Vločka

16. listopadu 2010 v 18:51 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Zvláštní ticho. Zamrazilo ho v zádech. Co se to děje? Obloha se zešeřila, jen matně se již daly rozeznat špičky stromů v dáli, noc se blíží. Dnes to ale nebude noc stejná jako ty předchozí - něco se stane, on to také cítil, věděl to.
Měsíční paprsky nyní osvítily pěšinu. Byly tlumené - to proto, že věčnému příteli Země nebylo dovoleno zcela nakouknout dolů z šedých oblaků. Najednou jakoby teplota klesla o několik stupňů, nastala krutá zima.

luna_oblaka
Přidal do kroků, semtam zaškrontaly jeho podrážky o kamínky. Ohlížel se, děsilo ho to podezřelé ticho. V duchu si představoval příchod do teplého domova, už aby se tak stalo! Hluboce vydechoval, bílé obláčky páry se mu pomalu vzdalovaly od úst a mizely v té večerní šedi.
Vyšel z lesa, pěšina se stáčela jako had a mizela kdesi v poli. Krajina byla nehostinná. Pár suchých stébel, mnoho kamení, zlámané větve již zarostlé v zažloutlé trávě - to vše působilo v té tmě ještě mnohem strašidelněji. Najednou se zvedl chladný vítr. Ó jak by se dnes hodila ta teplá šálka od maminky, která mu byla ještě nedávno k smíchu a připadala mu nenositelná kvůli prapodivným napleteným tvarům. Trochu ho píchlo u srdce, když si vzpomněl na maminčin radostný výraz v obličeji, když mu předávala své dílko. Tu šálku mu upletla z lásky a on ji ledabyle pohodil v pokoji. Nevděčník.
Na zemi se objevila bílá jinovatka, pod nohama to při chůzi křupalo. I kalužiny již měly ledový župánek, jež se lesklo jako to nejkvalitnější sklo. Že by mrzlo? Pravděpodobně ano. Byl první mráz a zrovna dnes - když měl ještě tolik cesty před sebou, nešťastník!
Okolí se stále víc a víc ponořovalo do tmy, ticho neustávalo. Oblaka se ještě víc nakupila. Chlapec vzhlédl k obloze. Cosi třpytivého se pohupovalo nad jeho užaslým obličejem. Vždyť to je první sněhová vločka! I natáhl ruce s prosebným výrazem k nebesům a čekal. Vločka ještě několik desítek vteřin elegantně poletovala a nakonec se snesla na jeho modré rukavice. Byla krásná, obrovská a nádherně se blyštila.

vlocka
Klučina se rozběhl - o tu nádheru se přeci musí podělit s rodinou! Utíkal, co mu síly stačily. V ručce držel ten skvost. Z hlubin černě se vynořil dům, svítilo pouze jedno okno, před domem postávali lidé. Rozpoznal svého tatínka, jehož oči bolestně a plny slz nepřítomně hleděly do prázdna. Ticho... Mrazení v zádech... Co se to děje? Kde je maminka? Chlapec se podíval na svou ručku. Vločka zmizela, místo ní mu po dlani stékala velká krůpěj vody, vypadala jako slza, slza žalu...
Ticho... Už navždy...

ruka_slza
Zdroje obrázků:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama