sprch... :-D No to nevadí.
Po vyplnění papírů jsem dostala klíčky a vyrazila směrem k pokoji s nehorázně napěchovaným kufrem (Ach my ženy!). Pokoj byl až ve druhém patře, takže jsem si vyšlápla několik desítek schodů - výtah se mi zdál dosti pofiderní...
Jelikož byl pokoj zamčený, usoudila jsem, že v něm ještě nikdo není a taky nebyl a dokonce se nedostavil ani šok. Zařízení nebylo zase tak hrozné, i když skříně a postele zřejmě ještě pamatovaly komunistický režim. Po průzkumu kolejí jsem odjela domů s tím, že se vrátím až v pondělí.
Pondělí 3. 10. 2011 byl můj první školní den na VŠ. Hned v 8h mi začínala úúplně první přednáška a tahle úúplně první přednáška byla snad v úúúplně nejhornějším patře budovy, kde jsme se většinu času vzdělávali. Byly to 2h Starověku s docentem, kterého jsme již znali z přijímaček. Noví spolužáci vypadali celkem sympaticky. Bohužel však nemohu říci, že bychom se nějak více poznali (až na pár osob), jelikož studium je oproti střední škole velmi volné a často jsme spojeni s jinými ročníky i obory. Takže i po roce se známe spíše od vidění, i když pár lidí jsem poznala samozřejmě více, za což jsem ráda. Všeobecně mám ráda hodně kamarádů kolem sebe, byla jsem tak zvyklá ze střední. Bohužel však musím říct, že v mé třídě na VŠ jsem objevila snad jen 5 pro mne zajímavých lidí, které bych chtěla dál do budoucna více poznat, u ostatních si nejsem jistá, jestli by to mělo smysl kvůli jiným cílům, hodnotám i názorům. :-)
No a teď abych to zkrátila - více k předmětům. Hodiny starověku se ukázaly být dosti nudné - nikoli svým obsahem, ten byl velmi zajímavý, jelikož Řekové i Římané měli pestrou minulost plnou nečekaných zvratů, bojů, válek, ale i z dnešního hlediska zvláštním každodenním životem, nicméně přednášející to opravdu neuměl podat. Opravdu jsem mnohdy nechápala, jak někdo dokáže zabít tak krásná témata, tak nudným, monotónním vyprávěním a neustálým, otravným odkašláváním. Chudák César i u líčení jeho vyčerpávajícího života jsem párkrát usnula "natvrdo" :-D Snad jen jeho syn Kaisarión, který byl zplozen při dostaveníčku Césara s Kleopatrou mne trochu probral :-D Co se týče zkoušení ze Starověku...bylo to úděsné. Učila jsem se na to spoustu dní v kuse, vše zápisek po zápisku, přečetla 2 odborné knihy a šla tam s tím, že nesmím dostat jediné téma, které jsem si nestihla dodělat - Konec Římské říše... No co jsem dostala za téma? Samozřejmě, že to jediné, co jsem nechtěla a tak všechno mé poctivě nadrcené učivo přišlo nazmar a u zkoušky jsem byla za debila (aspoň v očích docenta jsem to celých 45 minut zkoušení viděla). V duchu jsem si říkala, ať už je konec a ten né a né přijít. Takže jsem si potupně vyslechla, jak to nestálo za nic, ale že ze mě aspoň něco vypadlo (to něco bylo něco z Wikipedie, z ohavného zdroje plného blbostí a nesprávností, který bychom údajně neměli vůbec využívat, na které jsem den před zkouškou hledala aspoň pár informací o daném tématu - kdyby něco, tak ať aspoň něco vím). Díky bohu, že mi dal dvě méně, takže už jsem ten očistec a pérování před mapou světa nemusela podstoupit znovu :-)))
Dalším předmětem, který by stál za zmínku, byly určitě Pomocné vědy historické. Tento předmět měl 2 části - dvou hodinovou přednášku a hodinový seminář. Přednáška byla vedena dalším z profesorů. Ačkoli se zdál zprvu sympatický, brzy jsme změnili názor (aspoň já a má nejlepší kamarádka). Nechci tu o někom psát něco špatného, ale tento člověk byl prostě synonymem pro aroganci a povýšenost nad ostatními. Na přednáškách nám hned v úvodu řekl, že nemáme číst sračky (tím myslel historické časopisy psané lidmi, kteří nemají titul, později se ukázalo, že Pan Dokonalý sám do takového časopisu píše, hlavně, že je nazývá sračkami), nevybíravě se vyjádřil o lidech bez vysokoškolského vzdělání (dle něho jsme asi všichni naprosté nicky, aspoň dokud nebudeme mít minimálně magistra), o papežovi prohlásil, že to je největší děvka (tuším, že v historii už to někdo prohlásil, ale už vůbec nevím, proč to křičel při přednáškách) a bylo by toho víc... Zajímavé bylo ovšem až ústní zkoušení. Všichni jsme se tam velmi obávali, někteří si zkoušku museli zopakovat. Přede mnou šla ke zkoušce má kamarádka a já si zatím psala vedle u stolečku zápisky k tématu, které jsem si vytáhla a sledovala jsem styl zkoušení. Bylo to fakt špatné. Když se kamarádky otázal, odkud je a ona mu odpověděla, začal na ni křičet: "Ale já znám 9 obcí s tímto jménem a v jedné mám i chatu!" Naprosto zle, beze srandy na ni vyjel. Celou dobu, co mluvila, se na ni nedíval, buď chodil po místnosti a občas hnusně odsekl "Hm" nebo se houpal na židli a hrál si s propiskou, jako-by tam ani nikoho neměl. Zkrátka, chování velmi arogantní. Člověk si tam opravdu připadal, jako jedna velká nula. Naštěstí jsem z tohoto zkoušení vyšla velmi dobře, a i když mi zprvu dělal to samé - houpal se na židli, čučel naschvál na druhou stranu, aby se mi nemusel podívat do tváře a cvakal si s propiskou, nenechala jsem se vykolejit a rázně jsem mluvila dál a dál, dokud mne nezastavil a nezačal si mne trochu víc všímat. Odešla jsem s jedničkou, ale neodpustil si mi vytknout aspoň něco: "Je vidět, že se učíte, ale učíte se moc, neměla byste to přehánět." Přišlo mi to úsměvné :-D
"Vtipné" bylo i zkoušení z předmětu Odborný písemný projev. Učitel, který tento předmět vedl, NIKDY nepřišel na svou hodinu včas, pokaždé měl minimálně 15 minut zpoždění. Vážně nechápu, jak může být někdo tak nedochvilný a jak si to vůbec může dovolit, když je za to učení placený?! Pokud bych měla za tohle platit školné, které nám chtěli zavést, tak bych hodně protestovala. Dokonce se i stalo, že po velmi dlouhé době přišel, 10 minut mluvil a zase odešel. Zkouška byla formou testu, který ve stejné verzi dával skupinkám lidí daný termín. Objevila se tam otázka, na kterou nikdo neznal odpověď (ano, ani internet ne :D ), jelikož nám nikdy nic takového neříkal a tak se stalo, že snad nikdo v žádné skupině neměl vše správně a učiteli to vůbec nebylo divné. Navíc, jak se ukázalo, nebyl tak sympatický, jak se zprvu zdál a jakmile po něm někdo něco chtěl, tak byl dost nepříjemný. Já byla pokárána za své písmo (mám ho v psací podobě hůře čitelné, to vím) ačkoli jsem mu vše psala tiskacím, takový luxus dopřávám jen vybraným jedincům a on si ještě stěžuje! :-D


