Česká pošta - horor nebo zajímavá zkušenost?

22. září 2011 v 23:08 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Následující článek se sice retra vůbec netýká, ale nemohla jsem si odpustit ho nenapsat. Usmívající se Možná někomu pomůže (pamatuji si, že i já jsem na internetu hledala nějaký článek o práci na poště, protože mne zajímalo, jak to tam chodí), možná ne, každopádně pro mě bude mít hodnotu, jelikož aspoň nezapomenu na to, čím jsem si letošní prázdniny prošla a jednou se nad tím pobavím a zavzpomínám Smějící se



Možná jste si všimli, že jsem na blog od června do začátku září nic nenapsala. Mělo to ostatně svůj důvod, poněvadž jsem byla poměrně zaneprázdněná.
Našla jsem si brigádu na poště s tím, že budu třídit dopisy do přihrádek. Z toho nakonec sešlo a volná byla pouze pozice listovní doručovatelky. Šla jsem do toho. Peníze za to slibovali pěkné - cca 10 tis. a celkově jsem na tom neviděla nic těžkého. Představovala jsem si domky se zahrádkami, poštovní schránky a sebe, jak tam pěkně doručuju těch pár pohledů, co chodí a pak alou domů. Prostě představa ideální práce :-)
První den jsem byla značně nervózní, nevěděla jsem, jak to nakonec bude a také mi vadilo, že ani nevím, jak to na poště vypadá a neznám město, ve kterém budu doručovat. Přišla jsem před velkou starou budovu a vlezla donitř. Za skleněným okénkem seděla postarší paní, která mi tlačítkem otevřela dveře. Dostala jsem se na dlouhou vykachlíkovanou chodbu a zaplula do prvních otevřených dveří. Objevila se přede mnou místnost, při jejíchž stěnách byly stolky s přihrádkami, celkem jich tam bylo (jak jsem později zjistila) 25 a u každého seděl jeden pracující. Po delším shánění volného poštovního doručovatele, který by mě zaučil, se mě ujala jedna paní. Posadila mě k jednomu ze stolků s tím, že to bude po 2 měsíce moje pracovní místo. Také se mi omlouvala, že nemá nic připraveného, protože nevěděla, že jí brigádník přijde. Nevadilo mi to.

Pracovní místo

Pobídla mě, abych šla s ní na "sál" (tak říkají velké místnosti, kde je roztříděná pošta pro jednotlivé rajóny do kupiček s čísly, listonoš si bere ty kupičky, které jsou označeny číslem jeho rajónu), vzala všechny s číslem 11, jsem tedy jedenáctka pomyslela jsem si s úsměvem :-)
Nabraly jsme spolu tolik pošty, že jsem ji nesla v náručí a ještě jsme měly plnou tašku na kolečkách. Tyto zásilky jsme donesly zpět na "dílnu" a malou poštu (tedy klasické menší dopisy o rozměru A5) jsme položily na pracovní stolek. Velkou poštu A4 + občasné balíčky jsme vyndaly na stůl, který byl uprostřed místnosti. Paní mi dala čtvrtku, na které bylo 6 obdélníků s vypsanými popisnými čísly - zásilky jsem tedy třídila do 6 kupiček podle čísel a řadila je tak, aby např. čísla 34 byla u sebe, následující dům byl č. 33, takže zásilky 33 byly pod 34 atd...Bylo to docela těžké - spousta čísel, člověku z toho šla hlava kolem. Navíc jsem musela dávat pozor na doporučené dopisy nebo-li rekomanda - ty se zařadit nesměla, ale musela se dávat na další speciální kupku, neboť je každá doručovatelka musí zaevidovat. Ztráta takového rekomanda stojí pošťáka 500 Kč dolů z výplaty (takto mi bylo pohrozeno, takže jsem se pochopitelně bála, aby se s doporučenými dopisy nic nestalo). Řeknu vám, že písmeno R se mi za ty měsíce přímo zhnusilo Smějící se
Po srovnání velké pošty jsem šla na tu menší. Paní mi nalepila na každou přihrádku u stolku kartičku s popisnými čísly - vzala jsem tedy vždy štus dopisů a strkala je po jednom do příslušné přihrádky. Nemyslete si, že to šlo rychle! Bylo to svým způsobem náročné - musíte sledovat čísla, také to, jestli se na dopise naukrývá zlověstné R a navíc vás rozrušuje ruch kolem - ženské se překřikují, klábosí a když vidíte, jak jim to jde od ruky, že mají roztříděno do 5 minut, zatímco vy se s tím pipláte a jste pomalí, tak vás to akorát znervózní. Začalo mi to tam připadat jako jeden velký závod, závod o to, kdo bude rychlejší...
Když bylo roztříděno, musela jsem vzniklé kupičky z přihrádek vyndat a srovnat tak, aby šla čísla za sebou. Dělalo se to tak, že se dopisy se stejnými čísly dávaly na sebe a potom se vždy první dopis postavil a ostatní nechaly ležet - tedy např. číslo 2589 - první dopis stál, další ležely, hned následovalo 2588 - opět první stál a další ležely a tak to šlo dál, dokud nebylo poslední číslo na daném úseku. Celý vzniklý balíček se zagumičkoval a postavil ve správném pořadí na stůl.
Následovalo třídění rekomand, která jsem při prvotním rozdělování pošty vyndala na zvláštní kupku. Tyto doporučené dopisy jsem opět rozdělovala do přihrádek podle čísel úseků. Tentokrát jsem musela vyřazovat zásilky, které byly pro stejnou osobu nebo firmu v množství větším než 5 kusů. V takovém případě se totiž sepisuje tzv. úhrnný dodací list nebo-li, jak říkají pošťáci "udělák" :-) Výhodou je, že z každého dopisu opíšete pouze číslo rekomanda a podací poštu - tím se zjednoduší práce. Pozor se musí dávat také na dosílky a odnosy - dosílka je služba, kdy si adresát zaplatil za přeposílání pošty na jinou adresu a odnos je to, že poštu daného adresáta posíláte na jinou poštu ve městě, kde si dotyčný dopisy osobně vyzvedne. Pokud to spletete a dopis omylem vrátíte zpět jako nedoručitelný, je dost možné, že si adresát bude stěžovat a pro vás nastanou zbytečné problémy. Ostatní rekomanda jsem srovnala tak, že jsem jela od konečných popisných čísel rajónu až po ty počáteční (dopisy počátečních byly nahoře). Vznikla tak kupka.
Musela jsem si připravit Dodací list - list, na kterém jsou řádky, kde se píše vždy z každého doporučeného dopisu číslo rekomanda, podací pošta, jméno a příjmení adresáta a ulice s číslem popisným. Na každé rekomando jsem také dávala razítko "Nezastižen - oznámeno např. 2.8.2011 Konec odběrní lhůty 17.8.2011" - to z toho důvodu, že pokud bych se nedozvonila na adresáta (rekomando se vydává pouze na podpis dané osoby), tak musím zásilku uložit na ukládací poště a tam musí vědět, do kdy bude dopis nebo balík na poště uložen a kdy ho budou moct poslat zpět odesílateli jako nevyzvednutý (to se stane, pokud si ho adresát ve lhůtě nevyzvedne).
Sepisování těchto rekomand bylo mnohdy nekonečné... Zatímco jiné dámy si už spokojeně vyrážely na rajón roznášet, já stále psala a psala... mívala jsem i 150 - 160 rekomand denně zatímco jiné měly max. 30. Když jsem jich měla jednou "pouze" 80, nemohla jsem tomu uvěřit :-) Holt záleží na tom, jaké budete mít štěstí na přidělení rajónu...
Když se list dopsal, bylo potřeba sečíst rekomanda a rekomanda s dodejkami - ano to jsem vám vlastně ještě zapomněla říct :-D Aby toho nebylo málo, tak musíte rozlišovat rekomanda s dodejkami od obyčejných. Dodejka je takové potvrzení pro odesílatele, které se mu vrací s tím, že byla zásilka dodána. Adresát se na ni musí podepsat a listonoš ji potom z dopisu odtrhne a odnese zpět. Nesmí se ztratit - jinak bohužel opět pokuta Smějící se V listu se značí přeškrtnutím čtverečku. Také je několik druhů doporučených zásilek - jsou obyčejné, kde vyžadujete pouze podpis, do vlastních rukou - musíte opsat číslo občanky + vyžadujete podpis pouze adresáta, a potom ty s pruhem - "Velké barevné zlo", jak jsem jim říkala :-) Lidé je nemají moc rádi, protože většinou nevěští nic dobrého - posílají je soudy, exekutoři, magistráty, obce, právníci... a je s němi těžká práce, protože tady je potřeba velká zodpovědnost, jsou velmi hlídané.
Těchto barevných zlounů je zase několik druhů, každý druh má jiné označení - zkratku, která se k nim připisuje do Dodacího listu, aby vyúčtující věděla, jakou zásilku měl vlastně doručovatel v ruce. Začneme červenými - ty jsou vždy do vlastních rukou výhradně jen adresáta - označení je tedy DR (= dodejka + ruce), většinou se ukládají na 15 dnů, ale pokud je na nich uvedeno 10 dnů, tak se do karty pod DR napíše UX (=uložit + římsky 10) a také může být připsáno Vložit do schránky - v tomto případě připíšeme ještě SA (= schránka + ano). Slovní spojení "Vložit do schránky" znamená, že odesílatel požaduje v případě, že listonoš nezastihl adresáta doma, zásilka byla uložena na požadovaný počet dní a dotyčný si ji stejně nevyzvedl, vložení dopisu do schránky adresáta bez oznámení. Pošťák pak jenom odtrhne dodejku, zaškrtne vloženo do schránky, dopis tam hodí a už se o něho nestará.
Další barvičkou byla modrá. Označení modrého dopisu v Dodacím listu je vždy DZ nebo-li dodejka + do rukou zmocněnce. Znamená to, že dopis může převzít pouze adresát na občanku nebo jeho zmocněnec po předložení průkazu zmocněnce. Opět se může objevit požadavek 10 dnů (UX) a vložení do schránky (SA).
Skutečnou "lahůdkou" byly ale dopisy zelené - ty se ještě rozlišují na typ I., typ II. a typ III. Úplně nejlehčí manipulace je s typem 3 - pošťák není povinnen zvonit na adresáta, pouze odtrhne dodejku a dopis vhazuje do schránky. Do karty se značí zkratkou DR a NU (= dodejka + do vl. rukou + neukládat). Typ 2 chodil výjimečně - zásilka tohoto druhu se po nezastižení adresáta ukládá na 10 dní a poté se vrací odesílateli. Označení bylo DR, NS, UX (= dodejka do vl. rukou + schránka ne + uložit 10 dní). Typ 1 byl asi nejběžnější "zeleňák". Tento dopis se po nezastižení adresáta ukládá na 10 dní a po 10 dnech se pošťákovi vrátí a ten ho potom pouze vhodí do schránky, už nemusí ani zvonit. Označení je DR, SA, UX (dodejka + ruce + schránka ano + uložit 10 dnů).

Obávané dopisy s pruhem :-)

Po sepsání všech rekomand bylo nutné je zařadit do pošty - doporučený dopis se bere jako něco víc, proto se do předem srovnaných balíčků zařazuje vždy nastojato a je prvním dopisem v kupičce dopisů se stejným číslem domu. Pokud bylo méně pošty, řadila jsem rekomanda do všech kupiček, jestliže ale bylo pošty hodně a nevešla by se mi do tašek, musela jsem polovinu zásilek k doručení posílat v pytli do jedné hospody, kterou jsem měla v půlce rajónu. Do této pošty se rekomanda řadit nesměla, jelikož se s pytlem mohlo lehce stát to, že by se ztratil.
Balíčky se poté naskládaly do tašky na kolečkách a to tak, že pošta pro adresáty na konci rajónu byla vespod a postupňe se tak naskládaly zagumičkované kupičky až nahoru. Dodací list jsem orazítkovala, vložila ho do černých pošťáckých desek, doplnila jsem si do nich výzvy, abych je mohla psát v případě nezastižení adresáta a mohla jsem vyrazit na rajón. Konečně začínala etapa skutečného doručování Smějící se
Prvních 5 dnů se mnou chodila paní na zaučení, 6. den už jsem šla sama. Můžu vám říct, že pošťákův první samostatný den je docela peklo. Týden přede mnou začínala na poště slečna a ta se vrátila až v 18 hodin a to ji museli po městě ještě nahánět, protože nevěděli, kde je. Paní mi také vyprávěla, že jednou zaučovala hocha, který byl celou dobu v pohodě a nad věcí a když šel poprvé sám, tak nechal stát tašku s poštou na ulici a utekl, protože to nezvládl. Přiznávám se, že jsem se dost bála a měla obavy, abych se na poštu vůbec vrátila. Dopadlo to ale dobře a bez újmy jsem se vrátila "už" v 15h. Smějící se Tak a teď něco k tomu, jak to vlastně na takovém rajónu probíhalo...
S připravenou taškou jsem z pošty vycházela většinou mezi 8:30 - 9:30h. Bylo potřeba se dopravit na místo doručování, protože taška vážila hodně a rajón byl docela daleko, využívala jsem služeb MHD. Ze začátku jsem měla hrůzu z toho, jestli tašku do autobusu vyzvednu. Zaučovatelka mi řekla, že se nemusím bát, protože mi určitě někdo pomůže... Později jsem se těmto slovům musela smát, zažila jsem si totiž na vlastní kůži typickou povahu Čechů - tedy hlavně dát od všeho, co se mě netýká, ruce pryč... Když jsem totiž ověšená těžkými taškami nastupovala prostředními dveřmi, všichni ostatní se nahrnuli k oboum bočním vstupům jen proto, abych po nich náhodou něco nechtěla a dělali, že mě nevidí... ti, co vystupovali se zase bezohledně hrnuli ven, div mě nesrazili... Ještě, že řidič soucítil a aspoň počkal, než se do busu vydrápu a neujel mi Usmívající se

Část pošty určená k roznosu, stejné množství na mě čekalo u dalšího "nabíracího" místa... Bylo velmi namáhavé všechno pobrat a dopravit se na místo - to vše, co je na obrázku nesl pouze jeden člověk...

Do mého rajónu patřila část hlavního náměstí ve městě a asi 5 ulic a menší náměstíčko, dohromady jsem denně nachodila přes 7km. Cesta MHD sem trvala okolo 10 minut, roznášela jsem většinou okolo 4 hodin s tím, že jsem od rána neměla žádnou pauzu, protože jsem musela hodně spěchat. Což bylo docela náročné, jelikož jsem často hlady a žízní šilhala, nohy mi umíraly a denně jsem sváděla boj s počasím - když pršelo, tak jsem kromě černých desek, příručních tašek a tašky na kolecčkách táhla ještě deštník, když bylo větrno, tak téměř nešly psát výzvy a u dveří lidem zvonilo rozcuchané strašidlo, a když slunečno, tak jsem si chvílema připadala jako někde v poušti, kde se plazím s vidinou oázy. Smějící se Párkrát jsem si říkala, že se tomu klukovi, co vzal nohy na ramena a o poště už nikdy nechtěl slyšet, ani nedivím....
Začínala jsem 12. patrovým věžákem. Měl ty nejdebilnější (jinak to říct nejde) zvonky, co jsem viděla... Zazvonili jste a 5 minut čekali, než to přestane pípat a budete moci zazvonit jinam... Neuvěřitelná ztráta času, když si představíte, že jsem do tohohle domu nosila i 7 rekomand denně a lidi se ozvali jen 2. Dalším hororem ve věžácích obecně byly schránky. Často byly špatně označené a hodně zanedbané, že jsem nemohla jména ani přečíst, člověk se štítil na to šáhnout a navíc to obrovské množství! I 100 schránek v jednom domě! Pro názornou představu - držela jsem dopis pro pana Gola a musela jsem jet schránku po schránce, dokud jsem ji nenašla! A ještě lepší bylo, když jsem měla dopisy pro p. Nováka a v domě jich žilo po 5 rodinách! To si pak musíte dávat velký pozor, abyste dopis nehodili k Marii Novákové s tím, že to bude určitě manželka a o kus dál nenašli další Novákovic schránku... Opravdu totiž není jedno, kam to hodíte - někteří lidé jsou velmi hákliví a ihned by si stěžovali... Zábavné je také to, že zvoníte a lidé místo toho, aby se ozvali otvírají rovnou dveře - přitom neví, že zvoní pošta a mají si jít dolů. Jednou jsem zazvonila podruhé a ještě mě paní seřvala, co furt zvoním, že mě přeci pouští, až pak ji došlo, že si má jít dolů pro balík...

Zanedbané schránky - tyto na fotce patřily k těm lepším, bylo i hůř :-)

Cesta pokračovala přes další menší věžáčky až na náměstí, kde začínaly firmy. Poštu jsem nosila do divadla, k doktorovi (kde byla velice arogantní a náladová sestřička, která mě často nechávala stát dlouho za dveřmi... Jednou po dlouhé době, kdy mi nikdo neotvíral jsem zaklepala podruhé a dostalo se mi takového seřvání, proč klepu, že mě snad slyší a není hluchá, že už jsem příště poslušně čekala dokud madam nepřišla... Od té doby bylo mezi námi, aspoň z její strany jsem to cítila, takové dusno a často se do mě navážela s tím, že se jí nelíbí moje písmo... opravdu jsem ji nechápala, doporučuji jí navštívit psychologa a to co nejdřív...) Smějící se, městský úřad, hygiena, menší domky + dům hrůzy, další věžáky, právníci (kam chodilo i 100 rekomand denně), restaurace, reality, drobné prodejny - obuv, Vesna, zverimex, květiny, mobily, CK atd... Závěr rajónu tvořily opět věžáky - tedy 3 budovy o celkem 11 vchodech.
Kromě maličko narušené sestřičky jsem se denně na rajóně setkávala s obrovským množstvím lidí a zažívala spoustu komických i smutných situací, bylo by škoda se nepodělit :-)

Asi nejúsměvnější příhoda se mi stala, když jsem nesla důchod jedné starší paní. Dole na nástěnce jsem si zjistila, že paní bydlí ve 2. patře. Vyjela jsem tedy nahoru výtahem a dostala se na dlouhou chodbu, kde byla naprostá tma. Šla jsem pomalu dál a za rohem jsem si všimla, že nakonci chodby jsou pootevřené dveře. Když jsem se blížila, dveře se najednou otevřely a v nich stála drobná paní a usmívala se na mě. Pozdravila jsem a řekla, že nesu důchod. Paní mě uvítala a pozvala dál s tím, že má na mě ještě prosbičku - jestli bych jí prý nenastříkala do uší ušní kapky, že to sama nezvládne Smějící se Samozřejmě, že jsem jí pomohla a musela jsem se smát, když paní po každém stříknutí radostně vyjekla se slovy "Už to šumííí" Smějící se
S důchodama jsem si obecně užila dost "legrace". Pošťák je roznáší každý sudý den, lidé většinou ví, kdy jim důchod přijde, a tak vyčkávají doma. Pro listonoše je to další práce navíc, musí ráno peníze vybrat, podepsat papíry, peníze rozpočítat do balíčků pro jednotlivé lidi a uložit si je nejlépe do batůžku. Já jsem měla jednou u sebe přes 70 000, docela mě to znervózňovalo, protože jak už to bývá - za ztrátu by byly peníze opět strhnuty z výplaty doručovateli. Někteří lidé vám za donášku dají "dýško", od jednoho staršího pána jsem dostávala 100 Kč - tak vysokou částku jsem se zdráhala vzít, ale pán se rozčiloval, prý to tak dává každému, takže jsem si peníze vzít musela... Většinou se však částka pohybovala okolo 10 - 20 Kč, překvapilo mě, že spíš ti bohatší důchodci, kteří měli vysoké důchody a věděla jsem o nich, že podnikají a žijí si docela v luxusu nedávali nic, zatímco ti, kterým důchod stačil sotva na to, aby ten měsíc přežili a měli co jíst, pošťákovi dýško doslova vnucovali. Až mi někdy bylo blbé si to brát, ale oni mi to už od první vteřiny strkali do ruky, ještě než jsem jim ten důchod vůbec vyplatila :-)

Výše jsem se zmínila o domu hrůzy, tak bych vám teď ráda vysvětlila, proč jsem mu tak říkala. Byl to krásný, starý řadový dům u náměstí s typickou šedivou omítkou, starými okny a velikými dřevěnými dveřmi, na nichž byly upevněny 2 schránky. Dosud to vypadá idylicky, že? To by ale nesměla být nad tou jednou schránkou upevněná cedule s dobrmanem, který drží v zubeh utrženou lidskou ruku a všude kolem stříká krev. Věděla jsem také, že tam nebydlí žádní andílkové. Věčně tam totiž chodily zásilky od soudů a exekutorů, naštěstí to byly rekomanda typu 3, takžejsem zvonit nemusela... ale jednou přišlo jedničkové, takže jsem si dodala odvahy a zazvonila... Dobu se nic nedělo, až asi po 3 minutách se v druhém patře rozletělo okno a uslyšela jsem hrubý mužský hlas z jehož tónu bylo znát, že ten, kdo zazvonil, ho opravdu naštval. "Co je?!" ozvalo se zezhora. Odpověděla jsem, že nesu rekomando na podpis... načež po mně ten kdosi hodil klíčem a ať si prý odemknu a dojdu nahoru... Otevřela jsem ty veliké dveře a přede mnou se objevilo staré schodiště, šla jsem nahoru, kde jsem si kromě nepořádku všimla i otevřených dveří od bytu. Vešla jsem tedy dovnitř. U stolku seděl hodně starý pán s již připravenou občankou, takže jsme danou věc vyřídili velmi rychle. V dalším pokoji bylo asi 6 lidí a něco tam dělali kolem starého gauče. Moc jsem se tam nezdržovala neboť tam padala ostrá slova a nechtěla jsem to schytat. V následujícím období jsem u domu zvonila ještě 3x, vždy na mě ale ten kdosi zakřičel: "Není doma!" Takže jsem se radši rychle zdejchla Smějící se

Dále bych chtěla něco napsat ohledně bytů obyvatel. Hodně jsem nosila důchody i rekomanda až do domu/bytu, tedy úplně dovnitř a mohla jsem tak okouknout, jak lidé žijí. Upřímně, byla jsem v šoku... V životě by mě nenapadlo, v jakém nepořádku je člověk schopný žít. Ani já nejsem puntičkář a v pokoji mi často převládá chaos, ale proti tomu, co jsem viděla máme doma nádherně uklizeno i v dny, kdy jsem si říkávala, že je všude "bordel". Zažloutlé stěny, závěsy, záclony, smrad moče, potu, zvířat chovaných ve stísněném prostoru, kouře, kdysi bílé koberce, haldy neumytého nádobí - to vše jsem denodenně viděla. Chápu to u méně pohyblivých lidí, ale u těch, co byli schopni uklidit, tomu nerozumím... Asi jim byl pohodlnější život v nepořádku než občas poklidit.

Asi nejsmutnější okamžik jsem prožívala, když jsem nesla důchod jedné paní, která byla ročník 1918. Byla jsem od zaučující upozorněna, že musím dlouho čekat než mi paní odemkne, protože je už velmi stará a chůze jí činí problémy. Věděla jsem také, že paní Marie se nikdy nevdala a neměla děti, jelikož už měla opravdu vysoký věk, přežila i všechny své příbuzné a přátele a zůstala na světě úplně sama. Jednou za čas k ní do bytu přišla ošetřovatelka a donesla jí jídlo... O udržování nějakého pořádku však nemohla být řeč.
Zazvonila jsem tedy a čekala, dokud mi paní neotevře. Za dveřmi jsem slyšela pomalé sunutí nohou po podlaze, věděla jsem, že paní se snaží být, co nejrychlejší a v duchu jsem si říkala, aby šla raději pomalu a v klidu. Čekala jsem asi 15 minut a zatím pozorovala okolí bytu. Na zemi před krémovými dřevěnými dveřmi ležela stará rohožka a u zdi stál malý stoleček s modrým ubrusem a umělou kytičkou, značně zaprášený - jakoby tam stál už spoustu let. Vzduchem se linula nelibá vůně zatuchliny a moči. Dveře cvakly a odskočily. Chytla jsem tedy kliku, pomalu je otevřela. Za dveřmi stála paní Marie a pomaličku šla ke stolku v místnůstce. Pozdravila jsem, na což mi radostně odpověděla, a řekla jí, že nesu důchod. Snažila jsem se to všechno říkat vesele a mile, ale uvnitř jsem cítila obrovskou bolest a lítost, protože to, co jsem viděla mě vyvádělo z míry.
Paní se posadila na postel, požádala jsem ji o občanský průkaz. Začala ho zmateně hledat v různých krabičkách, které měla na posteli. Občas jsem zahlédla staré fotografie, staré hřebínky do vlasů, pentle, šňůrky, dopisy - vše bylo zašlé časem, ale viděla jsem, že na to všechno měla paní vzpomínky a po celé ty dny jí právě tyto předměty dělaly společnost. Najednou rozdělala krabičku s léky a začala brát prášky. Trochu mě to zaskočilo. Paní se mě najednou zeptala: "A co vy tady vlastně chcete slečínko?" Zřejmě mezi tím hledáním zapomněla, co se vlastně snaží najít a proč tam jsem. Trpělivě jsem ji opět požádala o občanský průkaz a vysvětlila jí, že nesu důchod. Začalo hledání. Po dalších 10 minutách průkaz našla, opsala jsem tedy číslo a poprosila o podpis, což se ukázalo jako problém. Paní byla totiž menší než jídelní stůl a nemohla se postavit, pomoci však nechtěla - to mě odstrčila, měla svou hrdost a i na způsobu života, jsem viděla její touhu být samostatná, co nejdéle to půjde. Nakonec se postavila a třesoucí se rukou udělala podpis. Vyplatila jsem jí peníze a vše dala, co nejblíž, aby na to dostala a hlavně peníze si schovala. Rozloučila jsem se s ní, načež mi přátelsky řekla "Ahoooj".
Odcházela jsem s vědomím, že paní opět uvidím za měsíc, až půjdu s dalším důchodem. Bohužel už jí však žádný nešel, což mi bylo podivné. Zeptala jsem se tedy ve firmě, která měla kancelář v dolním patře toho domu, jestli o paní něco nevědí. Řekli mi jen, že paní před 2 týdny odvezla sanitka a víc nevědí... už jsem o paní Marii neslyšela, v srdci doufám, že se má dobře, denně na ni myslím...

