Září 2011

Česká pošta - horor nebo zajímavá zkušenost?

22. září 2011 v 23:08 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Následující článek se sice retra vůbec netýká, ale nemohla jsem si odpustit ho nenapsat. Usmívající se Možná někomu pomůže (pamatuji si, že i já jsem na internetu hledala nějaký článek o práci na poště, protože mne zajímalo, jak to tam chodí), možná ne, každopádně pro mě bude mít hodnotu, jelikož aspoň nezapomenu na to, čím jsem si letošní prázdniny prošla a jednou se nad tím pobavím a zavzpomínám Smějící se



Možná jste si všimli, že jsem na blog od června do začátku září nic nenapsala. Mělo to ostatně svůj důvod, poněvadž jsem byla poměrně zaneprázdněná.
Našla jsem si brigádu na poště s tím, že budu třídit dopisy do přihrádek. Z toho nakonec sešlo a volná byla pouze pozice listovní doručovatelky. Šla jsem do toho. Peníze za to slibovali pěkné - cca 10 tis. a celkově jsem na tom neviděla nic těžkého. Představovala jsem si domky se zahrádkami, poštovní schránky a sebe, jak tam pěkně doručuju těch pár pohledů, co chodí a pak alou domů. Prostě představa ideální práce :-)
První den jsem byla značně nervózní, nevěděla jsem, jak to nakonec bude a také mi vadilo, že ani nevím, jak to na poště vypadá a neznám město, ve kterém budu doručovat. Přišla jsem před velkou starou budovu a vlezla donitř. Za skleněným okénkem seděla postarší paní, která mi tlačítkem otevřela dveře. Dostala jsem se na dlouhou vykachlíkovanou chodbu a zaplula do prvních otevřených dveří. Objevila se přede mnou místnost, při jejíchž stěnách byly stolky s přihrádkami, celkem jich tam bylo (jak jsem později zjistila) 25 a u každého seděl jeden pracující. Po delším shánění volného poštovního doručovatele, který by mě zaučil, se mě ujala jedna paní. Posadila mě k jednomu ze stolků s tím, že to bude po 2 měsíce moje pracovní místo. Také se mi omlouvala, že nemá nic připraveného, protože nevěděla, že jí brigádník přijde. Nevadilo mi to.

Pracovní místo

Pobídla mě, abych šla s ní na "sál" (tak říkají velké místnosti, kde je roztříděná pošta pro jednotlivé rajóny do kupiček s čísly, listonoš si bere ty kupičky, které jsou označeny číslem jeho rajónu), vzala všechny s číslem 11, jsem tedy jedenáctka pomyslela jsem si s úsměvem :-)
Nabraly jsme spolu tolik pošty, že jsem ji nesla v náručí a ještě jsme měly plnou tašku na kolečkách. Tyto zásilky jsme donesly zpět na "dílnu" a malou poštu (tedy klasické menší dopisy o rozměru A5) jsme položily na pracovní stolek. Velkou poštu A4 + občasné balíčky jsme vyndaly na stůl, který byl uprostřed místnosti. Paní mi dala čtvrtku, na které bylo 6 obdélníků s vypsanými popisnými čísly - zásilky jsem tedy třídila do 6 kupiček podle čísel a řadila je tak, aby např. čísla 34 byla u sebe, následující dům byl č. 33, takže zásilky 33 byly pod 34 atd...Bylo to docela těžké - spousta čísel, člověku z toho šla hlava kolem. Navíc jsem musela dávat pozor na doporučené dopisy nebo-li rekomanda - ty se zařadit nesměla, ale musela se dávat na další speciální kupku, neboť je každá doručovatelka musí zaevidovat. Ztráta takového rekomanda stojí pošťáka 500 Kč dolů z výplaty (takto mi bylo pohrozeno, takže jsem se pochopitelně bála, aby se s doporučenými dopisy nic nestalo). Řeknu vám, že písmeno R se mi za ty měsíce přímo zhnusilo Smějící se
Po srovnání velké pošty jsem šla na tu menší. Paní mi nalepila na každou přihrádku u stolku kartičku s popisnými čísly - vzala jsem tedy vždy štus dopisů a strkala je po jednom do příslušné přihrádky. Nemyslete si, že to šlo rychle! Bylo to svým způsobem náročné - musíte sledovat čísla, také to, jestli se na dopise naukrývá zlověstné R a navíc vás rozrušuje ruch kolem - ženské se překřikují, klábosí a když vidíte, jak jim to jde od ruky, že mají roztříděno do 5 minut, zatímco vy se s tím pipláte a jste pomalí, tak vás to akorát znervózní. Začalo mi to tam připadat jako jeden velký závod, závod o to, kdo bude rychlejší...
Když bylo roztříděno, musela jsem vzniklé kupičky z přihrádek vyndat a srovnat tak, aby šla čísla za sebou. Dělalo se to tak, že se dopisy se stejnými čísly dávaly na sebe a potom se vždy první dopis postavil a ostatní nechaly ležet - tedy např. číslo 2589 - první dopis stál, další ležely, hned následovalo 2588 - opět první stál a další ležely a tak to šlo dál, dokud nebylo poslední číslo na daném úseku. Celý vzniklý balíček se zagumičkoval a postavil ve správném pořadí na stůl.
Následovalo třídění rekomand, která jsem při prvotním rozdělování pošty vyndala na zvláštní kupku. Tyto doporučené dopisy jsem opět rozdělovala do přihrádek podle čísel úseků. Tentokrát jsem musela vyřazovat zásilky, které byly pro stejnou osobu nebo firmu v množství větším než 5 kusů. V takovém případě se totiž sepisuje tzv. úhrnný dodací list nebo-li, jak říkají pošťáci "udělák" :-) Výhodou je, že z každého dopisu opíšete pouze číslo rekomanda a podací poštu - tím se zjednoduší práce. Pozor se musí dávat také na dosílky a odnosy - dosílka je služba, kdy si adresát zaplatil za přeposílání pošty na jinou adresu a odnos je to, že poštu daného adresáta posíláte na jinou poštu ve městě, kde si dotyčný dopisy osobně vyzvedne. Pokud to spletete a dopis omylem vrátíte zpět jako nedoručitelný, je dost možné, že si adresát bude stěžovat a pro vás nastanou zbytečné problémy. Ostatní rekomanda jsem srovnala tak, že jsem jela od konečných popisných čísel rajónu až po ty počáteční (dopisy počátečních byly nahoře). Vznikla tak kupka.
Musela jsem si připravit Dodací list - list, na kterém jsou řádky, kde se píše vždy z každého doporučeného dopisu číslo rekomanda, podací pošta, jméno a příjmení adresáta a ulice s číslem popisným. Na každé rekomando jsem také dávala razítko "Nezastižen - oznámeno např. 2.8.2011 Konec odběrní lhůty 17.8.2011" - to z toho důvodu, že pokud bych se nedozvonila na adresáta (rekomando se vydává pouze na podpis dané osoby), tak musím zásilku uložit na ukládací poště a tam musí vědět, do kdy bude dopis nebo balík na poště uložen a kdy ho budou moct poslat zpět odesílateli jako nevyzvednutý (to se stane, pokud si ho adresát ve lhůtě nevyzvedne).
Sepisování těchto rekomand bylo mnohdy nekonečné... Zatímco jiné dámy si už spokojeně vyrážely na rajón roznášet, já stále psala a psala... mívala jsem i 150 - 160 rekomand denně zatímco jiné měly max. 30. Když jsem jich měla jednou "pouze" 80, nemohla jsem tomu uvěřit :-) Holt záleží na tom, jaké budete mít štěstí na přidělení rajónu...
Když se list dopsal, bylo potřeba sečíst rekomanda a rekomanda s dodejkami - ano to jsem vám vlastně ještě zapomněla říct :-D Aby toho nebylo málo, tak musíte rozlišovat rekomanda s dodejkami od obyčejných. Dodejka je takové potvrzení pro odesílatele, které se mu vrací s tím, že byla zásilka dodána. Adresát se na ni musí podepsat a listonoš ji potom z dopisu odtrhne a odnese zpět. Nesmí se ztratit - jinak bohužel opět pokuta Smějící se V listu se značí přeškrtnutím čtverečku. Také je několik druhů doporučených zásilek - jsou obyčejné, kde vyžadujete pouze podpis, do vlastních rukou - musíte opsat číslo občanky + vyžadujete podpis pouze adresáta, a potom ty s pruhem - "Velké barevné zlo", jak jsem jim říkala :-) Lidé je nemají moc rádi, protože většinou nevěští nic dobrého - posílají je soudy, exekutoři, magistráty, obce, právníci... a je s němi těžká práce, protože tady je potřeba velká zodpovědnost, jsou velmi hlídané.
Těchto barevných zlounů je zase několik druhů, každý druh má jiné označení - zkratku, která se k nim připisuje do Dodacího listu, aby vyúčtující věděla, jakou zásilku měl vlastně doručovatel v ruce. Začneme červenými - ty jsou vždy do vlastních rukou výhradně jen adresáta - označení je tedy DR (= dodejka + ruce), většinou se ukládají na 15 dnů, ale pokud je na nich uvedeno 10 dnů, tak se do karty pod DR napíše UX (=uložit + římsky 10) a také může být připsáno Vložit do schránky - v tomto případě připíšeme ještě SA (= schránka + ano). Slovní spojení "Vložit do schránky" znamená, že odesílatel požaduje v případě, že listonoš nezastihl adresáta doma, zásilka byla uložena na požadovaný počet dní a dotyčný si ji stejně nevyzvedl, vložení dopisu do schránky adresáta bez oznámení. Pošťák pak jenom odtrhne dodejku, zaškrtne vloženo do schránky, dopis tam hodí a už se o něho nestará.
Další barvičkou byla modrá. Označení modrého dopisu v Dodacím listu je vždy DZ nebo-li dodejka + do rukou zmocněnce. Znamená to, že dopis může převzít pouze adresát na občanku nebo jeho zmocněnec po předložení průkazu zmocněnce. Opět se může objevit požadavek 10 dnů (UX) a vložení do schránky (SA).
Skutečnou "lahůdkou" byly ale dopisy zelené - ty se ještě rozlišují na typ I., typ II. a typ III. Úplně nejlehčí manipulace je s typem 3 - pošťák není povinnen zvonit na adresáta, pouze odtrhne dodejku a dopis vhazuje do schránky. Do karty se značí zkratkou DR a NU (= dodejka + do vl. rukou + neukládat). Typ 2 chodil výjimečně - zásilka tohoto druhu se po nezastižení adresáta ukládá na 10 dní a poté se vrací odesílateli. Označení bylo DR, NS, UX (= dodejka do vl. rukou + schránka ne + uložit 10 dní). Typ 1 byl asi nejběžnější "zeleňák". Tento dopis se po nezastižení adresáta ukládá na 10 dní a po 10 dnech se pošťákovi vrátí a ten ho potom pouze vhodí do schránky, už nemusí ani zvonit. Označení je DR, SA, UX (dodejka + ruce + schránka ano + uložit 10 dnů).

Obávané dopisy s pruhem :-)

Po sepsání všech rekomand bylo nutné je zařadit do pošty - doporučený dopis se bere jako něco víc, proto se do předem srovnaných balíčků zařazuje vždy nastojato a je prvním dopisem v kupičce dopisů se stejným číslem domu. Pokud bylo méně pošty, řadila jsem rekomanda do všech kupiček, jestliže ale bylo pošty hodně a nevešla by se mi do tašek, musela jsem polovinu zásilek k doručení posílat v pytli do jedné hospody, kterou jsem měla v půlce rajónu. Do této pošty se rekomanda řadit nesměla, jelikož se s pytlem mohlo lehce stát to, že by se ztratil.
Balíčky se poté naskládaly do tašky na kolečkách a to tak, že pošta pro adresáty na konci rajónu byla vespod a postupňe se tak naskládaly zagumičkované kupičky až nahoru. Dodací list jsem orazítkovala, vložila ho do černých pošťáckých desek, doplnila jsem si do nich výzvy, abych je mohla psát v případě nezastižení adresáta a mohla jsem vyrazit na rajón. Konečně začínala etapa skutečného doručování Smějící se
Prvních 5 dnů se mnou chodila paní na zaučení, 6. den už jsem šla sama. Můžu vám říct, že pošťákův první samostatný den je docela peklo. Týden přede mnou začínala na poště slečna a ta se vrátila až v 18 hodin a to ji museli po městě ještě nahánět, protože nevěděli, kde je. Paní mi také vyprávěla, že jednou zaučovala hocha, který byl celou dobu v pohodě a nad věcí a když šel poprvé sám, tak nechal stát tašku s poštou na ulici a utekl, protože to nezvládl. Přiznávám se, že jsem se dost bála a měla obavy, abych se na poštu vůbec vrátila. Dopadlo to ale dobře a bez újmy jsem se vrátila "už" v 15h. Smějící se Tak a teď něco k tomu, jak to vlastně na takovém rajónu probíhalo...
S připravenou taškou jsem z pošty vycházela většinou mezi 8:30 - 9:30h. Bylo potřeba se dopravit na místo doručování, protože taška vážila hodně a rajón byl docela daleko, využívala jsem služeb MHD. Ze začátku jsem měla hrůzu z toho, jestli tašku do autobusu vyzvednu. Zaučovatelka mi řekla, že se nemusím bát, protože mi určitě někdo pomůže... Později jsem se těmto slovům musela smát, zažila jsem si totiž na vlastní kůži typickou povahu Čechů - tedy hlavně dát od všeho, co se mě netýká, ruce pryč... Když jsem totiž ověšená těžkými taškami nastupovala prostředními dveřmi, všichni ostatní se nahrnuli k oboum bočním vstupům jen proto, abych po nich náhodou něco nechtěla a dělali, že mě nevidí... ti, co vystupovali se zase bezohledně hrnuli ven, div mě nesrazili... Ještě, že řidič soucítil a aspoň počkal, než se do busu vydrápu a neujel mi Usmívající se

Část pošty určená k roznosu, stejné množství na mě čekalo u dalšího "nabíracího" místa... Bylo velmi namáhavé všechno pobrat a dopravit se na místo - to vše, co je na obrázku nesl pouze jeden člověk...

Do mého rajónu patřila část hlavního náměstí ve městě a asi 5 ulic a menší náměstíčko, dohromady jsem denně nachodila přes 7km. Cesta MHD sem trvala okolo 10 minut, roznášela jsem většinou okolo 4 hodin s tím, že jsem od rána neměla žádnou pauzu, protože jsem musela hodně spěchat. Což bylo docela náročné, jelikož jsem často hlady a žízní šilhala, nohy mi umíraly a denně jsem sváděla boj s počasím - když pršelo, tak jsem kromě černých desek, příručních tašek a tašky na kolecčkách táhla ještě deštník, když bylo větrno, tak téměř nešly psát výzvy a u dveří lidem zvonilo rozcuchané strašidlo, a když slunečno, tak jsem si chvílema připadala jako někde v poušti, kde se plazím s vidinou oázy. Smějící se Párkrát jsem si říkala, že se tomu klukovi, co vzal nohy na ramena a o poště už nikdy nechtěl slyšet, ani nedivím....
Začínala jsem 12. patrovým věžákem. Měl ty nejdebilnější (jinak to říct nejde) zvonky, co jsem viděla... Zazvonili jste a 5 minut čekali, než to přestane pípat a budete moci zazvonit jinam... Neuvěřitelná ztráta času, když si představíte, že jsem do tohohle domu nosila i 7 rekomand denně a lidi se ozvali jen 2. Dalším hororem ve věžácích obecně byly schránky. Často byly špatně označené a hodně zanedbané, že jsem nemohla jména ani přečíst, člověk se štítil na to šáhnout a navíc to obrovské množství! I 100 schránek v jednom domě! Pro názornou představu - držela jsem dopis pro pana Gola a musela jsem jet schránku po schránce, dokud jsem ji nenašla! A ještě lepší bylo, když jsem měla dopisy pro p. Nováka a v domě jich žilo po 5 rodinách! To si pak musíte dávat velký pozor, abyste dopis nehodili k Marii Novákové s tím, že to bude určitě manželka a o kus dál nenašli další Novákovic schránku... Opravdu totiž není jedno, kam to hodíte - někteří lidé jsou velmi hákliví a ihned by si stěžovali... Zábavné je také to, že zvoníte a lidé místo toho, aby se ozvali otvírají rovnou dveře - přitom neví, že zvoní pošta a mají si jít dolů. Jednou jsem zazvonila podruhé a ještě mě paní seřvala, co furt zvoním, že mě přeci pouští, až pak ji došlo, že si má jít dolů pro balík...

Zanedbané schránky - tyto na fotce patřily k těm lepším, bylo i hůř :-)

Cesta pokračovala přes další menší věžáčky až na náměstí, kde začínaly firmy. Poštu jsem nosila do divadla, k doktorovi (kde byla velice arogantní a náladová sestřička, která mě často nechávala stát dlouho za dveřmi... Jednou po dlouhé době, kdy mi nikdo neotvíral jsem zaklepala podruhé a dostalo se mi takového seřvání, proč klepu, že mě snad slyší a není hluchá, že už jsem příště poslušně čekala dokud madam nepřišla... Od té doby bylo mezi námi, aspoň z její strany jsem to cítila, takové dusno a často se do mě navážela s tím, že se jí nelíbí moje písmo... opravdu jsem ji nechápala, doporučuji jí navštívit psychologa a to co nejdřív...) Smějící se, městský úřad, hygiena, menší domky + dům hrůzy, další věžáky, právníci (kam chodilo i 100 rekomand denně), restaurace, reality, drobné prodejny - obuv, Vesna, zverimex, květiny, mobily, CK atd... Závěr rajónu tvořily opět věžáky - tedy 3 budovy o celkem 11 vchodech.
Kromě maličko narušené sestřičky jsem se denně na rajóně setkávala s obrovským množstvím lidí a zažívala spoustu komických i smutných situací, bylo by škoda se nepodělit :-)

Asi nejúsměvnější příhoda se mi stala, když jsem nesla důchod jedné starší paní. Dole na nástěnce jsem si zjistila, že paní bydlí ve 2. patře. Vyjela jsem tedy nahoru výtahem a dostala se na dlouhou chodbu, kde byla naprostá tma. Šla jsem pomalu dál a za rohem jsem si všimla, že nakonci chodby jsou pootevřené dveře. Když jsem se blížila, dveře se najednou otevřely a v nich stála drobná paní a usmívala se na mě. Pozdravila jsem a řekla, že nesu důchod. Paní mě uvítala a pozvala dál s tím, že má na mě ještě prosbičku - jestli bych jí prý nenastříkala do uší ušní kapky, že to sama nezvládne Smějící se Samozřejmě, že jsem jí pomohla a musela jsem se smát, když paní po každém stříknutí radostně vyjekla se slovy "Už to šumííí" Smějící se
S důchodama jsem si obecně užila dost "legrace". Pošťák je roznáší každý sudý den, lidé většinou ví, kdy jim důchod přijde, a tak vyčkávají doma. Pro listonoše je to další práce navíc, musí ráno peníze vybrat, podepsat papíry, peníze rozpočítat do balíčků pro jednotlivé lidi a uložit si je nejlépe do batůžku. Já jsem měla jednou u sebe přes 70 000, docela mě to znervózňovalo, protože jak už to bývá - za ztrátu by byly peníze opět strhnuty z výplaty doručovateli. Někteří lidé vám za donášku dají "dýško", od jednoho staršího pána jsem dostávala 100 Kč - tak vysokou částku jsem se zdráhala vzít, ale pán se rozčiloval, prý to tak dává každému, takže jsem si peníze vzít musela... Většinou se však částka pohybovala okolo 10 - 20 Kč, překvapilo mě, že spíš ti bohatší důchodci, kteří měli vysoké důchody a věděla jsem o nich, že podnikají a žijí si docela v luxusu nedávali nic, zatímco ti, kterým důchod stačil sotva na to, aby ten měsíc přežili a měli co jíst, pošťákovi dýško doslova vnucovali. Až mi někdy bylo blbé si to brát, ale oni mi to už od první vteřiny strkali do ruky, ještě než jsem jim ten důchod vůbec vyplatila :-)

Výše jsem se zmínila o domu hrůzy, tak bych vám teď ráda vysvětlila, proč jsem mu tak říkala. Byl to krásný, starý řadový dům u náměstí s typickou šedivou omítkou, starými okny a velikými dřevěnými dveřmi, na nichž byly upevněny 2 schránky. Dosud to vypadá idylicky, že? To by ale nesměla být nad tou jednou schránkou upevněná cedule s dobrmanem, který drží v zubeh utrženou lidskou ruku a všude kolem stříká krev. Věděla jsem také, že tam nebydlí žádní andílkové. Věčně tam totiž chodily zásilky od soudů a exekutorů, naštěstí to byly rekomanda typu 3, takžejsem zvonit nemusela... ale jednou přišlo jedničkové, takže jsem si dodala odvahy a zazvonila... Dobu se nic nedělo, až asi po 3 minutách se v druhém patře rozletělo okno a uslyšela jsem hrubý mužský hlas z jehož tónu bylo znát, že ten, kdo zazvonil, ho opravdu naštval. "Co je?!" ozvalo se zezhora. Odpověděla jsem, že nesu rekomando na podpis... načež po mně ten kdosi hodil klíčem a ať si prý odemknu a dojdu nahoru... Otevřela jsem ty veliké dveře a přede mnou se objevilo staré schodiště, šla jsem nahoru, kde jsem si kromě nepořádku všimla i otevřených dveří od bytu. Vešla jsem tedy dovnitř. U stolku seděl hodně starý pán s již připravenou občankou, takže jsme danou věc vyřídili velmi rychle. V dalším pokoji bylo asi 6 lidí a něco tam dělali kolem starého gauče. Moc jsem se tam nezdržovala neboť tam padala ostrá slova a nechtěla jsem to schytat. V následujícím období jsem u domu zvonila ještě 3x, vždy na mě ale ten kdosi zakřičel: "Není doma!" Takže jsem se radši rychle zdejchla Smějící se

Dále bych chtěla něco napsat ohledně bytů obyvatel. Hodně jsem nosila důchody i rekomanda až do domu/bytu, tedy úplně dovnitř a mohla jsem tak okouknout, jak lidé žijí. Upřímně, byla jsem v šoku... V životě by mě nenapadlo, v jakém nepořádku je člověk schopný žít. Ani já nejsem puntičkář a v pokoji mi často převládá chaos, ale proti tomu, co jsem viděla máme doma nádherně uklizeno i v dny, kdy jsem si říkávala, že je všude "bordel". Zažloutlé stěny, závěsy, záclony, smrad moče, potu, zvířat chovaných ve stísněném prostoru, kouře, kdysi bílé koberce, haldy neumytého nádobí - to vše jsem denodenně viděla. Chápu to u méně pohyblivých lidí, ale u těch, co byli schopni uklidit, tomu nerozumím... Asi jim byl pohodlnější život v nepořádku než občas poklidit.

Asi nejsmutnější okamžik jsem prožívala, když jsem nesla důchod jedné paní, která byla ročník 1918. Byla jsem od zaučující upozorněna, že musím dlouho čekat než mi paní odemkne, protože je už velmi stará a chůze jí činí problémy. Věděla jsem také, že paní Marie se nikdy nevdala a neměla děti, jelikož už měla opravdu vysoký věk, přežila i všechny své příbuzné a přátele a zůstala na světě úplně sama. Jednou za čas k ní do bytu přišla ošetřovatelka a donesla jí jídlo... O udržování nějakého pořádku však nemohla být řeč.
Zazvonila jsem tedy a čekala, dokud mi paní neotevře. Za dveřmi jsem slyšela pomalé sunutí nohou po podlaze, věděla jsem, že paní se snaží být, co nejrychlejší a v duchu jsem si říkala, aby šla raději pomalu a v klidu. Čekala jsem asi 15 minut a zatím pozorovala okolí bytu. Na zemi před krémovými dřevěnými dveřmi ležela stará rohožka a u zdi stál malý stoleček s modrým ubrusem a umělou kytičkou, značně zaprášený - jakoby tam stál už spoustu let. Vzduchem se linula nelibá vůně zatuchliny a moči. Dveře cvakly a odskočily. Chytla jsem tedy kliku, pomalu je otevřela. Za dveřmi stála paní Marie a pomaličku šla ke stolku v místnůstce. Pozdravila jsem, na což mi radostně odpověděla, a řekla jí, že nesu důchod. Snažila jsem se to všechno říkat vesele a mile, ale uvnitř jsem cítila obrovskou bolest a lítost, protože to, co jsem viděla mě vyvádělo z míry.
Paní se posadila na postel, požádala jsem ji o občanský průkaz. Začala ho zmateně hledat v různých krabičkách, které měla na posteli. Občas jsem zahlédla staré fotografie, staré hřebínky do vlasů, pentle, šňůrky, dopisy - vše bylo zašlé časem, ale viděla jsem, že na to všechno měla paní vzpomínky a po celé ty dny jí právě tyto předměty dělaly společnost. Najednou rozdělala krabičku s léky a začala brát prášky. Trochu mě to zaskočilo. Paní se mě najednou zeptala: "A co vy tady vlastně chcete slečínko?" Zřejmě mezi tím hledáním zapomněla, co se vlastně snaží najít a proč tam jsem. Trpělivě jsem ji opět požádala o občanský průkaz a vysvětlila jí, že nesu důchod. Začalo hledání. Po dalších 10 minutách průkaz našla, opsala jsem tedy číslo a poprosila o podpis, což se ukázalo jako problém. Paní byla totiž menší než jídelní stůl a nemohla se postavit, pomoci však nechtěla - to mě odstrčila, měla svou hrdost a i na způsobu života, jsem viděla její touhu být samostatná, co nejdéle to půjde. Nakonec se postavila a třesoucí se rukou udělala podpis. Vyplatila jsem jí peníze a vše dala, co nejblíž, aby na to dostala a hlavně peníze si schovala. Rozloučila jsem se s ní, načež mi přátelsky řekla "Ahoooj".
Odcházela jsem s vědomím, že paní opět uvidím za měsíc, až půjdu s dalším důchodem. Bohužel už jí však žádný nešel, což mi bylo podivné. Zeptala jsem se tedy ve firmě, která měla kancelář v dolním patře toho domu, jestli o paní něco nevědí. Řekli mi jen, že paní před 2 týdny odvezla sanitka a víc nevědí... už jsem o paní Marii neslyšela, v srdci doufám, že se má dobře, denně na ni myslím...

Ačkoli jsem na rajóně měla z 95% výborné a hodné lidi, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti paní Housková (se svým psím kamarádem a ujišťováním, že její syn má teď super zaměstnání a je jiný člověk, což jí zřejmě nakukal, protože jsem mu nosila neustále dopisy od soudu, ale nic jsem jí o tom neříkala, protože by jí to asi ublížilo), paní Zemanová (moc hodná paní, se kterou bylo radostí si povídat), pan Dušánek (který se vždy velmi radoval, když jsem mu přinesla dopis), paní Melounková a mnoho dalších, našli se i tací, kteří měli obrovskou zálibu pošťákovi škodit. Nejhorší osoba bydlela v domě číslo 137 - doteď mám z těhle číslic nepříjemný pocit. Byl to opět velký, řadový, šedý dům s obrovskými tmavými dveřmi a skulinou na poštu úplně dole. Vždy, když jsem do té škvíry strkala poštu, byl zevnitř cítit velký chlad, který způsoboval zřejmě průvan, ale říkala jsem si, že to spíš vypovídá o povaze majitelky domu. Ona byla taky chladná a jediné, co jí způsobovalo potěšení a světlo v očích, byla možnost někomu ublížit, hlavně však doručovatelce. Byla jsem před tou zlou paní varována už od ostatních doručovatelek - pošta se jí musela zastrkávat celá do škvíry, nezmačkaná, letáky po 2 kusech... Hned první den, co jsem šla sama, šla proti mě nějaká starší paní. Nevěděla jsem o koho jde, nikdy jsem ji neviděla. Paní ani nepozdravila, ale milým hlasem řekla: "Na 137 něco máte?!" Odpověděla jsem, že ne a usmála jsem se na ni. V tu chvíli se ale paní změnila o 180 stupňů! Jedovatým hlasem na mě začala prskat, že jestli prý jí ještě jednou doručím špatně poštu do domu č. 49, tak na mě svolá kontroly a požene to na vedení! Absolutně jsem nechápala - jednak jsem šla poprvé sama, takže jsem špatně poštu doručit nemohla, protože na mě celých 5 dní dohlížela zaučovatelka a také proto, že opravdu nejsem tak hloupá, abych dopisy adresované do ulice s domem č. 137 na náměstí do budovy č. 49! Pěkně od plic jsem jí řekla, že nic takového jsem neudělala a šla jsem si svou cestou. Zahlídla jsem však tu zlobu v očích té baby... pomstila se mi za to, že jsem jí kladla odpor... Hned za týden na mě totiž poslala kontrolu z vedení s tím, že jsem jí nedoručila letáky Interspar. Kontrolor vážně přijel, naštěstí se to vyřešilo s tím, že paní je notorická stěžovatelka a její stížnosti jsou lživé. Moc dobře jsem věděla, že letáky jí došly, protože vždy před jejím domem jsem vybírala ty nejrovnější a pečlivě jí je zastrkávala do škvíry, prostě se chtěla jenom pomstít... Potkala jsem ji ještě několikrát a pokaždé jsem se na ni mile usmívala a zdravila už z dálky, zatímco ona se na mě mračila a ani neodpověděla Smějící se

Po roznášce pošty jsem se vždy vracela na poštu - nejdříve na ukládací, kde jsem uložila neudaná rekomanda a pak na tu, ze které jsem vycházela. Každý pošťák musí po návratu udělat vyúčtování - zapsat do karty komu byla zásilka dodána (matka, syn, soused, podatelna, provozovna...) a orazítkovat dodejky. Hotové karty se dávají kontrolorce, která projde list a kontroluje zda vše souhlasí. Poté může jít listonoš konečně domů, pokud však nejsou letáky - v takovém případě na poště zůstává neplaceně přes čas (pokud to nestíhá v 8h pr. době, což se ale většinou nedá) a kompletuje tyto reklamní materiály - tzn., že dává ostatní druhy letáků do jednoho a dělá balíky, které musí do určitého data (většinou do 2 dnů) roznést. Reklamy jsou největší zlo, jsou velmi těžké, zabírají místo a nemůže se tak vejít běžná pošta, doručovatel je nosí zadarmo - žádný příplatek za ně nemá, většinou jsou každý den nové letáky a neustále je jenom kompletujete... Možná vás napadá, proč je po cestě někde nevyklepnu do koše - jednoduše proto, že jsou na rajónu stěžovatelé a také probíhají namátkové kontroly... a jestliže se zjistí, že letáky nebyly dodány, nastanou pošťákovi velké problémy...
Díky tomu, že jsem svých 450 kusů letáků od jednoho druhu kompletovala často i do 17h, začala jsem si vážit každé reklamy, která do schránky dorazí - přeci jenom teď vím, že si dal někdo práci s tím, aby to nakompletoval a roznesl... A ještě něco si neodpustím napsat - hodněkrát jsem se setkala s tím, že jsem do schránek dávala letáky a vedle mě je přicházející lidé jenom vytáhli a házeli rovnou do koše aniž by je otevřeli, chápu, že je třeba nezajímají, ale proč si tedy neoznačí schránku nálepkou "Reklamy ne" nebo aspoň nepočkají až ten chudák, co se tam s tím dělá a dává to do schránek neodejde? Opravdu velká neúcta k práci...

Dílna s vozíčky po "šichtě" :-)

Tak to by bylo asi vše, co jsem chtěla napsat o programu svých letošních prázdnin Smějící se Nakonec se mi na poště velmi líbilo, naučila jsem se spoustu nových věcí, poznala nové lidi, prožívala hezké i horší chvilky, vydělala si nějaké ty kačky a hlavně získala nové zkušenosti. Možná bych se v budoucnu další spolupráci nebránila, uvidíme... Ale napořád bych toto zaměstnání dělat nemohla. Když se naučíte svůj rajón a poštovní věci, tak to není těžké, jak se zprvu zdá, ale je potřeba velká odpovědnost, trpělivost a také smíření se s tím, že pošta chodí za každého počasí - v mrazech, i vedrech Usmívající se


Roy Orbison - legenda mezi zpěváky

5. září 2011 v 18:06 | Minion |  Zpěváci
Nadpis skutečně nepřehání, je jen málo zpěváků, kteří si získali obdiv mnoha milionů lidí nejen svými překrásnými písněmi, ale i neobyčejným charakterem a sexappelem. Roy patří mezi ně...


ROY KELTON ORBISON

* 23.7. 1936 † 6.12. 1988


Roy se narodil 23. dubna 1936 ve Vernonu (stát Texas) jako prostřední syn automechanika Orbie Lee Orbisona a zdravotní sestřičky Nadine Shultz. Oba jeho rodiče byli nezaměstnaní v době světové krize, proto se Orbisonovi několikrát stěhovali s nadějí, že práci seženou.
V dětství Roy prodělal žloutenku, měl výrazně odstáté uši a trpěl zhoršeným zrakem - používal korekční čočky od útlého mládí, později si oblíbil i brýle. Původně měl vlasy téměř bílé, ale pravidelně si je barvil černou barvou. Povahově byl prý velmi tichý, skromný, mimořádně zdvořilý a ochotný - tyto vlastnosti mu zůstaly i po tom, co se stal hvězdou hudebního nebe. Aspoň tak ho popisují ti, co měli štěstí a mohli se s ním osobně setkat. Ale i my, Royovi příznivci, vnímáme jeho pověstnou zdvořilost v písních, kde bychom nevhodný výraz hledali jen stěží.
V šesti letech dostal od tatínka jako dárek k narozeninám kytaru. Hra na ni ho natolik zaujala, že se hudba stala jeho velkým koníčkem a nakonec i posláním. S výukou mu pomáhal otec Orbie Lee i strýc Charlie, je známo, že úplně první skladbou, kterou se Roy naučil na kytaru zahrát, byla píseň "You are my sunshine" . Jako mladík byl hudebně ovlivněn hlavně country. Jedním z prvních hudebníků, kteří ho slyšeli hrát, byl Ernest Tubb, který v hochovi rozpoznal velký talent.
Za mlada :-)

V roce 1942 se rodina přestěhovala - tentokrát do Forth Worth. Rodiče zde konečně našli zaměstnání v továrnách na výrobu zbraní potřebných ve 2. světové válce a mohli konečně vydělat nějaké peníze, které by jim pomohly zlepšit chatrný finanční rozpočet. Bohužel v roce 1944 udeřila epidemie cholery a Roy i s jeho bratrem byli posláni zpět do Vernonu, kde se o chlapce začala starat babička. Byl to právě Vernon, kde Roy napsal svou první píseň - "A Vow of Love" (Slib lásky). O rok později vyhrál v místní pěvecké soutěži. Odměnou mu byla jeho vlastní show v místním rádiu, kde každou sobotu zpíval své písně. Své štěstí zkusil znovu v další soutěži talentů, kde vyhrál spolu s dalším 15 letým chlapcem první místo. Hlavní výhra činila pouhých 15 dolarů.
Po válce se rodina opět setkala a odcestovala do města Wink v Texasu. S partou kamarádů zde Roy zakládá svoji první skupinu s názvem The Wink Westerners.
Od roku 1951 vystupoval Roy v rádiu Kerb. Kapela získala podporu místních podnikatelů a díky jejich přičinění v roce 1953 poprvé veřejně vystoupili ve zmíněné radiostanici. Úspěch byl veliký, popularita stoupala a tak se jednoho dne dočkali i finanční odměny za svoje vystoupení - stalo se tak v Lions Club a skupinu tato událost motivovala natolik, že se rozhodli hudbě věnovat ještě více času a úsilí. Brzy svůj repertoár rozšířili o další písně - Wade Lee Moore a Dick Penner, dva Royovi kamarádi ze školy, složili songy "Ooby Dooby" a "Hey Miss Fannie", které se později staly velkými hity a pomohly The Wink Westerners proslavit i v širokém okolí - to už se psal rok 1955.
Na podzim se Roy zapsal na Odessa Junior College, chtěl se věnovat studiu Geologie, nakonec ale začal studovat Historii a anglický jazyk. Brzy se za Royem přestěhoval i zbytek skupiny a přejmenovali se na The Teen Kings. Už se nevěnovali tolik stylu country, nýbrž začali hrát víc a víc Rock'n'Roll. Objevili se i v místní televizní show, ve které vystoupil i Elvis a Johnny Cash. Roy se tenkrát Johnnyho zeptal, jak a kde má vydat svou desku. John mu dal číslo na Sama Philipse z Memphisu. Samozřejmě, že na něj zavolal s nadějí, že mu vydavatel pomůže, to se však nestalo - jediné, co Sam do telefonu odpověděl, bylo: "Cash neřídí moji nahrávací společnost." Zdálo se, že The Teen Kings šanci nezískají a stanou se jen kapelou vyhrávající v pár městech….

Netrvalo dlouho a o kapelu se začal zajímat podnikatel Weldon Rogers. Spolu s Chester Oliverem chtěli začít s nahráváním Roye a jeho skupiny. První záznamy byly pořízeny 4. března 1956, byly to songy "Ooby Dooby" a "Trying to get to you". 19. března 1956 si Roy v Oděse pořídil kopii nahrávky u Hollfielda, který byl nejznámější prodejce nahrávek v západním Texasu. Hollfieldovi se Royův záznam zalíbil a nechal ho zahrát jednomu známému z Memphisu přes telefon. Chlapík na druhé straně linky ho požádal o zaslání kopie nahrávky. Ten muž byl Sam Philips, vlastník Sun Records.
The Teen Kings ihned dostávají nabídku spolupráce a odjíždějí do Memphisu. Zde podepisují smlouvy a odjíždí na turné, kde vystupují s takovými rockabilly hvězdami jako např. s Johnnym Cashem, Carl Perkinsem, Sonny Burgesem a Jerry Lee Lewisem. Pomalu ale jistě se z nich stávají hvězdy.



Zleva - Carl Perkins, Roy Orbison, Johnny Cash a Jerry Lee Lewis - tehdy velice populární zpěváci

Po Ooby Dooby přicházejí hity jako "In Dreams" a samozřejmě světově známá "Pretty Woman", kterou si Roy získal nesmírné množství fanynek.
Štěstí v kariéře, neštěstí v osobním životě - tak by se dala popsat další léta Orbisonova života. V roce 1966 zahynula jeho manželka Claudette při motocyklové nehodě. Roye tato událost velmi zasáhla, bohužel to však nebyla jediná smutná událost, která se během krátkého období stala. Již 2 roky po tomto neštěstí přišla další tvrdá rána - 2 ze 3 dětí Roye Orbisona uhořely při velkém požáru domu v Hendersonville. Zpěvák na chvíli přestal psát písně a zmizel z veřejného života. Smlouva uzavřená s MGM ho však donutila opět začít koncertovat.
V roce 1968 se setkal s německou dívkou jménem Barbara Jacobs. Byla to láska na první pohled, a tak se nechali oddat 25. května 1968 v Nashvillu a začali budovat nový dům, jen jeden blok od místa, kde stával původní Orbisonův dům.


Roy a Barbara - šťastní novomanželé

V roce 1973 podepsal smlouvu s Mercury Records a opět se věnoval koncertnímu turné. Špatný životní styl - nervy, únava, kouření cigaret a dlouhodobý stres - se podepsal na jeho zdraví. Začal mít problémy se srdcem, a proto podstoupil náročnou operaci. Brzy se dal do kupy a opět vyrazil do světa, často se říkalo, že je víc v zahraničí než doma. Jeho popularita neustále rostla a s hitem "Blue Bayou", kterého se prodalo přes 7 miliónů kopií, se zájem o jeho osobu zvýšil ještě víc.


Věčně usměvavý Roy - má proč být šťastný - po temném období přišly opět úspěchy v kariéře i v rodině - s Barbarou vychovává celkem už 3 syny

Po roce 1980 nahrál Roy duet "Crying" se zpěvačkou K. D. Lang, který mu přinesl ocenění Grammy. Dále se zapojil do projektu Traveling Wilburys, což bylo jedinečné seskupení několika slavných muzikantů - George Harrisona, Boba Dylena, Toma Pettiho , Jeffa Lyneho a samozřejmě Roye Orbisona. Skupina nahrála celkem 2 desky, Roy ale vystupuje pouze na první.


Traveling Wilburys - pro mnohé legendární a ojedinělé spojení 5 velkých hudebníků

Rok 1988 byl pro Roye velmi náročný. Připravoval nové sólové album, věnoval se koncertování, zpíval s TW… 6. prosince 1988 si stěžoval na bolesti v oblasti hrudníku, kolem půlnoci se mu velmi přitížilo, lékaři už mu nedokázali pomoct. Zemřel ve věku pouhých 52 let. Jeho nečekaná smrt znamenala obrovskou ztrátu pro celý hudební svět - zemřel muž s velkým hlasem a obrovským talentem. Zpěvák, kterému se dodnes nikdo nevyrovnal.


Jeho nová deska Mystery Girl, která byla vydána po zpěvákově smrti, se stala nejprodávanější v jeho kariéře, v USA se dokonce dostala do Top 10.
V lednu roku 2010 byla slavnostně odhalena hvězda s Royovým jménem na chodníku slávy v Los Angeles. Akce se zúčastnila Barbara i synové.



Největší hity: Crying, Ooby Dooby, Pretty Woman, Blue Bayou, It's over, California blue, You got it, Only the lonely, In dreams, I drove all night

A ještě jedna zajímavost na závěr - Royovým velkým fanouškem byl Elvis Presley, fenomenální zpěvák pokládaný za "Krále Rock'n'rollu", který prohlásil, že Roy Orbison je nejlepší zpěvák všech dob. O tom, jestli měl Elvis pravdu, se můžete přesvědčit v následujících hudebních ukázkách. :-)


Crying
Ooby Dooby
You got it
Pretty Woman