Že se to nečte zase tak špatně? Já pořád nevím, proč si každý stěžuje :-)

Německý jazyk... to je kapitola sama o sobě. Ještě nyní nechápu, jak jsem to vůbec dokázala přežít?! Opravdu masakr. Měli jsme mít na výuku 2 učitele - na gramatiku ženu (velmi hodná, naučila nás toho spoustu, zkoušky jsme konali u ní) a na zlepšení komunikace rodilého mluvčího - asi 60 - 70 let starého docenta. Fajn, docela jsem měla strach, jak budu jako začátečník rozumět někomu, kdo má němčinu jako mateřský jazyk. Obavy opadly hned po první 2 hodinovce s tímto šílencem :-D Vůbec s námi nemluvil německy, ale česky se silným německým přízvukem a občasnými chybkami. To by vůbec nevadilo, kdyby nás ovšem neučil blbiny. Bylo toho opravdu hodně, takže vyberu jen namátkově věci, které se při hodinách odehrály: 1.) Správnou výslovnost písmene el nás učil na slově "Hitler", takže jsme museli všichni hlasitě skandovat toto jméno a učitel se ještě vztekal, že to vyslovujeme špatně, 2.) tvrdil nám, že Čechy mají moře, že to četl v jakési knížce a nenechal si to vymluvit, udělal z nás tupce, co to neví 3.) Řekl nám, že při jeho hodinách smí mluvit pouze ženy. Kluky dost napadal, jednomu řekl, ať vyskočí z okna. Dokonce jim jednou řekl, ať táhnou bojovat na frontu...tak se zvedli a odešli z hodiny. 4.) Zcela vážně nám tvrdil, že Jan Hus byl mušketýr. A vztekal se, že nevíme, jak mušketýři tleskají, načež začal klepat kloubem ukazováčku do lavice s tím, že takhle se má tleskat a že on to tak dělá, protože je mušketýr. 5.) Učil nás jezdit na koni. Nasedl na svůj kufřík a jezdil s ním po třídě. 6.) Označoval nás válečným zařízením a oddíly, například 2 slečny byly označeny, že jsou stíhačky. 7.) Neustále nám "vyhrožoval", že dnes s námi žádného Hitlera brát nebude (my to ani nechtěli, to bylo jeho nejoblíbenější téma). 8.) Začal na nás křičet: "Kdo je váš národní hrdina? Kdo to je?" Když jsme řekli, že nevíme (často jsme nechápali, co chce slyšet), vytáhl časopis, na jehož titulce byla velká fotografie Hitlera se slovy "To je váš hrdina!" Jedna ze studentek se rozhodla odporovat a sdělila mu: "No tohle je spíš váš národní hrdina!" Statečné děvče :D :D :D 9.) Řekl studentkám, že jsou oblečené jak z Wehrmachtu. 10.) Řekl, že nás už učit nebude, ať na jeho hodiny nechodíme. Vytáhl si noviny z brašny a začal si číst. Nechal nás sedět v lavicích a nevšímal si nás. (Nic jsme mu neudělali!) Bylo toho mnohem více, ale myslím, že 10 věcí bohatě stačí na to, aby každému bylo jasné, že německy jsme se opravdu nenaučili, zato jsme si zažili dosti stresující hodiny :-D
Abych ale zase jen nehanila, tak výborným předmětem byl Středověk, Dějiny náboženství či Evropské malířství i Dějiny umění, kde hodiny nebyly vůbec nudné a přednášky jsem navštěvovala velmi ráda. Tady bylo vidět, že přednášející skutečně ví, o čem mluví a že mají i přátelskou a vlídnou tvář vůči studentům. A v přátelské atmosféře se učí vždy lépe.


V Dějinách umění jsme byli obeznámeni s obrovským množstvím umělců - malířů, architektů i sochařů. Mě nejvíce zaujal manýristický malíř Agnolo Bronzino se svým dílem Alegorie Venuše s Kupidem (1540-1545). Je tam tolik skryté symboliky!



Vraťme se ale ke každodennímu životu studenta. Vzpomenete-li si na mé vyprávění o koleji, jistě vám neunikne, že jsem stále nezmínila svou spolubydlící. Seznámení proběhlo podle mě úplně skvěle, přišla jsem na pokoj až večer, poněvadž jsem byla ještě obhlédnout místní nákupní centrum a provětrat peněženku :-)) Hned jsme si padly do noty a rozumíme si skvěle doteď, je to fajn a nekonfliktní holka a i příští rok spolu budeme bydlet, i když pokoj už budeme mít jiný.
Večer prvního dne nastala ona chvíle, kdy jsem měla jít do těch hororových sprch, co byly popisovány na internetu. Vyzbrojila jsem se žabkami a s celým arsenálem kosmetických pomocníčků jsem vplula do koupelny. A vůbec to nevypadalo děsivě, 2 oddělené sprcháče se závěsem, vše nově zrekonstruované, akorát poměrně dost lidí - dost svědků, co na mě překvapeně koukalo, když jsem se do sprchy navezla v žabkách :D :D To bylo poprvé a naposled, kdy jsem je použila. Za prvé se to ukázalo jako dosti nepraktické (Co s mokrými v mini pokojíku s mini radiátorkem?) a pro ostatní i divné. A jak je vidět, přežila jsem i bez nich :-D Zas mi ten internet kecal! :D
A jak probíhaly následující dny? Vlastně dosti stejně. Každý den, kromě pátku jsme měli různě rozházené vyučovací hodiny, takže někdy jsme měli hodiny ráno, někdy až k 8. hodině večerní. Když zbylo trochu volného času, chodili jsme snad 2 km pěšky do místního nákupního centra, pokochali jsme se v obchodech s oblečením, nakoupili si jídlo k večeři a šli zase zpět. Jelikož studenti historie mají mnoho povinné četby, trávila jsem večery nad knihami a četla a četla odbornou literaturu, zatímco ostatní obory měly evidentně času dost, jelikož pořádaly pravidelně "pařby" na pokojích. Někdy jsem jim dost záviděla, ale občas mě ostatní studenti pořádně štvali. Hlavně ze začátku roku byli všichni dost rozjaření a tak nám každý večer mlátili napití kluci na dveře u pokoje, ať je pustíme, že chtějí za námi. :-)) Do jisté míry by se to dalo přejít s úsměvem, kdyby občas dost často nepoužívali hrubé výrazy, které tu nebudu reprodukovat :-) Jednou nám tito nadržení samečkové málem vyrazili dveře, naštěstí se jednomu udělalo nevolno a tak se pozornost stočila k němu a dali nám pokoj...
Život na kolejích často znepříjemňovali také jedinci, kteří nebyli zrovna moc čistotní nebo nejednali fér vůči ostatním. Tak například byly permanentně znečištěné záchody, nechápala jsem, jak můžou některé slečny takovou spoušť po sobě vůbec zanechat! Asi si toho všimly i ostatní holky, protože se nakonec objevil na toaletě výstražný papír s upozorněním na používání záchodové štětky... :D Společná lednice pro celé patro (22 pokojů po 2 - 4 lidech) byla taky dobrým šprýmem. Na dvířkách se často hemžily vzkazy jako: "Doufám, že ti moje kuře na paprice aspoň chutnalo, ty hajzle!" nebo "Hej ty, cos mi sežral dort, vrať zpátky aspoň krabičku!" Naštěstí jsem se s krádeží nesetkala já, i když spolubydlící to odnesla hned 2x. Poprvé si do ledničky uschovala kus salámu v celku, když ráno přišla, půlka byla pryč. Po několika měsících si dodala odvahy a jídlo do ledničky dala zase. Tentokrát toho byla plná igelitka - šunka, salám, cherry rajčátka, lučina... už nikdy neviděla ani tu tašku... Jo, takhle šetří někteří studenti :-D
Rozhodla jsem se úschovu potravin řešit jinak - dát je na parapet za okno. Bohužel mi můj plán překazili, jelikož jsem nebyla jediná, koho to napadlo, a za okny se hemžily lahváče, a kdo ví, co ještě, což se samozřejmě nelíbilo škole. Takže byl vydán zákaz. Dodržovala jsem ho. Ovšem spolubydlící jednou dala malinkou pomazánku v plastovém kelímku za okno s tím, že si ji za chvíli vezme. Zapomněla na ni. Přes víkend jsme dostaly obě dvě email s oznámením o pokutě za skladování potravin na zakázaném místě, naštěstí to po nás nakonec platit nechtěli.
Ke konci roku jsme museli všichni pokoje vyklidit. Přišly nám emaily s pokyny, co dělat - vytřít podlahu, přinést čisté ložní prádlo, umýt skříně, stoly, šuplíky, koš… Říkala jsem si, že za 2500 Kč měsíčně, které jsem za ten pidi pokojík platila, mohli aspoň vytřít podlahu sami, když budou mít 3 měsíce volno. Hlavně jsme na pokoji neměli ani koště, natož hadr. Kbelík se nakonec sehnal, hadr také, takže jsem lezla po čtyřech a uklízela a uklízela. No, předávala jsem špičkově vyčištěný pokoj :-D I paní, co ho ode mě přebírala říkala, že to je vše vzorně vypucované :-) Říkala jsem si, že budou mít aspoň uklízečky radost, jelikož den před tím makaly v pokoji naproti, kde dříve sídlili 2 kluci, dost bujaří pařmeni. Zaslechla jsem část rozhovoru uklízeček:
"Kdo tu proboha bydlel?!"
"No vždyť jsem ti říkala, že ti dva chemici. Podívej! Je nablito za stolem, za postelí i v posteli!!"
Musela jsem se v duchu smát, nedalo se to vydržet :-)
Když jsem se loučila s pokojem (před 3 dny), bylo mi ouzko. I když byl ošklivý, měla jsem to tam ráda. Při čekání na paní, které si ho měla převzít, najednou někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem, že je to ona, tak jsem hned otevřela a tam najednou 2 mladíci, tak 20letí, v kvádrech, s deskami a s úsměvem a vykulenými oči na mě zírali. Najednou začali mluvit velmi špatnou češtinou, že by mi chtěli ukázat správnou cestu k Bohu a blá blá blá... Jehovisti! Už neotravují jen na vesnicích, ale i na kolejích, vsadím se, že proklouzli předními dveřmi a nikdo o nich nevěděl. Poslala jsem je do háje, jelikož nemám ráda takové věci. Ještě si pak odchytli chudáka mamku, která šla za mnou po chodbě, tam taky nesklidili úspěch :-D
Vlastně se už dostávám konečně k závěru. Jakmile jsme s mamkou odešly z kolejí, jely jsme spolu nakupovat, večer jsme na nádraží vyzvedly tátu a tradá domů.
Hned následujícího dne (včera) jsme jeli pro nové členy rodiny - 2 malá koťátka. Jedno je bílé a má krapítek delší srst (maminka je perská kočka) a druhé bílo-zrzavé, jsou to chlapáci a dostali jména Čiko a Monty. Budu mít o prázdninách co dělat, abych je uhlídala :-)


Jelikož se mi nepodařilo sehnat (zatím) brigádu, budu pravděpodobně pořád doma. Ovšem rozhodla jsem se si udělat autoškolu. V úterý jdu poprvé - domluvit se :-))) Takže až stoupne počet mrtvých na silnici v Pardubickém kraji, víte, kdo to bude mít na svědomí :-D

Loučím se s vámi a přeji krááásné prázdniny a kdo to dočetl až sem, může nechat komentář, docela by mě to zajímalo :-D
S pozdravem,
Minion Líbající