Ačkoli jsem na rajóně měla z 95% výborné a hodné lidi, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti paní Housková (se svým psím kamarádem a ujišťováním, že její syn má teď super zaměstnání a je jiný člověk, což jí zřejmě nakukal, protože jsem mu nosila neustále dopisy od soudu, ale nic jsem jí o tom neříkala, protože by jí to asi ublížilo), paní Zemanová (moc hodná paní, se kterou bylo radostí si povídat), pan Dušánek (který se vždy velmi radoval, když jsem mu přinesla dopis), paní Melounková a mnoho dalších, našli se i tací, kteří měli obrovskou zálibu pošťákovi škodit. Nejhorší osoba bydlela v domě číslo 137 - doteď mám z těhle číslic nepříjemný pocit. Byl to opět velký, řadový, šedý dům s obrovskými tmavými dveřmi a skulinou na poštu úplně dole. Vždy, když jsem do té škvíry strkala poštu, byl zevnitř cítit velký chlad, který způsoboval zřejmě průvan, ale říkala jsem si, že to spíš vypovídá o povaze majitelky domu. Ona byla taky chladná a jediné, co jí způsobovalo potěšení a světlo v očích, byla možnost někomu ublížit, hlavně však doručovatelce. Byla jsem před tou zlou paní varována už od ostatních doručovatelek - pošta se jí musela zastrkávat celá do škvíry, nezmačkaná, letáky po 2 kusech... Hned první den, co jsem šla sama, šla proti mě nějaká starší paní. Nevěděla jsem o koho jde, nikdy jsem ji neviděla. Paní ani nepozdravila, ale milým hlasem řekla: "Na 137 něco máte?!" Odpověděla jsem, že ne a usmála jsem se na ni. V tu chvíli se ale paní změnila o 180 stupňů! Jedovatým hlasem na mě začala prskat, že jestli prý jí ještě jednou doručím špatně poštu do domu č. 49, tak na mě svolá kontroly a požene to na vedení! Absolutně jsem nechápala - jednak jsem šla poprvé sama, takže jsem špatně poštu doručit nemohla, protože na mě celých 5 dní dohlížela zaučovatelka a také proto, že opravdu nejsem tak hloupá, abych dopisy adresované do ulice s domem č. 137 na náměstí do budovy č. 49! Pěkně od plic jsem jí řekla, že nic takového jsem neudělala a šla jsem si svou cestou. Zahlídla jsem však tu zlobu v očích té baby... pomstila se mi za to, že jsem jí kladla odpor... Hned za týden na mě totiž poslala kontrolu z vedení s tím, že jsem jí nedoručila letáky Interspar. Kontrolor vážně přijel, naštěstí se to vyřešilo s tím, že paní je notorická stěžovatelka a její stížnosti jsou lživé. Moc dobře jsem věděla, že letáky jí došly, protože vždy před jejím domem jsem vybírala ty nejrovnější a pečlivě jí je zastrkávala do škvíry, prostě se chtěla jenom pomstít... Potkala jsem ji ještě několikrát a pokaždé jsem se na ni mile usmívala a zdravila už z dálky, zatímco ona se na mě mračila a ani neodpověděla Smějící se

Po roznášce pošty jsem se vždy vracela na poštu - nejdříve na ukládací, kde jsem uložila neudaná rekomanda a pak na tu, ze které jsem vycházela. Každý pošťák musí po návratu udělat vyúčtování - zapsat do karty komu byla zásilka dodána (matka, syn, soused, podatelna, provozovna...) a orazítkovat dodejky. Hotové karty se dávají kontrolorce, která projde list a kontroluje zda vše souhlasí. Poté může jít listonoš konečně domů, pokud však nejsou letáky - v takovém případě na poště zůstává neplaceně přes čas (pokud to nestíhá v 8h pr. době, což se ale většinou nedá) a kompletuje tyto reklamní materiály - tzn., že dává ostatní druhy letáků do jednoho a dělá balíky, které musí do určitého data (většinou do 2 dnů) roznést. Reklamy jsou největší zlo, jsou velmi těžké, zabírají místo a nemůže se tak vejít běžná pošta, doručovatel je nosí zadarmo - žádný příplatek za ně nemá, většinou jsou každý den nové letáky a neustále je jenom kompletujete... Možná vás napadá, proč je po cestě někde nevyklepnu do koše - jednoduše proto, že jsou na rajónu stěžovatelé a také probíhají namátkové kontroly... a jestliže se zjistí, že letáky nebyly dodány, nastanou pošťákovi velké problémy...
Díky tomu, že jsem svých 450 kusů letáků od jednoho druhu kompletovala často i do 17h, začala jsem si vážit každé reklamy, která do schránky dorazí - přeci jenom teď vím, že si dal někdo práci s tím, aby to nakompletoval a roznesl... A ještě něco si neodpustím napsat - hodněkrát jsem se setkala s tím, že jsem do schránek dávala letáky a vedle mě je přicházející lidé jenom vytáhli a házeli rovnou do koše aniž by je otevřeli, chápu, že je třeba nezajímají, ale proč si tedy neoznačí schránku nálepkou "Reklamy ne" nebo aspoň nepočkají až ten chudák, co se tam s tím dělá a dává to do schránek neodejde? Opravdu velká neúcta k práci...

Dílna s vozíčky po "šichtě" :-)

Tak to by bylo asi vše, co jsem chtěla napsat o programu svých letošních prázdnin Smějící se Nakonec se mi na poště velmi líbilo, naučila jsem se spoustu nových věcí, poznala nové lidi, prožívala hezké i horší chvilky, vydělala si nějaké ty kačky a hlavně získala nové zkušenosti. Možná bych se v budoucnu další spolupráci nebránila, uvidíme... Ale napořád bych toto zaměstnání dělat nemohla. Když se naučíte svůj rajón a poštovní věci, tak to není těžké, jak se zprvu zdá, ale je potřeba velká odpovědnost, trpělivost a také smíření se s tím, že pošta chodí za každého počasí - v mrazech, i vedrech Usmívající se

 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 12. května 2012 v 1:52 | Reagovat

Super článek, čte se to jako kniha :-)
Zrovna dneska jsem si totiž domluvila brigádu na poště a tak jsem na internetu hledala nějaký článek o tom, jak to na poště chodí. A tak jsem narazila na ten tvůj, moc hezky napsaný. Moc díky za užitečné informace a pěkné příběhy. Doufám, že to zvládnu :-)

2 Minion Minion | 19. května 2012 v 16:42 | Reagovat

[1]: Děkuju za pochvalu :-) Moc mne potěšila a jsem ráda, že článek trochu poodhalil chod na poště :-D Přeji Ti, ať Tě práce baví a máš co nejmíň komplikací :-) Měla jsem tam pár spolubrigádnic a některé to vzdaly hned po týdnu, není to nejlehčí práce, ale zase jsou i těžší, takže hodně štěstí a nějaké ty vydělané korunky ;-)  :-)

3 Klára Klára | 9. června 2012 v 0:32 | Reagovat

Opravdu krásný článek. I já nastupuji od příštího týdne jako brigádnice u České pošty a jsem ráda, že jsem našla tento článek. Nejdřív jsem si říkala, že to zvládnu, ale zatím mám čím dál tím větší strach a to jsem ještě nezačala... mockrát děkuji za SKVĚLÝ článek :)

4 kačka kačka | 23. srpna 2012 v 15:44 | Reagovat

ahojky, bezva článek. Můžu se zeptat, to ti teda platili za hodiny cos tam stravila nebo to bylo 8h a ten zbytek si tam byla zadarmo??a kdys tak vetsinou odchazela domu?

5 Mischellee Mischellee | Web | 23. srpna 2012 v 22:52 | Reagovat

[3]: Děkuji, věřím, že to zmákneš :-)

[4]: Zaplaceno 8h, tedy do 14h, všechno ostatní jsem dělala zadarmo, většinou jsem odcházela kolem 17h, někdy dřív, ale málokdy se mi to povedlo, jelikož jsem musela zadara a přesčas kompletovat velké množství letáků, které jsem roznášela následující den ještě k té "normální" poště :-) Dost záleží na rajónu, někdo má spíš obchody a tam letáky moc nechodí a někdo věžáčky a domky a tam máš i 6 5kg balíků... Některé pošťačky si letáky vozily autem ke kompletování domů a dělaly to u televize - jak s oblibou říkaly, já dřepěla na poště :-D

6 kacaba kacaba | 24. srpna 2012 v 19:23 | Reagovat

a můžu se ještě zeptat jakou si měla odměnu za hodinu? tady nabizeji 65 Kč hrubeho na DPC, pausalne zaplati 7,5h a pak nazdar bazar. Docela mazec :))

7 Mischellee Mischellee | Web | 24. srpna 2012 v 20:07 | Reagovat

[6]: Teď si vůbec nevzpomínám, kolik jsem na hodinu brala, ale asi to nebylo moc, asi k těm 70 Kč/h, vím, že mi to dokonce špatně zdanili a za to měsíční mordování a tahání těžkých tašek jsem dostala cca 8000, běžná pošťačka (co jsem odposlouchala od těch, co tam byly zaměstnané na stálo) brala 13 - 15 tis. za stejnou práci jako jsem měla já, takže brigádníci jsou trošku znevýhodněni. :-) Ale to se týká pěších doručovatelek, údajně se prý bere víc, když jezdíš roznášet autem nebo na motorkách. To nechápu, když si veškerou poštu vozíš a nemusíš se s ní tahat, mělo by to být opačně - víc brát za pěší doručování :-) Je to teda těžká práce, ale zas nemůžu mluvit za všechny poštovní pobočky, třeba u vás  na poště by to bylo lepší - míň pošty, letáků... prostě záleží, co zrovna chytneš :-) U nás to zabalilo během těch 2 měsíců, co jsem tam dělala, několik lidí, dokonce ty holky hystericky brečely, že už to dělat nechtějí a další den už nedorazily... záleží asi i na povaze člověka :-) vesměs se pracuje v ženském kolektivu a ženy se rády pomlouvají a šikanují... i to jsem bohužel viděla... :-(

8 Lupen Lupen | E-mail | 30. října 2012 v 12:01 | Reagovat

Super článek. Doručovatelku dělá maminka, a tady je přesně popsaný její pracovní den. Je to poměrně nevděčná práce, navíc, dnes musí doručovatelky tzv. "plnit", tj zakládat lidem účty, spoření atd. Pokud poštačka nenajde dost klientů, je krácena ze mzdy. A nejčastěji se u nás nadává.... samozřejmě na LETAKY :-D

9 Patrik Patrik | E-mail | 5. listopadu 2012 v 10:53 | Reagovat

Česká pošta je nejhorší společnost co znám. Vyinkasují tučné poplatky za odeslání zásilky. A už si nelámou hlavu nad tím za jak dlouho zásilku doručí. Neustále se na něco vymlouvají, cenné balíky doručí až za 14 dní ode dne podání a když si chcete stěžovat oznámí vám že pošta u této zásilky negarantuje dodání, prostě až vám zásilka příjde tak vám příjde.

10 Kristý Kristý | E-mail | 1. dubna 2013 v 17:57 | Reagovat

Ahoj :-)
Naprosto úžasný článek!Zítra jdu poprvé do práce,zatím na zaučení na Poštu,budu roznášet letáky a něco říkala i do doporučených věcech..atím moc nevím co mě čeká :-D Jako ostatní, jsem moc ráda, ře jsem narazila na tvůj článek,otevřel mi trochu oči a mám trochu představu,což je super ;-) Vám,že to není jednoduchá práce a počítám s tím,že budu hotová než si zvyknu, ale vím,že jsou opravdu horší príce např.ve fabrice,kde jsem druhý den dávala výpověď :-D Snad to tedy zvládnu a kdyý budu mít nějaké nejasnosti, podívám se do tvého odborně napsaného článku,který jsem si pro případ nouze zkopírovala do Wordu jako návod :-D  Nejvíc mě ale dostala část, kde jsi psala o té staré paní.Jsem velký cíťa a až jsem měla slzu v oku :-)  Přeji ti mnoho úspěchů a děkuju za článek. Měj se krásně, Kristý :-)

11 Zdena Zdena | E-mail | 8. července 2013 v 22:44 | Reagovat

Ahoj! Perfektní článek, opravdu! :) úplně se v tom poznávám. Pracovala jsem na poště každé prázdniny (celkem 8 let) a pak i pár měsíců na stálý úvazek, než jsem si našla po výšce práci. Úplně se v tom poznávám - ty první zážitky a zkušenosti, hodní a milí lidé nebo naopak stěžovatelé. Ale nikdy bych neměnila, je to obrovská zkušenost a určitě toho nelituju. Kdybych mohla, tak bych šla zase na dva měsíce doručovat, hrozně mě to bavilo, ale bohužel... :) Tak snad na poštu nezanevřeš, alespoň si teď dopisů a letáků vážíš, protože už víš, kolik je za tím práce :)

12 mj mj | 14. srpna 2013 v 17:10 | Reagovat

dobré  :-)  :-)

13 Mojmír Mojmír | E-mail | 11. dubna 2014 v 11:07 | Reagovat

Skvělý článek. Podle tématu to měla být nuda ale četl jsem jedním dechem. Podle mě máš talent, co takhle zkusit nějakou povídku? :-)

14 petra petra | E-mail | 17. června 2014 v 17:32 | Reagovat

moc hezky a pravdivě napsané :-)

15 Anet Anet | E-mail | Web | 21. června 2015 v 13:19 | Reagovat

Moc hezký článek , sama dělám na poště takže vím jaké to tam je . :-) Akorát ta paní z té 137 to muselo být něco. :-(

16 A A | 28. ledna 2016 v 19:08 | Reagovat

Kdyby to bylo psáno jiným, než bílým písmem, šlo by to i číst.
A proč sdělujete, kolik jste nosila peněz? To se mi opravdu nelíbilo

17 Alternative-Daria Alternative-Daria | Web | 13. května 2016 v 16:34 | Reagovat

Úžasný článek! Moc mi pomohl, jelikož jsem už zažila své první zaučení na poště a v Po nastupuji na tvrdo.
Dozvěděla jsem se díky vám skvělé informace, a hodně mě to naučilo. Děkuji :-)

18 Bezejmenná Bezejmenná | 17. května 2016 v 20:31 | Reagovat

Já jsem nabídku poštovní doručovatelky odmítla a nejdřív jsem toho litovala, ale když nyní vidím tento článek, už nelituji ničeho :-D Asi bych to opravdu nezvládla, i když mám poštovní školu, ten stres, zodpovědnost, divný lidi a vůbec. Jsem totiž dost plachá a citlivá :-? To půjdu radši do továrny, tam pracuješ rukama a domů jdeš přesně po pracovní době a s čistou hlavou:-) Anebo si najdu méně zatěžující psychické zaměstnání, např. nějaká kancelářina :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama