Místo věčného spánku

16. října 2010 v 23:01 | Minion |  Já, blog a vše, co mě zajímá
Je to již pár dní, co se různobarevné lístky stromů snáší pomalu k zemi. Ještě než dopadnou, udělají ve vzduchu několik piruetek, občas doletí dál, než by se čekalo - to vítr jim k tomu dopomáhá. Když se nad tím zamyslíme, tak svoji trasu z koruny stromů až dolů na zem absolvují pouze jedinkrát, jen jednou se vznesou do vzduchoprázdna, jen jednou lehce dopadnou. Pak už jsou jenom odsouzeny k zmizení z povrchu zemského - ať už rozkladem nebo úklidem městské služby a následnou likvidací. Existence takového lístku by se dala srovnat s lidským životem - když pukne pupen, vyklube se lístek, ten sílí, roste a když už je zde jeho úděl zbytečný, upadne a už se nikdy, nikdy nebude moct vrátit zpět.


lipy
S podzimem na mě přicházejí takové zvláštní myšlenky - co když upadnu jako ten zlatavý lupen, co se ještě před chvílí pohupoval v koruně mohutné lípy? Co bude potom? Nechci, aby na mě ostatní zapomněli, stejně jako strom na své listí, který ví, že zase za rok přibude jiný lísteček, nechci... Nejspíš proto se má pozornost v podzimních dnech obrací k místům posledního odpočinku. Mám vždy tak zvláštní pocit, když vidím takové místo. Spousta křížků, bílých holubic, andělů, kteří zkroušeně ukazují k nebi, voňavé květiny, zapálené svíce, všudypřítomné listí pod vzrostlými stromy a sem tam se linoucí hlasy plynoucí ze zármutku pozůstalých, kteří nezapomněli - to vše na jednom jediném prostoru ohraničeném kamennou zdí.

andel_1

Patříte také mezi ty, co nezapomínají? Pak jistě ten pocit znáte... Již před obrovskou železnou branou vám kolují nejrůznější myšlenky hlavou, přemýšlíte... Ozve se skřípění, vy vcházíte a pak už jenom míjíte smutně se tyčící kamenné desky. Tolik jmen, tolik čísel, tolik fotografií, tolik osudů... Co asi byli všichni ti lidé zač? Jsme jim tak blízko a přesto neuvěřitelně daleko, odpovědi se už od nich nedočkáme, nedozvíme se nic. Proč sakra některé lístky nevlály ve větru delší dobu?! Proč je někdo utrhl?!

list_na_zemi

Červení zalité nebe značí, že už je čas odejít. Blíží se večer a dlouhá noc - čas, kdy je třeba nechat posvátné místo v klidu a nerušit ho naší přítomností. Na kostelní věži odbíjí podvečerní hodina, ozve se znovu skřípění, brána zaklapne. Ještě jedno smutné ohlédnutí a pak už pouze cesta k domovu v nejrůznějších myšlenkách. V děsivých myšlenkách na to, že tam jednou zůstanu a všichni na mě zapomenou...

cervene_nebe
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama